„Můžu tě políbit? (…) Můžu použít jazyk? (…) Mohu políbit tvou klíční kost?“ ptá se Steve (Marek Adamczyk) v novince Divadla Ungelt s přiléhavým názvem Rande s feministou. A co na to Kate (Barbora Poláková)? „Chci, abys dělal, co ty chceš.“ – „Ale to bys rovnou mohla říct, že chceš znásilnit.“ – „No, vlastně jo.“ Aneb všechny chceme být rovnoprávné a nezávislé, ale v jistých situacích konsent není úplně sexy…
I když třeba taková scéna ve francouzském filmu Amélie z Montmartru, v níž Amélie nesmělému mladíkovi prstem mlčky ukazuje, kam všude na tváři a na krku ji může políbit, sexem přímo křičí, byť je veskrze cudná. Právě na ni jsem myslela, když na premiéře v Ungeltu Steve neohrabaně balil Kate. Abych ale nepředbíhala, tak jak to dělá hra u nás poprvé uvedené britské dramatičky s irácko-židovskými kořeny Samanthy Ellis, pracující s časovými skoky i retrospektivou, začnu pěkně od začátku: žádostí o ruku! Ačkoli ono vlastně k žádné žádosti ve skutečnosti nedojde: Steve si sice klekne a otevře krabičku s prstýnkem, ale na místo vysněné otázky se začne Kate omlouvat za své patriarchální chování a nabídku stát se součástí patriarchálního vztahového konceptu. „Proč mě nemůžeš prostě požádat o ruku, do prdele práce? Prostě se mě zeptej!“ – „Vždyť jsem se zeptal.“ No, nezeptal…
Střih – a teprve teď se dostáváme k samotnému seznámení. Na kostýmním večírku, kde si Steve a Kate léčí bolavá srdíčka z předchozích nevydařených vztahů. Kate chtěla jít za Supermanovu lásku Lois Laneovou, kvůli které se stala novinářkou, ale její bývalý „Superman“, editor Ross, ji podvedl se stážistkou, a tak nakonec dala přednost Wonder Woman, čímž okouzlí feministu Steva, ačkoli ji samotnou na superhrdince fascinuje hlavně to, jak z ní padají šaty. Pekař Steve si zatím vybral morálního hrdinu Robina Hooda, jehož láska Mariana je v baladách z 15. století, které si před večírkem poctivě nastudoval, pro něj dostatečně emancipovaná žena. Podobně jako jeho matka, skotská aktivistka Morag, i bývalá snoubenka a matčina kamarádka, sochařka Carina. To Katin otec, obchodník z Izraele Joe, je obyčejný chlap, který vyrůstal v uprchlickém táboře a opustila ho žena, když si náhodou přečetla feministickou knížku, kterou vzala Kate ze školní brašny.
Kate si myslí, že je feministka, ale má slabost pro hajzlíky: „Jsem jediná žena v redakci. Každý den píšu o tom, jak dnešní doba ovlivňuje ženy, píšu o obtěžování, o nerovných platech. Čtu Každodenní sexismus na Twitteru. Jenže srdci neporučíš. Mám ráda rtěnky. Makronky. A miluju Heathcliffa z Větrné hůrky.“ Jak si s její představou lásky, vnucenou milostnými romány, poradí „hodný kluk“, slušňák, vegetarián a hlavně opravdový feminista Steve? „Vychová“ si ji k obrazu svému, nebo naopak díky ní pozná skutečnou lásku? A jak s dějem plným vyznání lásky, žádostí o ruku, svateb, „patriarchálních“ tradic a avokádového dortu zahýbou jejich rodiče a ex?
Režisér Pavel Ondruch nechává plně zaznít kvality této parodické romantické komedie, napsané s nadhledem a porozuměním problematice navazování vztahů v dnešním světě plném stereotypních předobrazů a zděděných vzorců a vyvracející mýty o feminismu, které ve většinové společnosti dodnes panují. Spolu se scénografem Markem Cpinem – v souladu se scénickou poznámkou – umisťuje na jeviště pouze dva stojany na ramínka se jmenovkami jednotlivých postav, třech mužských a třech ženských, neboť vtip hry spočívá v tom, že všechny muže hraje Marek Adamczyk a všechny ženy Barbora Poláková. Na scéně se tak vždy setkávají výhradně dva příslušníci opačných pohlaví. Všechny převleky přitom probíhají přímo před zraky diváků, takže herci mají možnost rozehrávat i proměny jednotlivých postav. A díky nápadité režii si také pohrávat se scénickými poznámkami – když například herec odmítá vyplnit pokyn kolegyně, donutí ho právě nahlas vyřčenou scénickou poznámkou. Zdivadelněné je ale oproti scénáři třeba i líbání, které probíhá náznakově tak, že oba herci stojí vedle sebe a polibky vysílají směrem k publiku, přičemž se nezaleknou ani nadsazeného využití jazyka. Vždyť právě v jazyce spočívá vtip téhle svižné komedie!
Pro oba herce, kteří jsou v reálném životě přáteli (Adamczyk i účinkuje ve videoklipech k písním Polákové), se jedná o první společnou divadelní spolupráci a rovněž o první zkušenost s Divadlem Ungelt. Jednotlivé postavy od sebe odlišují důsledně: Poláková je především typově trefně obsazena do role naivky Kate, ale s patřičnou nadsázkou vykresluje i drsnou Carinu a zahořklou Morag. A Adamczyk je svým proměnlivým výrazem na škále od charismatického hezouna po naprostého jelimánka pro podobné typy her přímo předurčen (ne náhodou byl v minulosti Davidem Šiktancem obsazen i do titulní role Mayenburgova Ošklivce). S přehledem tak zvládá hodného feministu Steva, ale i lamače dívčích srdcí Rosse a opuštěného Joa. Pár premiérových přeřeků a jedno vzájemné odbourání se smíchem se jistě s reprízováním postupně ztratí. Po předloňském Bráchovi má tak Ungelt zaděláno na další úspěšný titul, který má šanci do divadla přilákat i mladší diváky.
Divadlo Ungelt, Praha – Samantha Ellis: Rande s feministou. Překlad Lucie Kolouchová, režie Pavel Ondruch, výprava Marek Cpin, hudba David Hlaváč. Premiéra 29. března 2025.
