Lenka Havlíková má za sebou několik zásadních uměleckých misí, na tu zatím poslední se vydala před více než deseti lety, kdy opustila pozici dramaturgyně Národního divadla a se dvěma o generaci mladšími kolegyněmi režisérkou Ewou Zembok a herečkou Annou Císařovskou založila na strašnické periferii nezávislou scénu Divadlo X10. Tu se jí během dekády podařilo přestěhovat do podzemí bývalého Domu uměleckého průmyslu v Praze 1, etablovat a v loňském roce dovést v anketě Ceny divadelní kritiky k titulu Divadlo roku 2023. V rozhovoru, který jsme spolu i v souvislosti s tímto oceněním a jistou bilancí vedly, jsme se dotkly nejen samotné značky X10, ale i podstaty dramaturgické práce či systémových limitů, na které dnes naráží již rozsáhlá sféra nezávislého divadla.
Divadlo X10 bylo v loňském roce vyhlášeno Divadlem roku. Co pro vás, ať už pro divadlo zevnitř, či z hlediska vnímání divadla veřejností, toto ocenění znamenalo?
Po jedenácti letech práce je to pro nás samozřejmě jisté zadostiučinění. Odborná veřejnost ale naši práci sleduje kontinuálně, o čemž svědčily i předchozí roky, kdy jsme se v rámci ankety pravidelně objevovali v první desítce. Jaký mělo ocenění dopad z vnějšího hlediska, nedovedu posoudit, spíš mám pocit, že to nebylo reflektováno, v podstatě jsi první, kdo se mnou na to téma vede rozhovor, když nepočítám podcast SADu po skončení předávání cen. Přitom je to obrovský úspěch vzhledem k té konkurenci a podmínkám, ve kterých pracujeme. Přínos to má pro komunikaci na sítích, pro argumentaci v rámci advokacie, a to myslím i celkově pro sektor nezávislého divadla. Z hlediska publika ceny pozornost připoutají, osloví jiné divácké skupiny, i když myslím, že obecenstvo sleduje spíš herecká ocenění, jako byla Thálie pro Martina Pechláta za Moskoviádu, nebo ocenění inscenací, jako v případě Na západní frontě klid / Zelené koridory, která získala Cenu Divadelních novin na konci roku a také se stala redakčním tipem i-divadla v jejich divácké anketě. Ale opravdu těžko říct, všechno se nějakým způsobem sčítá, kvalita inscenací, atmosféra, co si diváci doporučují, hostování na festivalech, koprodukční spolupráce…
Řada divadel v současné době hovoří o problémech s návštěvností a o změně chování diváků v důsledku covidu.
S covidem přišla jednoznačně změna, ale zdá se mi, že se divácké návyky vracejí k dřívějšímu stavu. Diváci kupují vstupenky zase s větším předstihem, ne na poslední chvíli. Co se návštěvnosti týče, X10 patří k divadlům, která mají stabilní divácké jádro, a to se nezměnilo. Je to publikum, které chce do divadla přijít, možná až komunita, kterou tvoří zejména mladší generace. Ale s inscenacemi Dušana Davida Pařízka k nám našly cestu další divácké skupiny. Zvýšená návštěvnost si vyžádala navýšení kapacity, což bylo poměrně složité, ale podařilo se nám najít způsob, jak hlediště rozšířit. Další skupiny oslovuje náš výtvarně performativní program Y Events nebo naši hosté různých žánrů. Naše publikum je tedy pestrá skupina lidí.
ČINOHRA, NEBO ALTERNA?
Když Divadlo X10 začínalo ve Strašnicích, netvořilo nezávislou scénu zdaleka tolik subjektů jako dnes. Existují překryvy v diváckých skupinách, které by systematicky sledovaly nezávislé divadlo, nebo je každá scéna zcela vyprofilovaná a má svůj okruh sledujících?
