Očistná rituální performance, story-telling ze tří kontinentů, kamerunské monodrama, oslava belgického nakladatelství a texty současných kamerunských a konžských dramatiků, to je v kostce souhrn první etapy letošního 21. ročníku mezinárodního festivalu Tvůrčí Afrika, jež měla podtitul Krásné cizinky. Konala se od 5. do 9. března a tematicky rezonovala s měsícem knihy a frankofonie. Svými sólovými vystoupeními a přednáškami v Praze, Pardubicích a Hradci Králové se představili Afričané, Češka a Kanaďan, oslavit třicet pět let existence svého nakladatelství přijel Belgičan Emile Lansman, mimo jiné vydavatel divadelních her z africko-karibských oblastí, na které se festival specializuje. Slovy zakladatelky, ředitelky a programové guru Tvůrčí Afriky Lucie Němečkové, „by bez něj festival možná ani nevznikl“.
Nový formát festivalu
Festival Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani přechází od letošního roku na nový, „permanentní“ formát. Jeho druhá část se odehraje v dubnu a další v květnu a v červnu. Není to jediná novinka, se kterou vstupuje do své třetí dekády. Dramaturgie avizuje rozšířený koncept inspirovaný ideou Všehosvěta, jak ji nastínil martinický literát a filozof Édouard Glissant (21. září 1928 Sainte-Marie, Martinik – 3. únor 2011 Paříž, Francie). Záměrem je nahlížet světové dění z perspektivy nejrůznějších mentálních a kulturních vzorců a generovat živou a vrstevnatou, vzájemně se prolínající názorovou platformu. Nezasvěcení, ať si vzpomenou třeba na obdobně vnímané světoobčanství Václavem Havlem… A to se na festivalových akcích rozhodně dařilo. V atmosféře tolerance a objevnosti se vynořovaly myšlenkové ostrovy a kontinenty, jejichž existenci u nás obvykle jen tušíme.
Vyprávění ze tří kontinentů
Trojka je magické číslo. V Městské knihovně – přímo mezi regály knih – a pod záštitou tří velvyslanectví zahájilo festival pásmo asi patnáctiminutových výstupů tří vypravěčů a jedné vypravěčky nazvané Vyprávění ze tří kontinentů.
V úvodu zmínil ředitel odboru subsaharské Afriky Ministerstva zahraničních věcí ČR Václav Prášil, že „divadelní jazyk bývá efektivnější než oficiální fráze“. A totéž platí i o tradičním africkém, ale i současném story-tellingu.
Hned s první maghrebskou písní v Praze žijícího hudebníka Sharifa Khliefa opanoval prostor plně rozsvíceného dvoupatrového sálu knihovny komunitní duch vyvolaný spontaneitou zahraničních hostů. Luskat prsty, podupávat, vylovit z kapsy chrastidlo a podpořit účinkujícího byly projevy sounáležitosti, které rozpustily konvence i pro další dny.
Pásmo vyprávěných příběhů otevřela autorka romského původu Maria Siváková. Maminčina pořekadla, popěvky v romštině a informace, že má nyní taky vlastní rodinu (a „rodina je posvátná!“), jí stačily k tomu, aby z pozice nositelky ženského mystéria vystihla obecnou problematiku a úskalí emancipace Romek u nás.
Most mezi Evropou a Afrikou poté překlenul kamerunský divadelník Eric Delphin Kwégoué. Ve své bajce zarámoval exotickou obdobu logistického hlavolamu o vlku, koze a zelí do mudrosloví o duševním bohatství – nejcennějším rodovém dědictví.
Po něm Kanaďan Guyaume Boulianne osvěžil lidovou filozofii dávkou černého humoru. V jeho rodinné historce se pocit nepostradatelnosti a strach ze ztráty postavení rozvinul do katastrofického scénáře, který se zákonitě musel naplnit.
