Autobiografický román Dějiny násilí Édouarda Louise, který přináší osobní zpověď o průběhu jednoho setkání končícího opakovaným fyzickým napadáním, znásilněním a pokusem o vraždu, vyvolal v česko-slovenském kontextu po překladu silný ohlas (publikován byl jen několik let před další francouzskou obdobně rezonující prózou Svolení Vanessy Springora). Kniha samozřejmě a priori vybočuje jak přímou osobní zkušeností a velmi otevřenou zpovědí napadeného, tak faktem, že se jedná o dvojici mužů. Román však především pojednává o projevech a podobách násilí v nejširším slova smyslu, o přímé, vynucené reakci na ně – ať už formou niterných pocitů přeživšího, nebo jeho často absurdních reakcí i zdánlivě protismyslného prodlužování vyhrocené situace –, ale také o pozdějším spoluprožívání traumatu s rodinou na venkově, v níž panují odtažité vztahy.
Ambivalence a roztříštěnost původní prózy se odrážejí i v režijně-dramaturgickém klíči, který zvolila tvůrčí dvojice a autoři dramatizace – režisérka Barbora Chovancová a dramaturg Martin Kubran – pro jednu z „neškolních“ inscenací divadla Ludus. Inscenace História istého násilia je rozdělena do dvou částí: delšího narativního úseku, který místy evokuje překotné předčítání textu, a kratšího pohybového ztvárnění popisovaných událostí. V první části nejsou jednotlivé dějové pasáže přehrány ani dialogizovány, je o nich pouze vyprávěno, a to v jediném dlouhém, prakticky nepřerušovaném toku. Hlavním hereckým nástrojem se tak stává hlas a jeho polohy, kadence vyprávění je především zpočátku frenetická až na hranu vnímatelnosti, divák je přesycen informacemi i vjemy, přestože se před ním zdánlivě nic neodehrává. Některé pasáže pak herci pronášejí dvoj- či vícehlasem, například pro ztvárnění a zmnožení přímé řeči Louisova vnitřního hlasu, pro dojem ještě většího odcizení se používá voiceover. Některé obvyklé zcizovací prostředky, jako je mikrofon, jsou však využity protichůdně – zatímco jeden herec zvučným hlasem popisuje průběh pokusu o vraždu v podobě škrcení šálou, jiný tatáž slova zjemnělým hlasem šeptá do mikrofonu a situaci zosobňuje. Druhá část, tedy němý tělesný otisk slyšeného, je opakem té první ve všech ohledech: černý prostor nahradí bílé plátno, záplava slov se vytratí a v tichu, pouze fyzickým jednáním dvou představitelů, jsou události opětovně zprostředkovány. O obou polovinách platí jediné: jedná se o divadlo silné herecké výpovědi v záměrně vyčištěném prostoru, kde prožitek a přenášená, sdílená zkušenost masivně převládají nad mimezí.
V prvním úseku si mezi sebe repliky dělí tři Louisova alter ega (Tadeáš Bolo, Marián Chalány, Jakub Švec), přičemž každé reprodukuje prožité události z mírně odlišné perspektivy. To umožňuje rozčlenění vyprávění a rozparcelování vzpomínek do kratších, trhaných úseků a také poukazuje na klamavost paměti, jež se naplno projeví zejména při nuceném, opakovaném, detailním znovuprožívání traumatu. Všichni tři mužští představitelé Louise přesně drží odměřenou rovinu jen výjimečně prostoupenou emocemi (tlumení nebo citové zabarvení hlasu, křik). Protipólem osobního vyprávění je pohled sestry (Alexandra Palatínusová), zemité ženy s tzv. selským rozumem a jasně daným, pragmatičtějším (přízemním?) pohledem na věc. Na rozdíl od přemýšlivého, sebezpytného Louise je jeho sestra značně emotivní, mluví hlučně, agitovaně, z pozice těch, kdo znají jediné správné řešení a nebojí se ho použít. Oproti Louisovým monologickým pasážím směřovaným přímo do diváků vede sestra, chvílemi zády k publiku, dialog s neviditelným partnerem, kterému průběh událostí popisuje a reprodukuje ze svého, dle ní správného pohledu. U všech čtyř interpretů je citelné extrémní soustředění, na dílčí úseky se stávají hlasem své postavy, po zbytek času tuto figuru nadále zpřítomňují a zároveň zůstávají v prostoru coby němí svědci událostí i memento mírně odlišných, pro daný okamžik utlumených pohledů na věc.
