V brněnském Divadle Husa na provázku vzniklo Studio 60+, které seniorům nabízí „příležitost k praktickému vzdělávání v oblasti divadla“. Tedy být hercem/herečkou, objevit si svá témata, aktivně poznat divadlo zevnitř. Jiné brněnské divadlo, ovšem vyrůstající ze stejných kořenů, jako by svými posledními inscenacemi nabízelo obdobný program. Ne že by v Divadle Bolka Polívky mohli senioři divadlo přímo hrát, ale coby diváci si zde přijdou na své, najdou své texty, své divácké libosti. Aspoň tak na mne působí několik jeho nejnovějších inscenací, které v posledním zhruba půlroce hostovaly v Praze: Oheň a popel, Pépe a naposledy – v pátek 11. dubna v Činoherním klubu – Ionescovy Židle v režii Martina Čičváka.
Aby mi bylo rozuměno, 60+ není hendikep či vyloučení ze společnosti, ale charakteristika. Nejde totiž ani tak o faktický věk, ale o mentální nastavení. Charakterizuje je jistý konzervatismus a víra v celoživotně probojovávané a již nalezené jistoty, na kterých si daná osoba trvá a jež má dílo vždy zastávat a chránit. Tedy vesměs víra v dnes již klasické texty či předlohy, na které se nesmí razantně „sáhnout“ a je třeba je inscenovat tak, jak „se má“. Jak byly napsány (žádné dekompozice) a jak byly původními tvůrci zamýšleny. Nese to s sebou nechuť ke scénickým experimentům, rezignaci na hledání nových, aktuálních témat v daných textech či předlohách. Je to víra v historicky probojované a vyjevené „pevnosti“. V případě divadla pevnosti tematické (jasně dané formy a žánry), textové (vesměs klasika, ať už staršího data, či dvacátého století), výtvarné (čitelná moderna) a – možná především – režijní a herecké. Zjednodušeně řečeno a 60+ často opakováno: víra v takzvané poctivé řemeslo.
A přesně takové jsou Čičvákovy Židle. Na začátku vchází do sálu za zvuků křídlovky dva třesoucí se Stařečci v podání Michala Kerna a Evy Novotné. Sál je prázdný, jen kolem stěn je zaplněn mnoha židlemi. Uprostřed stojí dvě otočené směrem k divákům a určené pro hlavní protagonisty. Na nich a kolem nich se bude odehrávat většina akcí. Hráč na trubku (Lukáš Soldán), který vstoupil krátce před nimi, hraje po celou dobu představení (až na úplný závěr, kdy vstupuje do prostoru coby Řečník) sedě na židli vpravo na okraji jeviště. A herci postupně rozehrávají svůj part. Takřka beze škrtů či úprav, přesně tak, jak byl napsán.
Zprvu se zdá, že půjde o analýzu Alzheimerovy nemoci, až do takových poloh se oba herci v prvních replikách dostávají. Jeví se to jako zajímavé novum, možná klíč k inscenaci. Kern s Novotnou se ale tohoto směru záhy vzdávají a soustředí se na škádlivé mikrosituace, z nichž do konce představení není jasné, jaký je mezi touto dvojicí vztah, co vlastně od „hostů“ očekává a co zamýšlí. Oba vyhrávají každý detail, každou novou imaginární návštěvu precizně charakterizují a nezvratně spějí až do – od příchodu avizovaného – hořkého konce. Snad nicoty, možná ztráty paměti, možná sebevraždy… To už ale domýšlím něco, co v inscenaci tak exaktně řečeno nebylo. Závěrečné sólo křídlovky (místo němého proslovu Řečníka) je spíše varovným, možná dokonce výsměšným mementem než blížícím se či již nastalým koncem života dvou lidí pohybujících se v nenaplněných snech, prázdnotě a bezvýznamnosti.
Trubka svým melancholickým zvukem a volenými tempy působí až romanticky a útěšně, skoro jako bychom sledovali Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Ok, může být. Je dnes kolem nás – tak jako bylo v minulosti a bude v budoucnosti – mnoho obdobně opuštěných starých lidí, kteří ze světa odcházejí bez naplnění svého života a propadají se do falešných představ a snů, do fiktivních obrazů (své) minulosti. Ale co s tím? Proč bychom měli jejich příběh či slova a situace právě dnes a takto sledovat? Na to nám tvůrci příliš odpovědí nenabízejí. Inscenace se jen tak „děje“, aniž by herce či diváky cokoli rušilo, provokovalo, dojímalo. Občas se někdo herecké akci zasměje, především však každý zadumaně hledí a poslouchá, očekávaje jemu známý, nevzrušivý konec.
