Dne 21. března 2025 publikovala slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová na své facebookové stránce post, který má být dokladem benevolence, tolerance a respektu celého jejího rezortu vůči různorodosti uměleckých artefaktů, v tomto případě exponátů ze stálé výstavy ve Slovenské národní galerii. Paní ministryně připomíná, že kurátoři mají naprostou svobodu v tom, jaká díla se rozhodnou vystavovat – druhým dechem ovšem poměrně průhlednou manipulativní formulací implikuje, že si čtenáři mají na základě přiloženého videa udělat vlastní názor o vystavovaných dílech. Sledující nabádá, aby jí nechali komentář, jak se jim „záběry z jedné z aktuálních výstav“ líbí. Dosud to vypadá jako nevinné propagační video – rozdíl mezi slovem propagační a propagandistické je ovšem bohužel jen pár písmenek. Video je sestříhané tak, aby ukazovalo zdánlivě „provokativní“ díla. A pochopitelně, hozená udička dosáhne svého záměru: návnada vzbudí stovky rozhořčených reakcí, v nichž sledující mluví o „hnusu“, „nechutnostech“ a něčem, co zcela jistě nepatří do Slovenské národní galerie. Ve Slovenské národní galerii se totiž podle některých uveřejněných názorů smějí vystavovat jen díla skutečně hodnotná, díla povznášející duši, kultivující vkus… a tady začíná ten problém. Kdo je arbitrem vkusu? Estetické dílo má primární účel: zapůsobit na recipienta, dotknout se ho. Řecké aisthésis znamená „vnímání“ – naším úkolem je dílo vnímat. Jestli se nás dotkne pozitivně, negativně, nebo vůbec, je záležitostí zcela individuální, což je naprosté většině z nás zřejmé. Je ale potřebné důsledně varovat před tím, když se nás někdo snaží přesvědčit, že existuje jen určité „správné“ umění. Touto zkušeností si mnohé národy ve 20. století prošly a prověřily nezpochybnitelný fakt: největším nebezpečím takto uměle vytvořené kategorie „hodnotného“ umění je ztráta liberálních a demokratických hodnot – svobody názoru, kterého se jeho autor či autorka nemusí obávat. Od stanovování estetických norem v umění je už jen krůček k normování celé společnosti. Buďme obezřetní a nenechme si nic nakukat. Každý negativní názor pod statusem ministryně kultury je zcela legitimní – stejně jako všechna ta pozitivní hodnocení, která se vystavených děl zastávají. Uvědomujme si ale, že je rozdíl mezi vstřícně otevřenou anketou, prosbou o vox populi a výzvou, která vybírá pouze určitou, účelově zvolenou výseč děl.
Zde zmíněný text s odkazem na video:
BOLA SOM SA OPÄŤ POZRIEŤ V SLOVENSKEJ NÁRODNEJ GALÉRII
Celé mesiace ma obviňujú, že niečo cenzurujem, že ničím kultúru. Necenzurujeme nič, nič sme nezakázali, nezrušili sme žiadnu výstavu (a mimochodom, ani v divadle sme nezrušili jediné predstavenie). Rozhodnutia, umelecké či organizačné, nechávam plne v kompetencii generálnych riaditeľov inštitúcií a tí nechávajú pracovať svojich podriadených. Kurátori výstav v SNG pracujú podľa svojho gusta. A proti tomu žiaden dišputát, ako sa hovorí. Prosím, pozrite si zopár záberov z jednej z aktuálnych výstav v SNG. Kľudne mi nechajte pod príspevkom komentár, ako sa vám páči. Pozrieť si ju na vlastné oči môžete ešte do konca marca.
https://www.facebook.com/watch/?v=1317623822805886
Zde přikládám vyjádření Vysoké školy výtvarného umění v Bratislavě, které varuje před historickou paralelou:
VŠVU/AFAD
Ministerka Martina Šimkovičová navštívila nedávno Slovenskú národnú galériu, konkrétne dlhodobú expozíciu súčasného umenia. Priamo medzi umeleckými dielami sa natočila na video a spôsobom jej vlastným vyzvala ľudí na sociálnych sieťach, aby napísali komentáre k vystaveným dielam. Na záberoch bolo vidieť diela Emílie Rigovej, Petra Kalmusa, Jozefa Jankoviča, Jany Želibskej, Anny Daučíkovej a ďalších medzinárodne rešpektovaných umelcov. V kontexte toho, že ministerstvom privilegovaný nominant na post riaditeľa SNG Juraj Králik vo svojej koncepcii vedenia galérie plánuje redukciu umeleckých diel v zbierkach, je status Šimkovičovej na sociálnych sieťach jasným signálom, o ktoré diela asi pôjde. Z videa je jasné, že Šimkovičová vôbec netuší, kde sa ocitla, a svojim statusom vyzýva ľudí na sociálnych sieťach k lynču umeleckých diel, ich autorov, ako aj autorov samotnej expozície. Podprahovo podsúva divákovi svoj názor, pretože veľmi dobre vie, že sa nemôže na kameru vyjadriť priamo, ale robí to spôsobom o to zákernejším. Výstavu si môžu návštevníci pozrieť „na vlastné oči do konca marca“, ako hovorí vo videu Šimkovičová, sama tak stanovila termín ukončenia dlhodobej expozície.