Kruh uzavřela pohádka vítěze Her frankofonie Dana Bosembo z Demokratické republiky Kongo o slepém malíři, hluchoněmém dědečkovi a psovi. Metafory citů a jejich obrazivé naplňování v magické mimosmyslové interakci malíře a princezny získaly umělci její lásku. Exupéryho slovy: „Správně vidíme jen srdcem…“
Následující pocta belgickému nakladateli Emilovi Lansmanovi byla v podstatě dalším vypravěčským stand-upem. Novinář, pedagog a neúnavný organizátor kulturního života (nejen) v Belgii nás poctil historkami ze své nakladatelské praxe. Mimo jiné o tom, jak se jeho původního záměru vydávat neznámé belgické dramatiky živelně zmocnil významný konžský spisovatel Sony Lab’Ou Tansi. Nakladatelství Lansman Editeur vydává od roku 1989 divadelní hry současných autorů z frankofonní Evropy, Afriky a Severní Ameriky. Mnozí z nich u něj debutovali. Právě do jeho designově atraktivních knížek jsem si promítla motto této části festivalu Krásné cizinky…
Být taxikářkou v Kamerunu
Jedna z „krásných cizinek“ – Gaël – se další den představila v mediatéce Francouzského institutu. Organizátoři zkombinovali scénické čtení ze hry Erica D. Kwégouého Taxikářka s komentáři autora a jeho vydavatele. V době, kdy se u nás schyluje k likvidaci Institutu umění – Divadelního ústavu a bohatství češtiny nahrazuje instantní jazyk médií, jsem to vnímala jako návrat k uměleckému undergroundu. S tím rozdílem, že afričtí (resp. frankofonní) autoři mají svého Emila Lansmana. My žádného osvíceného rytíře Řádu umění a literatury, který by ve spolupráci s dramatiky a divadelníky hledal možnosti vzniku, publikování, překladu a inscenování aktuálních divadelních textů z celého světa (nejen nám snadněji přístupných německojazyčných a anglofonních), nemáme.
Ale zpět k Taxikářce. Inspirací vzniku textu byl skutečný životní příběh lesbické ženy Gaël, první Afričanky v – do té doby na africkém kontinentu – ryze mužském povolání. Z podání herečky Lenky Novotné bylo patrné, že téma a svižný rytmický jazyk hry nabízí skvělou hereckou příležitost. Jak pro jednu herečku (jako v tomto případě), tak případně i více aktérů či aktérek. Text je psán v jediném sloupci soudobou nedialogickou formou bez určení počtu postav a je na inscenátorech, jak s ním naloží. Druhým – podstatným – plánem hry je ostře vnímaný a kriticky nahlížený kontext kamerunského režimu, v němž se děj odehrává, a zneužívání tradičních hodnot afrických komunit soudobými totalitními politiky. Umím si představit Taxikářku ve formě dokumentárního story-tellingu zvukově a vizuálně komentovaného drastickými nahrávkami a záběry z dnešního Kamerunu.
Kacířské martyrium
S autorem Taxikářky Ericem D. Kwégouém jsme se setkali i následující večer ve Studiu Paměť. Očistná performance Afrika se do Vatikánu nedostane pracuje s předpokladem, že implementace katolicismu do domorodých struktur má negativní dopad na duchovní rozměr vnímání kvalit a smyslu života původních obyvatel afrického kontinentu. Proto je třeba očistit ho od nánosů koloniálního katolicismu. Kwégoué nezapře šamanské předky, a tak se jeho vystoupení dotýká i rituální prapodstaty divadla. V intimitě undergroundově syrové sklepní scény jsme jako zhypnotizovaní nahrávkou bubnů a kmenových zpěvů sledovali obřadné navazování kontaktu performera s jeho vlastním polonahým tělem a rozličnými objekty a materiály. V první fázi si důkladně naolejoval obnaženou kůži a pokryl ji vrstvou bílého prášku. Prastará přípravná technika poskytla ochranu pro nadcházející „kacířské martyrium“.
