Zatímco mého oblíbeného folkového barda Wabiho Daňka opakovaně k nostalgickému potulování lákal listopad, já to mám identicky se čtvrtým měsícem v roce. Když duben přichází (kdo právě odhalil popkulturní referenci, nechť připíše si bod), celou duší toužím vydat se v náruč cest. Ty letošní nechť vedou i poněkud překvapivými směry, neb rutina je mrcha, jež ráda hasí plameny. Není tudíž divu, že během extatické výpravy na již 35. ročník Mezinárodního divadelního festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER, o němž již brzy budu publikovat obsáhlou shrnující reportáž, mne zastihla náhlá touha po okamžité změně plánů.
Na místo dalšího setu divadel z různých koutů republiky i světa, jichž na mě za nejbližšími rohy číhá hned několik, jsem se naopak spontánně rozhodl stvořit si tak trochu vlastní profilovou přehlídku a své kroky namířil přímo do srdce Jižních Čech, konkrétně Českých Budějovic, tedy místa, které jsem opustil před více než čtvrtstoletím, abych nastoupil na svou životní misi divadelního poutníka. Zhruba v témže období se původně vcelku tendenční regionální činohry pomalu, leč sugestivně počínal zmocňovat budoucí ředitel Národního divadla Martin Glaser, aby ji postupně nasměroval do podstatně divočejších vod.
Je nezpochybnitelná skutečnost, že Jihočeské divadlo se během mé absence stihlo vyprofilovat v jedno z nejnebojácnějších center soudobé divadelní tvorby v Česku, a to nejen v „dospělém“ oboru. Prostřednictvím Malého divadla, od roku 2004 čtvrtého souboru Jihočeského divadla v současné době zásadně formovaného uměleckým šéfem Davidem Košťákem a kmenovým režisérem Štěpánem Gajdošem, zde zdatně vzkvétá i tematicky progresivní produkce určená publiku dětskému a dospívajícímu, z níž by vládnoucí politická garnitura města Kladna nejspíš okamžitě dostala akutní panickou ataku. Zásadní současná témata jsou tu zpracovávána s nadhledem, lehkostí i něhou, a to bez jakékoli stopy laciného podbízení. Především zde ale nalezla útočiště věkově i zkušenostmi pestrá, nadmíru sympatická kumpanie, jež zcela stojí za věnovanou pozornost.
A tak si teď v předvelikonočním čase naplno užívám hrstku aktuálních budějovických inscenací a toulám se po stopách divadla i těch svých. Potkávám staré známé a oživuji sny. Znovu poznávám svůj někdejší domov a nechávám se strhnout jeho radikální proměnou. Jiná a mnohem méně rigidní je i místní atmosféra. Město je otevřenější, čistší, pestřejší v nabídce nejrůznějších vzruchů a nepokrytě přátelštější k příchozím z nejrůznějších častí světa. A že jich tu je.
Tvrdit, že právě se rozjíždějící Mistrovství světa v ledním hokeji žen nehrálo v termínu mé jihočeské expedice pražádnou roli, by byla bohapustá lež. Spojení divadla, blížících se svátků vzkříšení, jara, vaječného teroru, pomlázkových orgií a sportu je unikátní kombinace, jež prostě nemohla mé teatropunkerské srdce nechat uvězněné v ledu. A tak jsem tady. Volání návratu se naplnilo v nejatraktivnějším možném momentě. Duchovno a světské atrakce se zde totiž právě nacházejí v ideální rovnováze, která hlasitě volá k pořádnému testu. Hodlám v něm neselhat. Pohodové předsváteční dovádění všem!