Určitě se ty divácké skupiny překrývají. Rozdíly jsou v žánrech, někteří preferují činohru, jiní performance, pohybové divadlo, nový cirkus… Ale v zásadě se překrývají. Myslím, že jsou to především lidé, které zajímá názor, problém, téma. A také je přitahuje atmosféra atypických prostorů. I možnost komunikace. Osvědčují se proto různé modely kooperace, například v rámci Asociace nezávislých divadel (respondentka zastává pozici předsedkyně AND – pozn. red.) propagujeme na našem Facebooku akce členských organizací. V nezávislém sektoru nejsou na propagaci peníze, musíme hledat jiné, kreativní cesty, synergii. Nejsme v tomto smyslu konkurenti, ale partneři.
V roce 2016 jsi v rozhovoru pro Divadelní noviny poznamenala, že nechceš, aby se X10 stalo činoherním divadlem, ale zachovalo si punkovou syrovost, schopnost riskovat a dělat šílenosti, které se zdají být nerealizovatelné, platí to pro něj pořád?
Ano. Když řešíme dramaturgický plán, je naší motivací, abychom se něco nového dozvěděli nebo naučili. Abychom vykročili z konformní zóny. A to je vždycky riskantní. Máme sice vyprofilovanou dramaturgii, máme myslím i inscenační a herecký styl, ale zároveň to vědomě nabouráváme. Naše zatím poslední premiéra, inscenace Bytost v režii Kamily Polívkové, byla dalším pomyslným krokem na této cestě. Jde o technicky náročnou věc s výrazným zapojením výtvarné složky. Snažíme se stále posouvat a neopakovat. Proto také zapojujeme nejmladší generaci tvůrců a tvůrkyň a tím otvíráme pro nás nová témata. Už pět let je součástí naší dramaturgie výtvarně performativní linie Y Events, v takovém rozsahu a koncepci jiná platforma v Česku neexistuje. Je to velmi progresivní propojení výtvarného umění s performancí a zároveň teorií, vždycky se uskuteční jedno- nebo vícedenní akce postavená na tématu, které zkoumá z různých perspektiv. Y Events, kurátorované Petrem Dlouhým a Aničkou Chrtkovou, mají také výrazný mezinárodní přesah a jsou velmi úspěšné v zahraničí. Vedle toho všeho jsme zároveň producentský dům, máme rezidenty, jednak stálé, což jsou Lachende Bestien a ukrajinský soubor T-Art, jednak další koprodukční hosty, kteří se na půdě X10 představují – to vše je součástí našeho dramaturgického výběru a fungování X10. Kromě toho máme ještě mezinárodní festival v Kutné Hoře. Takže s klidem mohu tvrdit, že nejsme normální činohra. Na druhou stranu, když mi někdo řekne, že jsme alternativní divadlo, ježím se a namítám, že jsme normální činohra.
Ve vzpomínaném rozhovoru jsi také glosovala, že dělat jen divadlo je málo.
I to stále platí… Divadlo považuji za instituci, která má společenskou odpovědnost. Takže například v rámci Korza Národní jsme byli už podruhé podcastovou scénou, spolupracujeme s Knihovnou Václava Havla, s níž jsme loni zrealizovali už třetí projekt, scénické čtení ruské hry Finist, jasný sokol. Její autorka Světlana Petrijčuková se společně s režisérkou Jevgenií Berkovičovou nyní nacházejí v trestanecké kolonii za své protiválečné názory. Dali jsme také prostor pro diskusi ukrajinských vojáků s ukrajinskou komunitou, za což jsme se stali terčem dezinformační scény. Tyto aktivity považujeme za důležité a budeme v nich pokračovat. Ale součástí té společenské odpovědnosti jsou i provozní věci. Od drobností, jako jsou koše na tříděný odpad, přes minimalizaci tiskových materiálů (netiskneme už ani programy, ani vstupenky), recyklaci scénografií až po zlepšování odměn a pracovních podmínek.
KOMUNIKACE GENERACÍ
Divadlo X10 tvoří velká skupina lidí, i když si pod touto značkou většina představí právě tebe. Tvrdíš – a je to dost možná i odraz tebe jako dramaturgyně, tedy někoho, kdo je často během procesu sám, ale bez druhých divadlo tvořit nemůže –, že člověk sám v divadle moc nedokáže. Jak vnímáš organismus Divadla X10?
