Je čtvrtek 30. ledna, 14:23 hodin. Volala mi kolegyně Kateřina Rathouská, že v léčebně v Křtinách u Brna zemřel herec a performer, básník divadla a anděl života Ján Sedal (nar. 12. dubna 1948 v Bratislavě). Břetislav Rychlík to zveřejnil na svém Facebooku: „Před půl hodinou umřel můj celoživotní kamarád Ján Sedal…“ Z CD-přehrávače mi právě zněla píseň Eleanor Rigby…
All the lonely people
Where do they all come from?
All the lonely people
Where do they all belong?
Byl-li někdo u nás představitelem svobodného, kreativního, divadelní/umělecké tvorbě zasvěceného člověka, po celý čas propojeného s alternativou v tom nejširším slova smyslu, tedy s hlubinnou a důslednou uměleckou, společenskou i životní osobní cestou, byl to právě on. V letech 1971–1972 byl členem legendárního pražského Bílého divadla Františka Hrdličky, jež existovalo ještě dávno před stejně se jmenujícím ostravským souborem Jana Číhala a vyznávalo tvorbu „absolutního“ divadla v každém okamžiku života i dne. V roce 1972 stál u počátků souboru Václava Martince a Niny Vangeli Křesadlo. V letech 1973–1978 vystudoval loutkářskou katedru DAMU. Žil tehdy s písničkářkou Dášou Voňkovou (dnes Andrtovou). Měli spolu domovnický byt, ona hrála a zpívala po folkových klubech, on – aby se uživili – stál modelem sochařům a občas hrál po školkách svá sólová loutková představení. Tak se protloukali životem a Prahou.
V roce 1982 se ale vše změnilo. Vztah s Voňkovou se rozpadl a Sedal v den svých třicátých čtvrtých narozenin nastoupil jako herec do – tehdy prostějovského – HaDivadla. Až do svého tragického zranění v květnu 2018 byl – snad jej tak mohu nazvat – jeho ikonickou figurou. Přišel tehdy do souboru s Břetislavem Rychlíkem, Hanou Müllerovou a Barbarou Plichtovou, čímž se odstartovala zásadní umělecká proměna a poté éra tohoto souboru (jezdil jsem tam občas za nimi). V roce 1985 přesídlili do Brna, kde působí – v různých prostorách – dodnes. Ostatně tuto sezonu slaví HaDivadlo padesát let existence.
Po listopadu 1989 se vydával i vlastními cestami. Vytvořil několik sólových performancí, účinkoval v inscenacích pražského Divadla Archa – Dnes je ráno poledne a večer (1994, společný projekt s Bread and Puppet Theatre), Sladký Theresienstadt (1996), Grimm Grimm – Kniha třetí (1999, projekt Mina Tanaky), v Havlově Odcházení (2008) a dalších. Se souborem Vosto5 stál u inscenací Dechovka (2013) a Společenstvo vlastníků (2017, kvůli úrazu musel po roce uvádění odstoupit). Hostoval ale i v Dejvickém divadle (Idiot, 2008), v Café Teatr Labuť (Slovenskočeské tango, společný projekt s Radošinským naivním divadlem, 2009), v Divadle v Dlouhé (Stalo sa prvého septembra, 2011), v divadle Kalich (Nahniličko, 2014) či královéhradeckém Divadle Drak (Labyrint světa a ráj srdce, 2015). V roce 2017 hostoval v brněnské Redutě, scéně Národního divadla Brno, v inscenaci režisérky Anny Davidové věnované hudebníkovi Jiřímu Bulisovi Drazí v Chomutově! Bulise ztvárňovalo sedm herců a hereček. Jedním z nich byl Sedal… Byla to jeho poslední divadelní role v profesionálním divadle.
V květnu 2018 jej jakýsi agresivní člověk napadl v jedné brněnské hospodě a těžce jej zranil. Sedal strávil více čtvrt roku v nemocnici (určitý čas v umělém spánku) a z následků se do konce života nevzpamatoval. Přestal veřejně vystupovat, musel opustit všechny role. Přesto v roce 2020 vytvořil sólovou produkci Vyplním šaty své tělem svým, již uváděl – za živého doprovodu hudebníka Tomáše Vtípila – pro pozvané diváky ve svém brněnském bytě. Inscenace získala poctu Projekt roku 2020 festivalu …příští vlna/next wave…
V následujícím roce obdržel cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru alternativního divadla. Byla mu předána 9. října 2021 v pražském Národním divadle v přímém přenosu České televize.