V bílém kruhu třinácti svící a vlastních stop se Kwégoué v artistických polohách pokapával horkým voskem ze svíček vlastnoručně přivazovaných na ruce a kotníky. Z hadích pohybů a svalových záškubů jeho těla byla v divoké nervní symfonii čitelná komunikace se svým Já (ať už je nazveme mysl, vědomí a podvědomí, koncentrace, soustředěnost, usebrání či jakkoli) uvnitř sebe sama, které se podřizovalo nepřirozenému aktu mučednictví. Poté, co symbolicky rozvázal pouto s malým krucifixem, který měl do té doby pověšený na krku, byl připravený reinkarnovat ducha Matky Země. Pomazal se rozředěnou hlínou z kovového vědra, jež vnesl do kruhu a do kterého ponořil celou hlavu až po ramena. V poslední fázi se ozdobil zelenými ratolestmi větví. Vizuálně se tak připodobnil archetypálním obrazům Bohyně-matky či Bohyně-země, jak je známe z pohanských etnických výjevů. Pak hudba utichla a protagonista přednesl velmi osobně motivované poeticko-angažované poselství. Představil se v něm jako Seuleuh, což znamená Kdy nebo Čas. Nebo děsivou otázku…
Tanečně rozpohybovaný tep života
O vnitřním souboji vypovídal v závěrečný den této části festivalu, v neděli 9. března, i sólový výstup Tep života mladičkého multižánrového umělce Dana Bosemboa z Konga-Kinshasy.
Odehrál se v elegantně čistém, bělostně světlém prostředí tanečního Studia Maiselovka. Stejně jako v předchozí den byl divákům předem k dispozici český překlad autorovatextu/poselství. A i zde jej Bosembo na konci věcně přečetl. Končí slovy „Ať tvé srdce vede tvé kroky a v každém boji najdi krásu“. Objevit v sobě bojovníka, protančit světem a utkat se s živly – tak působilo vystoupení v zrcadlovém sále studia s ostře řezaným vizuálem i akustikou, kde se každý obraz a zvuk extrahují a současně multiplikují. Monumentální efekty Bosembova zpěvu, vnitřní zápasy přenesené do fyzické roviny, v níž byly patrné dávné africké i soudobé světové (globální) taneční vlivy, zmítání se v bungee popruzích za doprovodu world music, to byly strhující abstraktní dílky univerza, které každý vnímá individuálně.
Další podoby kulturní diverzity a globální pospolitosti, již festival Tvůrčí Afrika dlouhodobě sleduje, nabízí a prosazuje, si budeme moci dopřát ve druhé „etapě“ letošního ročníku, která se koná příští týden od 23. do 25. dubna v Praze, Brně a Hradci Králové a nese podtitul Ostrovy a kontinenty (více zde).
Veronika Boušová
21. ročník mezinárodního festivalu Tvůrčí Afrika, 1. část Krásné cizinky. Praha, Pardubice, Hradec Králové 5. – 9. března 2025.
///
Eric Delphin Kwégoué: Mé jméno je děsivá otázka
Jmenuju se Seuleuh
což doslova znamená Kdy
nebo Čas
můj otec říká, že mi dal toto jméno
abych si vždy pamatoval, že život je pozastavený úsměv
říká, že to žádný člověk nemůže vědět
Kdy štěstí vyprchá
můj otec je jedním ze starších ve vesnici
a starší v mé vesnici říkají, že jméno dělá člověka člověkem
jméno a člověk musí být jedno, to je ten výraz
proto je okamžik výběru jména dítěte tak
zásadní, důležitý a rozhodující okamžik
někteří z našich starších jdou tak daleko, že říkají
že pokud dítě nese jméno, které mu nebylo předurčeno
jeho život bude jen trápení a bloudění
proto mi otec dal jméno Seuleuh
Mé jméno je děsivá otázka
je to kladivo na hlavu těch, kteří jsou považováni za viníky.
