Bez velkých očekávání jsem cestoval do Národního divadla Brno na premiéru hry Martina Glasera a Olgy Šubrtové Mešita. V předběžných informacích byl v médiích titul prezentován coby provokativní komedie o kulturních válkách. To samo o sobě zavdává důvody k obavám, neboť v současné atmosféře polarizace a černobílosti je snadné vyslyšet „signál času“ a dodat na divadelní trh něco nafrněně aktivistického a osočujícího, dryáčnicky komunálního anebo zapškle konzervativního.
Naštěstí ničím z toho Mešita není. Čím tedy je? Jakkoli to může znít nesmyslně, tak spravedlivou satirou; divadlem na divadle hledícím na sebe ve vypouklém zrcadle; kusem plně vrostlým do místa svého vzniku, tedy Brna. Takže vlastně docela příjemné překvapení. I když „použití“ hry je fakticky omezeno na domovské město.
Islamisti nám sem nepolezou!
Děj se odehrává v nevelké jihomoravské (fiktivní) obci Levíčko, v níž by toho bylo třeba hodně opravit či dobudovat, ale scházejí peníze. Jeden z členů rady obce přijde s tím, že mluvil s investorem, jenž by nedaleko rád vybudoval lázeňské centrum a Levíčku by to kompenzoval rozsáhlými investicemi do infrastruktury obce. V radě zavládne nadšení a blazeovaná velkorysost – ovšem jen do okamžiku, než zprostředkovatel prozradí, že investor za to požaduje, aby v obci mohl postavit mešitu. V tom okamžiku nastane mela: „Tak to ne, islamisti nám sem nepolezou!“
Vyvřou strachy, předsudky, rasismus. Padají „šílené“ výrazy. Ale publikum se divit nemůže: na samém začátku představení vystoupil jeden z herců a pronesl vyčerpávající trigger warning: vypočetl, jaké všechny hrůzy se budou na diváky valit, a jestli toho nechtějí být svědky, tak mohou odejít, dokud je čas.
Od pólu k pólu
Náhle je běsnění rady přerušeno režisérem Filipem Válkou (Pavel Čeněk Vaculík), jemuž se výstup nezdá. Ukazuje se, že zasedání rady je součástí inscenace, která se právě rodí a jejíž text onen režisér i napsal. Postoje, které prezentují postavy hry, se konfrontují nejen s představami herců, jak text pojmout, ale rovněž s jejich občanskými postoji a názorovým přesvědčením.
A do dění vstupuje další komplikace: co tématu řeknou diváci a zřizovatel?! Ředitel Moravského národního divadla (Petr Kubes), jak se ten stánek nazývá, se nachází mezi mlýnskými kameny znervóznělého souboru, mediálního zájmu a magistrátu. Za asistence snaživé dramaturgyně (Hana Briešťanská) žádá změny, na něž režisér a autor v jedné osobě zprvu odmítá přistoupit, nicméně později požadavky na korektnost textu z naštvání sám dotahuje ad absurdum.
Mediální zájem reprezentují vstupy natočené v brněnských studiích České televize a Českého rozhlasu s reálnými moderátorkami a redaktorkami. Promítány jsou na zadní stěnu scény a obsahově jsou dobře zkombinovány s děním na jevišti. Dotáčky sugerují běžné televizní zpravodajství, vtipnými detaily se dotýkají i dopravní a sociální situace v reálném Brně. Škoda, že postavy divadelní kritičky (Tereza Groszmannová) a ochránkyně lidských práv (Isabela Smečka), které se ve studiu zúčastňují diskusí o chystané inscenaci, uhnětli režisér Glaser s dramaturgyní Šubrtovou z provařených ingrediencí parodujících diskuse o umění, u nichž referenčním bodem zůstává dávná debata nad Biblí v Divadle Sklep.