Toto krátké ohlédnutí za osobností a životem Jána Sedala si dovolím zakončit vzpomínkou na jeho rané polistopadové putování Českem. Někdy začátkem devadesátých let vzal do nákladního auta ovečku, přibral pár mladých herců a hereček, vytvořil několik velkých hlavových loutek blízkých loutkám Petera Schumanna a takto vyrazili hrát na různé pouliční akce či – jen tak – do svatých míst před kostely či kolem nich, do měst i malých vsí. Viděl jsem tu produkci v Kolíně, nebo snad v Kutné Hoře, nevím už, ale dodnes si vybavuju svátečnost té chvíle. Volně plynoucí performance propojovala ducha pohanství s archetypy křesťanství a s konkrétními pocity a situacemi oné doby. Jako by se v ní naplno propojily vize, naděje a posvátnost svobodného bytí naplněného duchem a pokorou všech aktérů a sycené jejich touhou, nadějí a vizí očištěné, svobodné, „svaté“ budoucnosti, jíž byl Sedal bytostným průkopníkem.
Letel anjel vzduchom
S nezakrytým uchom
Vlasy si česal na zkúšku
Narazil hlavou na hrušku…
„Výchozím obrazem té performance byl můj sen, jehož součástí byla i tato básnička,“ řekl mi v roce 1994 v rozhovoru pro Divadelní noviny (vyšel v DN 11/1994). „Veliký anděl letí dolů Nerudovkou, vrazí do kostela svatého Mikuláše a rozmázne se o něj. To bylo vše. Nic předtím a nic potom. Člověk má svého anděla a chodí s ním procházet se po ulici. Ale v tom městě žije i zlý anděl. A protože zlo a dobro o sobě vždy vědí, chce ho zničit. Dobro se zlem nezabývá, ale zlo dobrem ano. Bílý anděl toho černého – původně to měl být černý jezdec na koni, nakonec to byl náklaďák – vyžene a má z toho radost. Ale každá radost něco stojí. Nikdo nemá právo ublížit ani zlému člověku. A tak ten anděl vrazí na zeď kostela a poraní se. V tom kostele bydlí tři bytosti, snad jeptišky, a ošetřují ho. Jak je ten anděl zesláblý, přijde Zlo znovu. Zlo vždycky vytuší, kdy má možnost…“
Zmlkl, myšlenky mu kamsi ulétly a až po chvíli pokračoval. „Jako bych se stále ve svém životě zabýval pozicí dobra a zla, problémem víry a otázkou viny, která se za určitých okolností najednou stává dominantní a působí i poté, kdy zlo už není. Okolo kostela a v kostele je posvátné místo, duše i tělo jsou posvátné a divadlo je taky posvátné…“
Je po půlnoci. Končím svůj text, otvírám červené víno a na Jánovu odchodnou si pouštím písničku skupiny Prúdy Balada o smutnom Jánovi.
Na konci bieleho domu
Býval Ján
Chcel nosiť kvety, nemal komu
Mládenec Ján
Smútok je večer ostrý ako nôž
A bol s ním Ján
Cez okno vošli Pravda a Lož
Mohol si vybrať Ján
Mohol si vybrať Pravdu a Lož
Slabý Ján
Mohol si vybrať Pravdu a Lož
Váhavý Ján
Mladú, krásnu a vábivu
Lož videl Ján
Starú, všednú a plesnivú
Pravdu spoznal Ján
Večer je tupý ako nôž
Stratený je Ján
Odišli navždy Pravda a Lož
Zostal len Smútok a Ján
Človek je navždy sám
Keď spozná Pravdu a Lož
Človek je navždy sám
Tak ako Ján
Smiech je praskot suchých konárov
To vie i Ján
Smiech je praskot suchých konárov
Mŕtvy je Ján