všichni jsme považováni za viníky
naše činy jsou tak ponižující a špinavé
ve škole si ze mě kamarádi vždycky dělali legraci
a neustále křičeli mé jméno Quand (Kdy)
a já jsem vždycky odpovídal: Už brzy
čas je jediným lékem na lidskou hloupost
v naší rodině bylo jméno vždy považováno
za základ bytí, jeho prvotní podstatu
Kdy, jméno, které ve vašem jazyce nic neznamená
Kdy jsi pokřtěn jménem, které nevzešlo z útrob tvé země
pak je to zneuctění a nerovnováha
je to proměna toho, co tě činí autentickým
ano, je to tvůj osud, který dostává kopanec do řiti
Mé jméno je Seuleuh, což znamená Kdy nebo Čas
vyrostl jsem v rodině, kde nám vždycky říkali
že jméno musí být neodmyslitelně spjato se skutečnou povahou svého nositele
je to, co nás definuje, co určuje náš život a naši budoucnost
špatné jméno je aktem sebezapření
špatné jméno mění naše založení
asimiluje nás s jeho dárcem
dělá z nás jeho otroka
Jmenuju se Seuleuh
boží ruka, která trestá bezbožníky a jejich komplice
chceš vědět
Kdy budeš šťastný
Kdy potkáš ženu nebo muže svého života
Kdy nebe nebo příroda odpoví na tvé modlitby
Kdy lidstvo přestane devastovat a drancovat zdroje
Kdy přestaneme ničit naše životní prostředí
Mé jméno vyvolává tolik otázek, na které nemám odpovědi
ale jedno je jisté
čas nechrlí jen nenávist a lhostejnost vůči ostatním
již v roce 1922 abbé Pierre řekl, že lhostejnost je nejsmrtelnější z nemocí
co by řekl o naší současné době?
Mé jméno je Seuleuh, což znamená Kdy nebo Čas
vím, co jsem, jakou mám cenu
vím, že mám jistou hodnotu
jistota zaručeného úspěchu
mé jméno je má krev mé tělo
můj rod moje rasa moje příslušnost
moje kořeny můj etnický původ moji předkové moje kosmogonie
mé jméno s sebou nese můj rodokmen od stvoření světů
můj rod můj původ moje rodinná historie
mé jméno obsahuje každé vítězství mého lidu
každou porážku každou radost každý smutek každý pláč
každou kapku krve, která byla prolita na mé zemi
mé jméno je živoucí encyklopedie
asexuální vibrace
ani muž ani žena, jméno musí být neurčitou entitou
můj otec říká, že špatné jméno
omezuje mate zavazuje odcizuje oslabuje
znehodnocuje odrazuje proměňuje znechucuje ruší
Jsem Kdy nebo Čas
jsem to jen já ve mně a družina mých rodinných totemů
já bez těch druhých, kteří přišli odjinud
já bez strachu že budu jednoho dne oklamán
já bez včerejších influencerů
já bez hordy prolhaných obchodníků
já bez mysl ohýbajících kleriků
já bez takzvaných vizionářských podvodníků
já bez padělatelů rodných listů
bez egocentrických narcisů
bez zastánců ničeho pro sebe a ničeho pro druhé
tady jsem, přítomný ve světě
dědicem téhož slova, které zplodilo mé předky
hrdý pahýl ve světě, který je v neustálém zmatku
protože každý z mých genů odolal tomu, aby se nechal strhnout k zemi
Na počátku bylo zachování důstojnosti
proto se jmenuju Seuleuh
Řekni mi Kdy a já přijdu, abych rozkryl tvé sny
/Z francouzštiny přeložila Lucie Němečková/
///
Dan Bosembo: Tlukot srdce
Tlukot srdce, záblesky světla
V tichu noci se naše duše zjevují v modlitbě
Po podlaze se ozývají kroky jako ozvěna našich životů
Každý pohyb, každý nádech, každý příběh, který žijeme
Šepot ve větru, dětský smích
Vyměněné pohledy, tiše šeptaná tajemství
Stíny tančí v rytmu plamenů
Odhalují útržky existence, střípky duše
Život bije, čas pulzuje
Naše životy se proplétají v nekonečném baletu
Radosti, smutky, roztříštěné sny
Obnovené naděje, vryté vzpomínky
Každá jizva, každý společný úsměv
Jsou němými svědky našich vytyčených cest
V tanci života není nic pevně dané
Jsme strůjci svého osudu.
Tak tanči, zpívej, prožívej každý okamžik
Tlukot života je vzácný a stálý
Ať srdce vede tvé kroky
A v každém boji najdi krásu
/Z francouzštiny přeložila Lucie Němečková/
