Pavilony 7 a 8 bývalých jatek v areálu Holešovické tržnice, někdejší místa smrti, dnes pulzují životem. V roce 2014 ho do nich vlila novocirkusová scéna, která spojené pavilony nazvala Jatka78. Loni završila deset let existence a patnáctileté výročí působení zde oslavil i domácí soubor Cirk La Putyka. A nyní na sérii kulatých či půlkulatých narozenin divadlo navazuje výstavou připomínající pětileté úsilí iniciativy #kulturunezastavis, která vznikla v reakci na restriktivní protipandemická opatření, jež v roce 2020 umrtvila živou kulturu, ale v intervencích do veřejného prostoru a hledání nových podob současné kultury pokračovala i pod vlivem vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině a sociálně-ekonomické krize a aktivní je dodnes. Do foyer Jatek, kde je výstava k vidění do 11. května, mě však 20. března přivedla jiná událost – česká premiéra „cyklistického baletu“ francouzského souboru La Bande à Tyrex.
Zatímco Mezinárodní festival nového cirkusu Letní Letná sází čím dál častěji na prověřené, oblíbené soubory a interprety, kteří se tak na největší českou novocirkusovou událost vracejí opakovaně, komornější a experimentálnější pražský festival zaměřený na tento druh divadla Cirkopolis se letos v tradičním únorovém termínu vůbec nekonal. Březnovou pozvánku na holešovické vystoupení (odehráli celkem pět představení ve čtyřech dnech) v Čechách dosud neznámého souboru La Bande à Tyrex s jejich stejnojmennou inscenací jsem proto nemohla odmítnout. A dobře jsem udělala, protože tihle živelní, rozpustilí Francouzi byli skutečně k nezastavení! Hlavně jsem se ale díky nim (pravděpodobně vlastní neznalostí) poprvé setkala s využitím cyklistické krasojízdy v novém cirkuse. Akrobata na jednokolce už jsem samozřejmě viděla, dokonce i na laně, ale nikoli akrobacii na kole s pevným převodem a obrácenými berany, speciálně určeném pro tento sálový cyklistický sport. A přitom se to přímo nabízí, když v tradičním cirkuse nikdy nechyběla krasojezdkyně na koni – a tak jako nový cirkus z dobrých důvodů upustil od drezury zvířat, krasojízda přesedlala na kolo! A kdo jiný by nám ji měl předvést než národ pořádající nejslavnější cyklistický závod světa – Tour de France?
Proč ale svou show Francouzi nazývají „cyklistickým baletem“? Pravděpodobně proto, že krasojízda využívá hudbu pouze coby doprovodný podkres, zatímco všichni performeři (je jich celkem devět), kteří tuhle bandu tvoří, jsou zároveň skvělí hudebníci a prostřednictvím hudby svou autorskou inscenaci kolektivně komponují. A tak jako se střídají v jednotlivých akrobatických výstupech, mění si (mezi sebou) i hudební nástroje. V první půlhodině si tak inscenace vystačí jen s jediným kolem, jehož plynulá, ustavičná jízda v kruhu působí uklidňujícím dojmem jako jakási kolektivní meditace. Vyloženě harmonická však jízda spanilé krasojezdkyně a rošťačky v jedné osobě Charlotte Kolly (saxofon) není – postupně na ni naskakují její kolegové, kterým se snaží ujet, a tak musí občas uvézt celý balík těl. Jindy k ní naopak nastupuje pouze jeden performer a společně vytvářejí párovou akrobacii na jediném kole. Na tomto kole se také postupně všichni vystřídají, přičemž k akrobatickým figurám využívají nahoru zahnutá řídítka s koženými rukojeťmi, na nichž se dá stát na nohou i na rukou, ale i sedlo, stojíce na něm a na řídítkách bokem jako na skateboardu. Jedním z vrcholů inscenace je pár koleček slávy, která si takto bokem projede Pierre Alban Monfreux, přičemž u toho zároveň hraje na trubku.