Převaha narace jako (jediného) sdělovacího prostředku vyvolává dojem lehmannovského chladu čili záměrné odtažitosti a strohosti. Ty vytvářejí zhuštěnou atmosféru, v níž se divák dostává do nepříjemné pozice zvídavého voyeura a zaujatě sleduje svědectví typu „true-crime“ – absence přehnaně ztvárňovaných a přenášených emocí však napětí i vnitřní prožitek naopak zvyšuje. Zmíněný dojem pak podtrhuje vyprázdněný prostor pouze se stolem, dvěma židlemi a mikrofonem, fragmentárnost děje zase umocňuje využití kontrastů: ostré světlo zářivek s přechody do pološera, střídání monologického vyprávění různých mluvčích s vícehlasy a audiozáznamem i neustálé přestavby, v tomto případě spíše přenosy daných objektů. Pravidelné přechody herců na několik určených míst v rámci jevištního prostoru zase znásobují dojem, že slyšíme různorodé, mnohovrstevnaté vyprávění a pohled na jedinou událost ohledávaný ze všemožných stran i úhlů.
Během představení se opakovaně boří divadelní/fikční iluze: první část na začátku rámuje sestavení „scény“, v tomto případě spíše vymezení hracího prostoru, přinášení kulis a jejich skládání či zapojování, na jejím konci dojde ke kompletnímu rozložení, vyprázdnění a proměně hracího pole. Zejména druhý úkon, podkreslený reprodukovaným vyprávěním, provádějí všichni čtyři aktéři ve velmi pozvolném, až nepřirozeně natahovaném tempu, čímž evokují nekonečnost a táhlost Louisova prožitku v jakési přechodové fázi „od slov k činům“.
Odosobněný narativ, další zcizení svého druhu, se pak projevuje civilním a bezemočním vyprávěním, které v některých pasážích nabývá ryze informativního charakteru a místy evokuje zápis z protokolu (ostatně Louisova výpověď na policii je jednou z rovin románu). S takto vystavěným rámcem kontrastují citově zabarvené úseky, například Chalányho vyprávění o znásilnění, které celé popisuje a znovuprožívá skrze čichový vjem povlečení s broskvovou vůní a chutí. V takových chvílích se tempo přirozeně zklidňuje a zjitřuje. Právě Chalányho Louis, jemuž se v první části dostává nejvíce prostoru a dva další mužské hlasy mu spíše sekundují, je nejvíce sebereflexivní, své jednání, ale také paměť zpochybňuje, reviduje vzpomínky, přiznává stud, promýšlí nelogičnost svého jednání, když agresora – situace eskaluje po zjištění, že ho okradl – opakovaně nabádá, aby mu pomohl najít zašantročený telefon. Chalány postavu ztvárňuje jako mnohovrstevnatou zvnitřněnou študýrku pouze prostřednictvím proměn hlasových poloh a drobnokresby mimiky prakticky bez pomoci gest či dalších podpůrných prostředků, slovně zprostředkovává silný a do jisté míry nepřenositelný prožitek autora originálu, jeho monology často působí výrazně dialogickým dojmem, daří se mu zpřítomňovat různorodé Louisovy polohy.
Bolo a Švec se dostávají „ke slovu“ především v kratší druhé části, v níž se předchozí střípky narativu přetavují do zhuštěné demonstrace setkání obou mužů a průběhu večera: od nesmělého oťukávání přes fyzický kontakt a napadení (oba herci se přes sebe převalují napůl v objetí, napůl v klinči) po zkratkovité policejní ohledání místa činu. Těla pleskají o podlahu, kůže dře o kůži, herci funí, rudnou námahou, prostor se v kontrastu k předchozí části neutváří a nenaplňuje slovem, ale zvukem nebo tichem, fenomenologie převáží nad znakovostí a v jednotě se spojí síla slova se silou tělesného prožitku.
Kromě důležitého a nesmírně zdařilého divadelního počinu se zřetelnou režijní i hereckou výpovědí je na Histórii istého násilia přínosná také osvěta, kterou daná inscenace nabízí: ne nutně ve smyslu vzdělávacím, ale v podobě otevřené diskuse (přeneseně při představení, doslovně i po něm) a bezpečného prostoru pro debatu o podobách násilí také pro diváky v kategorii mladý dospělý, a to zejména v aktuálním společensko-politickém nastavení.
Divadlo Ludus, Bratislava (Slovensko) – Édouard Louis: História istého násilia. Překlad Andrea Černáková, scénář Barbora Chovancová a Martin Kubran, režie Barbora Chovancová, dramaturgie Martin Kubran, scéna a kostýmy Anna Chrtková, světelný design Michaela Beniač, hudba a zvukový design Daniel Šimek, výtvarná spolupráce Daniela Mesárošová, pohybová spolupráce Daniel Raček, technická spolupráce Eduard Mikuš a Michaela Beniač. Premiéra 13. září 2023 v A4 – prostoru současné kultury. Psáno z hostování v brněnském HaDivadle 30. ledna 2025.