Nemyslím si, že by si lidé X10 spojovali s mou osobou, jsem člověk v pozadí. A naopak si myslím, že se výrazně etablovali moji nejbližší spolupracovníci Ondřej Štefaňák jako režisér a Ondřej Novotný jako dramatik, třeba inscenaci Filoktétés. Last minute pokládám za mimořádný počin. Tvář divadla samozřejmě tvoří herecký tým, který je myslím v tuhle chvíli hodně vyvážený. Ačkoli je složen z rozdílných osobností z různých prostředí a generací, lidé oceňují naši souborovou souhru. Ale zpět k otázce. Divadlo je týmový způsob života, pro mě jsou součástí týmu všichni v zázemí, od techniky, světel, zvuku po lidi v garderobě, produkci, uměleckém vedení a v hereckém souboru, ti všichni tvoří celek. Týká se to každého správně fungujícího podniku – vše funguje, pokud panuje shoda na základních principech, na tom, co si myslíme, co chceme dát najevo, na tom, jak za tím, co děláme, stojíme, jakou máme odpovědnost vůči sobě navzájem i vůči společnosti. V manažerských příručkách se tomu říká firemní kultura. Kolegové a kolegyně jsou v X10 nejen kvůli práci, ale proto, že se s divadlem identifikují.
Nezávislé scény, které vyrostly z fenoménu studiových divadel, byly většinou záležitostí jedné generace, ty sama jsi jednu takovou v ústeckém Činoheráku reprezentovala. Divadlo X10 takové není, jeho současný umělecký šéf Ondřej Štefaňák je téměř o dvě generace mladší než ty, stejně jako další tvoji spolupracovníci.
Divadlo X10 je generačně rozvrstvené a je to něco, na čem vědomě pracujeme. Zakládala jsem jej s Aničkou Císařovskou a Ewou Zembok, které jsou ode mě o generaci mladší. Ondřej myslím o dvě. Nedávno u nás hostovali Honza Doležel, Jana Vaverková a Justina Grecová coby jedni z nejmladších a stále ještě na JAMU studujících, a to v rámci linie Draft X10, kterou jsme vytvořili právě pro spolupráci se začínajícími tvůrci a tvůrkyněmi. Domnívám se, že jedině touto cestou můžeme pěstovat budoucnost divadla. Týká se to i témat, jimž se věnujeme, v řadě inscenací reflektujeme třeba klimatickou změnu či generační rozpory, témata pro mladou generaci zásadní.
Jsi obklopena zejména mladšími lidmi, neschází ti přeci jen umělci z tvé generace nebo starší, než jsi ty?
Dušan David Pařízek a Kamila Polívková jsou tvůrci mé generace. Z tohoto hlediska si myslím, že to funguje. Jde o komunikaci generací, jinak nedojde k posunu. Nerada bych se dostala do situace, kdy se zabetonuji ve svých pozicích a přestanu rozumět tomu, co se kolem mě děje.
NEUDRŽITELNOST GRANTOVÉHO SYSTÉMU
Když jsme u posunu, jak je to se systémovým nastavením a grantovými pobídkami pro nezávislé divadlo – změnila se situace od doby, kdy jsi X10 zakládala?