Až po první půlhodině se dostanou do hry i zbylá kola, na nichž jezdí performeři spořádaně v kruhu za sebou nebo zaklesnutí jeden do druhého v řadě vedle sebe, ve dvojici po zadních kolech, ale i chaoticky napříč scénou – ještě že se dá kolo s fixním převodem 1:1 kdykoli zastavit, přestože nemá brzdy –, zkrátka jednoduchým otočením směru šlapání. Obdivuhodné je už jen to, jak dlouho vydrží performeři na zastaveném kole stát bez pohnutí jediného svalu! Na skupinových choreografiích je zase třeba ocenit absolutní důvěru a sehranost, které se projevují v situacích, kdy si performeři vzájemně stoupají na ramena, ať už ve dvojici, či tvoříce celou pyramidu, ale také ve scéně, v níž si Cyril Choyé (ukulele a bicí) stále dokola diktuje, kam se mají jeho kolegové přemístit, aby ho mohli chytit, až se s kolem nakloní na stranu, jako by chtěl spadnout do prázdna. Ačkoli je vždy o krok před nimi, nikdy ho nenechají dopadnout na zem. Velmi zábavná je poté situace, kdy se promění v malého chlapce, který si užívá svých pár minut slávy a natahuje je až na samou mez trapnosti (nikoli však za ni) tím, že se nakrucuje před diváky a cukáním koutků úst a rukou naznačuje, že neví, jak se má tvářit a jak se postavit, a tak se ve výsledku s rukou v bok jen usmívá jako měsíček na hnoji.
Charismatem ovšem srší všichni performeři, každý z nich je sám o sobě velice zajímavý typ, takže je zábava sledovat i jejich pouhé bytí na scéně: Camille Chatelain (zpěv, klávesy) s dlouhými, hustými vlasy, melírem, uličnickým piercingem a urputným výrazem, když se jako strong woman snaží roztočit řetěz do sebe zaklesnutých kol, Robina Zobela (zpěv, trombon) coby improvizujícího baviče, s diváky nablízko komunikujícího Valentina Duchampa (bicí) s uhrančivým pohledem, dětsky jemného a mrštného Jonathana Gagneuxe (basová kytara) a samozřejmě vysokého, extravagantního Benjamina Renarda (klarinet, saxofon) s knírem a dlouhými vlasy smotanými do dvou lolitkovských drdůlků.
Všechny ale nakonec stejně zastíní pravděpodobně nejstarší člen souboru – Benny Martin s kulatými brejličkami, pleškou a do klaunského účesu po obvodu hlavy natupírovanými šedivými vlasy, věčný outsider, který si nepřeje nic jiného než si zahrát na akordeon svou oblíbenou píseň La Vie en rose od Édith Piaf. Ostatní ho ale vždy utnou – pravděpodobně se jim kvůli němu píseň oposlouchala, anebo se chtějí vyhnout klišé, že budou hrát coby Francouzi jeden z nejznámějších francouzských šansonů. Jenže! Tenhle klaun a profesůrek v jedné osobě nakonec všem „natrhne prdel“ těmi nejlepšími akrobatickými figurami a jako jediný i triky na BMX kole. A tak v závěru přeci jen dostane povolenku hrát píseň až do zblbnutí, zatímco ostatní přinesou na scénu basu lahví piva a limonády, které začnou otevírat o vzhůru nohama otočené kolo – roztočením jeho paprsků – a pozvou na ně diváky. A tak se po jednom falešném konci zhruba po hodině, kdy publikum soubor odmění burácejícím potleskem za jedno mimořádně vydařené a vypointované hudební číslo, po osmdesáti minutách jeviště prolne s hledištěm bez závěrečného aplausu. Škoda, zasloužili by si ho nejen za muzikální univerzálnost, ale především za akrobatickou virtuozitu a komediální nadhled.
La Bande à Tyrex (Francie) – La Bande à Tyrex. Tvůrci a performeři Benjamin Renard, Charlotte Kolly / Alice Allart, Benny Martin, Cyril Choye, Camille Chatelain, Valentin Duchamp, Robin Zobel, Pierre-Alban Monfreux, Jonathan Gagneux. Zvuk Nicolas Barbaud světla Lydie del Rabal, Joëlle Dangeard, externí dramaturgie Julien Monin, kostýmy Anaïs Clarté, administrace Amélie Kunde. Premiéra 1. května 2021 za podpory Francouzského institutu v Paříži. Psáno z hostování 20. března 2025 na Jatkách 78.