A propos Martin Glaser: Je spoluautorem Mešity a rovněž jejím režisérem. Ale protože je především ředitelem Národního divadla Brno, vstoupil na dost tenký led. Kdyby novinka nasazená na scénu Reduty byla trapným propadákem, chrstl by na svoje velmi dobré ředitelské renomé ne sice fatální, ale přece jen skvrnu. V programu k inscenaci, který mimo jiné obsahuje rozhovor s Glaserem a Šubrtovou, říká, že v závěrečné fázi zkoušení „vlajeme mezi přepálenou groteskností a snahou o maximálně civilní herectví“. A tyto dva póly také ve finální podobě zůstaly; v jedné osobě je v sobě kloubí zejména Petr Bláha, jenž některé své kreace šponuje až na dohled vyšinutosti, zatímco Bedřich Výtisk jako herec Břéťa Zánik komentuje sváry v souboru s lakonickou civilností. Ovšem později – v roli Číňana, kterou chce Břéťa přispět do inscenace – pod sebou rovněž Výtisk zapálí expresivní topivo.
Pavel Borák navrhl tvarově jednoduchou, barevně sytou scénu. V zadním plánu se na ní objevuje fotografické panorama slunečnicového pole, které evokuje krajinu kolem obce Levíčko. Současně herci, kteří zkoušejí hru o dění v Levíčku, postupně na scénu přinášejí desítky a desítky umělohmotných slunečnic-rekvizit. Tato – průběžná – donáška zůstává na půli cesty mezi nadbytečnou, otravnou pseudoakcí a vizuálně-prostorovým sepnutím zadního a předního plánu scény.
V Brně to žije
Glaser a Šubrtová se strefují do leckoho. Do malých českých xenofobů, do snaživého progresivistického mistrování a kvótování, do ustrašenosti politické reprezentace, do histriónství i oportunismu divadelníků. Vyskytují se tu též – víceméně jemné či letmé – narážky na brněnský divadelní život. Když herci zkoušejí levíčský příběh o mešitě, vrhnou se na ně členky sdružení Moravské ženy pro dobrý život, což je čitelný odkaz na incident z května 2018, kdy představení inscenace Naše násilí a vaše násilí na festivalu Divadelní svět Brno přerušili aktivisté z hnutí Slušní lidé (Divadlo Husa na Provázku incident, jenž se odehrál na jeho půdě, předloni reflektovalo inscenací Vykouření). Mírný šťouchanec se dá vysledovat vůči diskusím s diváky v nedalekém HaDivadle (ovšem i v Redutě provozují lektorské úvody). Postavě ředitele divadla volá primátorka, on jí telefon nevezme se slovy, že to počká, což si těžko vysvětlit jinak než jako miniaturní ilustraci vztahu Glasera coby ředitele NdB a současného vedení jihomoravské metropole, jež má větší pochopení pro Městské divadlo Brno (však se také magistrát netají tím, že by byl nejraději, kdyby si NdB pod sebe vzalo ministerstvo kultury).
Dobrá zábava „o něčem“
Ale není tomu tak, že se v Mešitě nevyskytuje žádná inklinace. Martin Glaser a Olga Šubrtová (jinak dlouholetá dramaturgyně Jihočeského divadla) jsou tvůrci středního věku a v jejich pohledu je skrze servírovaný smích patrná obava. „Martin přišel s nápadem napsat hru o tom, jak může touha po dokonalé korektnosti a nové citlivosti prosazovaná silou být cestou do pekel,“ explicitně ji v programu formuluje Šubrtová. A Glaser dodává: „Trochu se obávám, aby svět kolem nás nebyl za chvíli ujetější, než je naše hra!“
Mešita je tak po inscenacích Feminista (2023) a loňské Like Lovers Do (Paměti Medúzy) dalším titulem, který na scéně Reduty tematizuje současné posuny v kulturních vzorcích, v mezilidských vztazích či v komunikaci obecně. Každý z těch titulů je jiný. Mešita je z nich nejodlehčenější a divácky nejvděčnější. Je to dobrá zábava „o něčem“. Za takovou věc musí být rádo každé kamenné divadlo, jež musí plnit velký divadelní dům.
Národní divadlo Brno – Martin Glaser, Olga Šubrtová: Mešita. Režie Martin Glaser, dramaturgie Barbara Gregorová, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, světelný design Martin Špetlík, videoprojekce Denisa Kuimcidis a Martin Svobodník. Premiéra 28. února 2025 v Redutě.