Otázka má několik rovin. Posuny samozřejmě jsou, například Praha a některé kraje mají velmi dobré kulturní politiky, vznikla Státní kulturní politika, v tuto chvíli začíná příprava nové. Dochází k posunům v grantových systémech, a to i v regionech, i když tam se situace různí a nedá se jednoduše shrnout. Trvá to samozřejmě dlouho, stojí to velké úsilí mnoha lidí na straně státní správy a samosprávy i odborné veřejnosti a také spoustu času, ale děje se to. Otázka je objem financí v grantových systémech a v kultuře obecně. Na úrovni státu se podařilo jej zvýšit, v letošním roce má ministerstvo kultury rekordní rozpočet, který se blíží tomu kýženému jednomu procentu výdajů státního rozpočtu, o němž se tady roky mluví. Na úrovni krajů a měst je, jak říkám, situace různorodá, ale z hlediska nezávislé kultury jsou prostředky nízké, v některých regionech je nezávislé umění pořád ještě pod rozlišovací schopností politické reprezentace. Nezávislé umění je veřejná služba, návštěvnost našich členských organizací je v průměru 80 procent, což je vysoké číslo, podle naší input/output analýzy přináší koruna vložená do sektoru zpět koruny dvě, s naším působením je spojen rozvoj komunit i lokalit. Tohle je důležité politikům stále vysvětlovat. I Praha, která na kulturu vydává relativně hodně peněz, při navyšování rozpočtu nezohledňuje okolnosti, jako jsou růst nákladů nebo inflace. Letos byl rozpočet na kulturu celkově navýšen pouze o jedno procento oproti loňsku, v grantovém systému byl růst dvě procenta. Žadatelé, kteří v systému neuspějí, to často dávají za vinu komisím, ale skutečným problémem je objem financí.
Další rovinu představuje vývoj sektoru. Od té doby, kdy vznikla první nezávislá divadla, se scéna etablovala, má páteřní síť projektů, kterým se říká excelentní, a širokou základnu. Dále do nezávislého prostoru vstupují nové subjekty mladších generací. Finanční tlak na systém je v tomto směru velký. Teď se hodně mluví o férových odměnách, polovina platových tarifů ve zřizovaných institucích je pod úrovní zaručené mzdy, honoráře v nezisku jsou ještě níže. S kvalitativním růstem a vývojem nezávislých divadel se také zvyšují náklady. Divadlo X10 uskuteční 200 akcí ročně, tři až čtyři premiéry, zahraniční zájezdy, to stojí daleko víc, než když jsme byli před deseti lety ve Strašnicích, nemluvě o inflaci a růstu cen všeobecně. Nezávislá divadla na tyto limity narážejí, mají potenciál dalšího zlepšování, ale nemají na to dostatek finančních prostředků. Ti, kdo v nich působí, to často dělají na svůj úkor, každý má dvě až tři funkce v rámci jednoho projektu anebo pracuje na dvou až třech projektech zároveň. Což je dlouhodobě neudržitelné. Nacházíme se ve fázi, že udržet kvalitní projekty, umožnit jim posun dál a přitom zachovat diverzitu je skoro nereálné. Už před několika lety jsem předjímala aktuální stav a upozorňovala, že nás čeká doba, kdy nezávislé subjekty budou končit. A teď se to začíná dít.
Systémově je podle mého názoru nutné za prvé změnit vnímání kultury jako něčeho zbytného, za druhé rozvíjet negrantový fundraising, tedy dostat do nezávislé kultury soukromé donátory, a za třetí pracovat s rozvojem infrastruktury. V rámci Národního plánu obnovy vznikla nebo byla rekonstruována kulturní centra, velmi doufám, že budou pracovat s potenciálem existujících projektů a nebudou obsah vytvářet uměle. A ještě dalším systémovým krokem je podpora mezinárodní konkurenceschopnosti a spolupráce, tak aby české subjekty dosáhly na evropské granty. To jsou věci, ve kterých sektor potřebuje podporu státní správy a samosprávy, vytvoření motivačních nástrojů. Potom je ještě další, na různých úrovních často diskutované téma a tím je cena vstupného. Ta je u srovnatelných subjektů v sektoru v zásadě stejná. Naše cenotvorba vychází z cen zřizovaných divadel. Nedovedu si představit, že bych jako divák platila v nezávislém divadle víc než ve zřizovaném. Jak jsem říkala, většinou působíme v prostorech před rekonstrukcí a s tím úzce souvisí divácký komfort, který jsme schopni poskytnout.