Tento svět je ale přece tak dynamický a rozpadlý – nejen hodnotově, ale i v obrazech, tématech, větách, slovech, zvucích… –, že i v tomto textu, situacemi tak rozdrobeném, se nabízí řada aktuálních možností a paralel. Útržkovitost situací, obrazů, slov, společenská i lidská autističnost, sebestřednost, vzájemné míjení a závislost jednoho na druhém, život mimo realitu, to jsou výzvy, které v této inscenaci zůstávají takřka nepovšimnuty. Tvůrci plně spoléhají na text a jeho kvality. Pečlivě jej převádějí do toku slov a fyzického jednání postav. Diváka však vedou mimo současnost, mimo přítomnost, mimo bolestná existenciální poznání. Setkání, které sledujeme, se mohlo odehrát kdekoli a kdykoli – v osmnáctém, devatenáctém, dvacátém stejně jako v jednadvacátém století, v majáku u moře či v pokoji na sídlišti. I s onou nejistotou, zda Řečník opravdu přišel a zda oba starci spáchali sebevraždu, či – dle mého čtení inscenace spíš – budou oba nadále žít a očekávat hosty, až postupně jeden z nich či oba najednou zmizejí z tohoto světa. A nikdo to nezaznamená…
V inscenaci jde tedy především o to, jak text oba herci rozehrají, jak se situacemi, kostýmy (v průběhu dění je mění) a židlemi naloží. Jejich podání je precizní, o tom žádná. Postavené na pohybu těl, na detailech gest a tekutém slovním projevu (rozuměj proudu slov), na budování a pointování mikrosituací. Ostatně Michal Kern svou hereckou ekvilibristiku dokazuje v řadě inscenací v různých typech produkcí, od komedie Zkyslá smetánka v Rock Café přes titulní roli v Edvardu II. se souborem Depresivní děti touží po penězích a variaci na Strýčka Váňu v Divadle v Řeznické po performativní zpracování Erbenovy Kytice v divadle Vzlet (Kytice, My Homeland). I v Židlích si s každou situací hraje do nejmenších tiků obličeje a záchvěvů těla. Nespěchá, vyčkává na přesný čas akce či repliky. Dokáže reagovat na spoluherečku, rozehrávat i pointovat každou akci. Je to však herectví až moc jednolité, monotónní, až příliš „vyhrávané“, neosobní. Chybí mu větší dravost, dynamika a – především – osobnostní vklad. Jako bychom sledovali Paganiniho, a nikoli Mozarta či Bacha.
Obdobně ke své roli přistupuje i Eva Novotná. Snaží se být oproti Kernovi grotesknější, pitvornější, nemá však příliš prostoru, aby vzniklé situace – třeba vyhledávání a stavění židlí – více rozehrála, bezeslovně (akcí, přímým kontaktem) komentovala. Nejdojemnější – a pro Ionescovu hru nejdůležitější – jsou totiž právě ty situace, kdy jsou obě postavy spolu a jejich životy se prolínají. Škoda, že jich není v inscenaci víc.
Zatím hrají oba aktéři – ač v rámci svého úkolu pečlivě – tak trochu vedle sebe. Každý se soustředí na svůj víceméně sólový part. Obdobně jako trubka, jež je ve většině situací pouhým podkresem, občas komentátorem, málokdy však partnerem. Schází intenzivnější „souherectví“, spolubytí, víc spoluher a kontaktů, neb teprve skrze ně se oba Stařečci stávají jednotou samotného existenciálního bytí a divák vhlédne do jejich duší, dotkne se jejich životů v nepravdě, tragické absurdity života jako takového.
Tím ovšem nechci nikoho odradit od návštěvy představení. Pro diváky mentálně nastavené na 60+ jde o přitažlivou hereckou práci poctivě interpretující dnes již kanonický text z roku 1952. Pro mladší však – obávám se – inscenace moc není.
Nepatřičná poznámka pod čarou: Během představení mě napadala hříšná myšlenka (a omlouvám se oběma protagonistům, s jejich přístupem to nijak nesouvisí), jak by to dopadlo, kdyby ony postavy hráli principál Bolek Polívka se svou dávnou hereckou partnerkou Dášou Bláhovou. Am a Ea po padesáti letech… To by byla výzva!
Divadlo Bolka Polívky, Brno – Eugène Ionesco: Židle. Režie Martin Čičvák, dramaturgie Vladimír Procházka, kostýmy Eliška Lupačová Ondráčková, hudba Lukáš Soldán. Premiéra 15. září 2024 (psáno z pražské premiéry 11. dubna 2025 v Činoherním klubu).
