je to jen pár týdnů, co jsme se spolu ještě naposledy viděli u vás na Barrandově.
(Na profesora Vostrého vzpomíná jeho někdejší student, dnes režisér, scenárista a vysokoškolský pedagog Radovan Lipus.)
Ač už na začátku daleké cesty, zůstával jsi stále konkrétní a jasný v každé myšlence i slově. V chřadnoucím těle trval Tvůj obdivuhodně silný duch. Dychtivý, nezdolný, nezlomený objevitel a dobrodruh, který vždy dokázal inspirovat i sám ocenit vzrušující expedice do bílých míst na kontinentu vědění nejen o divadle. Věděl jsi dobře, že i zapomenuté staré příběhy na zem spadlé mohou být stále plné vysokého napětí. Tvá mysl se bravurně pohybovala ve jménech, místech i staletích a jen málokdo na těch výpravách Ti stačil.
Milý Jaroslave, možná za sebe napíšu Ti radši, že jsi byl skutečný frajer. Jeden z největších, jaké české divadlo ve druhé polovině dvacátého století mělo. Zanechal jsi po sobě dobrým dílem naplněný život jako podstatnou smysluplnou větu. Platnou, pregnantní a znělou.
Byl jsi muž veliké moudrosti, jasných názorů, pevných postojů i hlubokých a inspirativních myšlenek. Zatímco já se tu teď právě lopotně a klopýtavě pokouším najít alespoň navenek jen trochu kloudná, patřičná a obsažná slova, kterými bych se dotkl toho, jak nejlépe definovat, čím vším jsi za svůj dlouhý, často nesnadný, ale zejména nesmírně plodný život byl.
Byl… vidíš, už je tu zas ten zcela absurdní a nepatřičný minulý čas, ten potopený světadíl, který mi s Tebou vůbec nejde dohromady. Vždyť přece všechno, co jsi udělal tady, s námi tak či onak stále je: svazky ročníků legendárního časopisu Divadlo, z něhož se pod Tvým vedením stal sledovaný a mezinárodně respektovaný titul plný myšlenkové otevřenosti a naděje. Či dnes už šedesátiletý Činoherní klub, který díky Tobě, Ladislavu Smočkovi, mimořádným hercům, herečkám i dalším režisérům či scénografům vystoupal z maličkého podzemí ve Smečkách vysoko, až na veliké divadelní nebe Evropy i světa. Divadlo, které už dávno vstoupilo do srdcí, vzpomínek i dějin (a nejen do Brocketta). Jsou tu všechny Tvé divadelní hry, překlady, úpravy, rozhlasové a televizní adaptace. Tvé objevné články, pronikavé scénologické studie, a fundované knihy. Jen katalog Městské knihovny v Praze eviduje u Tvého jména asi stovku položek, nevšedních výsledků Tvé práce…
Ovšem, především jsme tu my, desítky a desítky Tvých žáků, studentů režie, dramaturgie či herectví, které jsi na DAMU během let – od bakalářů přes magistry až po doktory – zcela zásadně inspiroval, utvářel a ovlivnil (s rozmanitými, dobou a režimem vynucenými přestávkami) od roku 1963 takřka až do svých posledních chvil. Byli jsme Tvými posluchači, v pravém a nejlepším smyslu toho slova. Poslouchat tvé fascinující přednášky znamenalo objevovat nejen věci, ale především souvislosti mezi nimi. Byly to náročné výpravy vysokými horami i hlubokými průsmyky. Vždy jsi šel přímo k podstatě, alergický na triky a efektní šarády. Efemeridy aktuálních mód jsi nechával za zády a trval v podstatném. Žhavý hrot cigarety, co nikdy nezhasne, v těch dávných časech, kdy se na DAMU ještě kouřilo i při přednáškách. Tvá mysl levitovala chvějivě a přesně jako vážka nad otevřenou hladinou naší dychtivé pozornosti.
Milý Jaroslave, navzájem ve svých životech jsme jen pouhými hosty. Některé návštěvy jsou mlhavé a jiné ty podstatné. Oheň, který jsi zapálil, jen tak nezhasne, dokud tu bude stále znova touha poznávat a objevovat neznámé.
Vím, že se jednou stejně zase setkáme. A ten čas bude opět vzácný. Než se to stane, děkuji Ti, že jsi nás učil vnímat skutečnost a nezapomínat na sny.
///
Více na Div.netu:
Milan Šotek: Vzpomínka na profesora Vostrého