DO NĚMECKA PŘES KUTNOU HORU
Zmiňovala jsi Divadelní festival Kutná Hora, o nějž X10 od roku 2018 producentsky pečuje. Jak se podle tebe liší festivalová dramaturgie od té „běžné“ v rámci provozu divadla?
Pro festival vyhledáváme projekty, které mají dramaturgickou souvislost s tím, co děláme během roku v X10. Ve stručnosti je festival zaměřen na moderní činohru, performance, oborové přesahy a networking. Festival zakládali Vojtěch Varyš s Kryštofem Koláčkem a vybrali Kutnou Horu právě proto, že tam divadlo takového typu nebylo a dosud není. Setkáváme se s reakcemi místních, kteří na festival chodí opakovaně a jsou rádi, že něco takového mohou vidět. Původně jsme festival dělali v punkovém prostoru Pivovaru Sedlec, což bylo provozně neúnosné – část budovy s kavárnou je opravená, ale museli jsme vytvořit provozní zázemí v celém areálu, pronajmout generátor a natáhnout elektřinu a tak dále. Produkce, které zveme, jsou navíc technicky stále náročnější, proto jsme se přesunuli do centra, kde využíváme Městské Tylovo divadlo, park pod Vlašským dvorem a další prostory a lokality, což skýtá nové dramaturgické možnosti. Předloni jsme například pozvali Slovenské národní divadlo s provokativní inscenací Budete mať luft o pogromu na Romy. Loni zase Městské divadlo Žilina s inscenací Manifest o tendenci k radikálním činům u mladých lidí. Tedy inscenace zřizovaných institucí. Nejen nezávislá scéna, ale i zřizovaná divadla se vyvíjejí a stále více se otevírají novým formám a spolupracím s nezávislým sektorem. Proto považujeme za správné, aby se i nezávislá scéna těmto spolupracím otevřela. To je tedy jistá novinka v rámci festivalové dramaturgie. Dva roky jsme v Kutné Hoře zkoušeli i celoroční divadelní činnost, bez podstatnějších dotací, které není kde získat, to však bylo zhola nemožné.
V rámci festivalu dochází i k výraznému síťování se zahraničními partnery.
Snažíme se o udržitelné zahraniční spolupráce, nejde tedy jen o jednorázové pozvání inscenací/performancí, které za hodně peněz uvidí málo diváků. Usilujeme o vznik kontinuálních spoluprací a kontaktů. S hostujícími umělci a umělkyněmi proto komunikujeme dlouhodobě, na festival se vracejí opakovaně v rámci industry programu. Festival vnímáme jako networkingovou příležitost pro vznik nových mezinárodních projektů.
V loňském roce hostovalo Divadlo X10 se svými inscenacemi několikrát v zahraničí.
Hostovat v Berliner Ensemble, Deutsches Schauspielhaus Hamburg a na asphalt Festivalu v Düsseldorfu je samozřejmě úspěch, který se uskutečnil díky režiséru Pařízkovi a jeho inscenaci Moskoviáda. Ale je to i úspěch českého divadla jako takového, především nezávislého sektoru. Divadlo X10 dokázalo, že v rámci těch obtížných podmínek, o kterých jsme mluvily, je možné dělat divadlo evropského formátu. Myslím, že po trilogii Čekárna je to další milník X10. Kromě toho jsme také hostovali na nezávislé scéně Schaubühne Lindenfels s Gorgó Ondřeje Cikána a s koprodukčním projektem On/Ona Divadla T-Art jsme byli jako jediní zahraniční účastníci na festivalu Golden Lion ve Lvově. Je nutné zmínit, že všechna tato hostování se mohla uskutečnit díky podpoře z Národního plánu obnovy, výjezd do Německa podpořila také Praha.
V rámci festivalu v Kutné Hoře proběhl i networking českých dramaturgů.