V roku 1937 nacistické Nemecko zorganizovalo v Mníchove výstavu zvrhlého umenia Entartete Kunst. Minister propagandy Joseph Goebbels navštívil výstavu a verejne tak odsúdil diela Marca Chagalla, Pabla Picassa, Vincenta van Gogha, ale aj diela celej generácie vynikajúcich nemeckých expresionistov medzivojnového umenia. Goebbels spolu s Hitlerom nenávideli moderné umenie, ani sa nesnažili mu porozumieť, ich snahou bolo zlikvidovať jej autorov a spáliť diela. V mnohých prípadoch sa im to aj podarilo. Veľkolepé nemecké umenie sa malo zrodiť na základe nimi formulovaných nacionalistických kritérií, oslavnej apoteózy nacizmu a árijskej typológie.
Politika Šimkovičovej s Machalu vykazuje podobné znaky ako v nacistickom Nemecku. Ich hlboká neznalosť dejín umenia, historických, sociálnych a politických kontextov jednotlivých diel znamená, že z diel vystavených v galérii a ich autorov robia terče nenávisti a opovrhnutia širokej spoločnosti. Machala však ide ďalej, na svojom statuse na Telegrame hovorí „o panoptiku psychiatrických diagnóz“. Rovnako tak diela avantgardných medzivojnových umelcov dehonestovali nacisti v Nemecku.
https://www.facebook.com/photo/?fbid=1402070807439741&set=a.753010882345740
A proč se tento text jmenuje „Není penis jako penis“?
Video Martiny Šimkovičové končí záběrem na gumový penis, který je součástí jedné z instalací. Ministryně s pohledem jeptišky pouze ostentativně rozhodí ruce a celková kompozice záběru volá: „Názor si jistě uděláte sami.“ Ano, součástí expozice ve Slovenské národní galerii je penis. Stejný orgán je dokonce vidět na jednom ze záběrů performativní události pouštěné na jedné z obrazovek v galerii. Jak se asi duch místa, tohoto „svatostánku“, vyrovná s tím, že je v něm projektován penis? A jak se s tím vyrovnají návštěvníci, kteří tento orgán zřejmě ani na svém, ani na žádném jiném těle ještě neviděli, a tudíž budou naprosto pohoršeni…? Ozývá se rakousko-uherská pruderie v nás? Pohoršujeme se nad penisem na instalaci, protože v tomto případě se nejedná o „skutečné umění“? Pojďme si roušku vlastního pokrytectví poodkrýt do jiného svatostánku – beru ten první, který mám po ruce a v němž se nachází krásný příklad. Ale podobné příklady bychom jistě našli i v jiných svatostáncích. Brněnské Národní divadlo má aktuálně na svém repertoáru autorskou hru Tomáše Svobody s názvem Brněnské metro. Podle anotace se jedná o „crazy komedii“, v níž se v uměle vytvořeném brněnském metru setkávají jako v podsvětí různé osobnosti spjaté s městem Brnem. Komedie uváděná v budově Reduty je pokaždé vyprodaná, a pokud mohu soudit z mnou navštívené reprízy, diváci se dobře baví (minimálně se jich početná část směje nahlas a někteří z nich herce a herečky odmění i závěrečným potleskem vestoje). A jaká je zápletka hry? Hlavní postava dirigenta Petra Bohatého se v tomto brněnském podsvětí ocitne poté, co jej stihne srdeční zástava během sexuálního styku s prostitutkou. Není proto divu, že kromě úvodní věty „prcáme“, která nás vpraví do děje, musí několikrát na vysvětlenou pro ostatní postavy zaznít: „Dámy a pánové komu z vás se stalo, že zemřel s penisem zaklíněným do nějaké děvky?“ Smí taková věta zaznít v národním divadle? Smí se jí divák zasmát, aniž by se musel ostýchavě ohlížet, zda u tohoto smíchu nebyl přistižen v okolí sedícími diváky? Je přijatelné tuto větu pronést v nejstarší divadelní budově ve střední Evropě, jejíž zdivo již možná za ta staletí slyšelo mnoho morálně „pohoršujících“ vět? Naštěstí se tyto repliky pronést smějí. Osobně jsem danou inscenaci nepovažovala – až na pár výjimek – za vtipnou, humornou, komickou. Nesmála jsem se, vlastně mě ta inscenace z mnoha ohledů štvala. Ale důležité je, že každý v publiku si má možnost o ní myslet, co chce. A není přesvědčován o tom, že v národním divadle nesmí zaznít slovo „penis“ (natož aby byl nedej bože vidět). Smí. Nebuďme pokrytci. Každé pokrytectví vede k představě nadřazenosti. A ta vede přímou cestou k nesvobodě druhých.