Prozatím tomu říkáme neformální skupina dramaturgů a dramaturgyň. Vznikla z iniciativy Báry Gregorové z Národního divadla Brno, respektive festivalu Divadelní svět Brno, Petra Poly z Nové sítě a Malé inventury a Marty Ljubkové, která nyní působí v Dejvickém divadle. Cílem jsou setkání dramaturgů a dramaturgyň napříč zřizovanou a nezřizovanou sférou, pokaždé jinak tematicky zaměřená, podle toho, kde se konají. V rámci našeho festivalu jsme diskutovali o práci s autory a o postavení dramaturgů v různých typech divadel. Zatím se scházíme v rámci těchto tří festivalů a uvidíme, kam se naše setkání vyvinou v budoucnu, zdali dojde k nějaké formalizaci či ne. Smyslem je vyměňovat si zkušenosti, vzdělávat se a hledat možné průsečíky spolupráce. Je to profesní platforma, její vznik možná vyplývá z toho, že dramaturgové jsou osamělí lidé, kteří nikdy nevidí jiného dramaturga při práci. Společné diskuse jsou pro nás posilující, zjišťujeme, že řešíme podobné problémy a máme podobné zájmy.
HLEDAT REZONUJÍCÍ OBSAH A FORMOVAT REALITU
Mluvíš o dramaturgii napříč zřizovaným a nezávislým sektorem. Máš za sebou dramaturgické působení ve zcela odlišných prostředích, na studiové scéně v Ústí nad Labem, v Národním divadle a nyní v Divadle X10.
Pro mě osobně je profese dramaturga v různých prostředích shodná, co se týče práce na projektech, inscenacích. Liší se nároky, které na dramaturga klade provoz. Přibývá množství úkolů, ať už se týkají PR, práce s publikem, nebo v nezávislém sektoru fundraisingu. Mám pocit, že bychom se měli jako dramaturgové bránit, jelikož některé práce, jež vykonáváme, mají své vlastní profese. Pro práci s publikem existuje například profese divadelního lektora. Na druhou stranu je pro mě dramaturgie profesí s nejširšími možnostmi. Dramaturg se může stát manažerem kulturního domu, může se zabývat teorií, může se věnovat eventům nebo komunitním programům, žurnalistice, může být autorem, dramatikem, překladatelem, dokonce své specifické dramaturgické schopnosti může uplatnit i mimo oblast kultury… Spektrum možností je široké a každý si musí svou profesi sám definovat.
A v obsahové náplni, práci na dramaturgických plánech?
Uvědomuji si, že divadla mají svá dramaturgická specifika, my v X10 můžeme být dramaturgicky silně vyprofilovanou scénou. V ND, které musí obsáhnout všechny cílové skupiny, o tak jednoznačnou profilaci nelze usilovat. Základ je si vždycky pojmenovat, kde jsem, jaký je kontext, historie, lokalita a potom hledat rezonující obsah.
V rámci uzavřeného konkurzu ses se svým projektem ucházela o pozici umělecké šéfky Činohry ND, měla jsi pocit, že nazrála doba změny. Ty ostatně ve tvém uměleckém životě přicházejí v desetiletých etapách a jsou poměrně výrazné.
Člověk se musí posouvat. Takže ta změna probíhá, jen nemá tak razantní vnější atributy. Momentálně se soustředím na to, aby Divadlo X10 bylo stabilní institucí. To souvisí mimo jiné s delegováním kompetencí. Ten boj sama se sebou jsem podstoupila a myslím, že jsem to dokázala. Nyní mohu konstatovat, že jsem se posunula do manažerské role, ať už se tomu říká ředitelka, nebo kreativní producentka. Mám před sebou řadu úkolů, které jsou pro mě nové, třeba zmíněný negrantový fundraising. S Kryštofem Koláčkem, který je mým alter egem a výkonným producentem, plánujeme další rozvoj festivalu a mezinárodních spoluprací. Dávám plnou důvěru svým spolupracovníkům. A to je důležité. V průběhu celé existence X10 se snažím o to, pěstovat a předjímat změnu, uvádím to tak i pravidelně v grantových žádostech. Změna tedy v tomto smyslu neznamená radikální řezy, ale průběžnou proměnu na základě strategického plánování. Během deseti let prošlo Divadlo X10 třemi rozlišitelnými etapami. Začátky ve Strašnicích byly velmi divoké, byla to etapa formativní, druhá etapa již byla sevřenější, položili jsme základy dnešní činohry s inscenacemi, jako byly Den bez Rusáka (2014), A teď: Svět! (2015), Haarmann (2016), všechny v režii Ewy Zembok. Do třetí etapy divadlo vstoupilo s přesunem do centra.
Naším cílem bylo dostat Divadlo X10 na úroveň, kdy má nejen uměleckou kvalitu, ale je i producentsky schopné vytvářet velké projekty. To se nám myslím podařilo a otevřela se nám tak cesta k evropským spolupracím. První takovou bude letos na jaře česko-německý koprodukční diptych 120 volů, kdy mezinárodní týmy u nás a v Schaubühne Lindenfels budou pracovat na dvou původních textech, které se přes mytologickou inspiraci o známém mírovém tributu knížete Václava zabývají současnou společenskou a geopolitickou situací. Kromě toho začínáme stavět svou budoucnost, jak už jsem o tom mluvila. Pro rok 2026 plánujeme projekt s Dušanem Davidem Pařízkem a projekt s Kamilou Polívkovou. Dál oslovujeme tvůrce nové generace, například budeme spolupracovat se slovenskými režiséry Pavolem Viechou a Dávidem Paškou. Takže výhled X10 je posilování mezigeneračního dialogu a mezinárodních spoluprací. To je docela dost práce. Zároveň myslím, že je důležité, aby člověk předával své zkušenosti. Divadlo X10 vždy otevřeně sdílelo své know-how a jednou z věcí, ze kterých mám radost, je profesní růst spřízněných projektů, jako je třeba Rekultur Ewy Zembok, zmiňovaný T-Art, který vede naše kolegyně Anastasia Vasilieva, blízký je nám i spolek Krajinou přílivu pod vedením Simeona Hudce, našeho šéfa jevištní techniky. Myslím, že to je taky budoucnost. A tímto směrem vede i má osobní cesta, protože jsem se odhodlala vykročit směrem k uměleckému školství. Tak uvidíme. Věřím, že potenciál X10 i potenciál nezávislé scény jako takové je veliký a že divadlo má schopnost sdílením prožitků formovat realitu.
O divadle, o světě
Mám v hlavě dva nejsilnější obrazy. Píše se rok 2013. Stojím na sídlišti Solidarita u restaurace, která se nachází hned vedle Strašnického divadla. Ještě netuším, že nejbližších pět let bude mým druhým, a možná i prvním domovem. Stojím a cítím takové to chvění uvnitř, které pramení ze vzrušení a nejistoty: jak to dopadne? Odhaduji, že žena, na kterou jsem tehdy čekala, to cítila podobně. Naše první setkání proběhlo v duchu svobodného rozhovoru, kdy jsme pracovní záležitosti proplétaly s osobními názory a tím, kdo jsme a jak se nám žije. Viděly jsme se tehdy poprvé, dokonce (kvůli mým zdravotním komplikacím) jsme spolu vůbec poprvé i mluvily, a to už jsme měly za sebou s Aničkou Císařovskou podaný grant na projekt s realizací ve Strašnickém divadle pod vedením právě Lenky Havlíkové. Ten očekávaný rozhovor dopadl dobře, a tak jsme my tři ženy společně založily Divadlo X10.
Následovaly nekonečné debaty do ranních hodin, kdy často už svítalo. Jednou z výhod Strašnického divadla byla velká okna s výhledem do parku. Probíraly jsme chod a směřování divadla a samozřejmě i celého světa, často jsme tak neúnavně hledaly nejlepší dramaturgicko-režijní řešení pro zrovna zkoušenou inscenaci. Většinou jsme našly to správné, protože Lenka je výborná dramaturgyně.
Když se zpětně ohlížím za posledními dvanácti lety, řekla bych, že tohle Lenku vystihuje nejpřesněji: kombinace intuice a zdravého pragmatismu s odvahou riskovat.
Ewa Zembok
