„Manon je motýl. Manon je včela. Manon je růže hozená do kostela,“ opíjel se Vítězslav Nezval poetickými obrazy v roce 1940 ve své hře na motivy románu abbého Prévosta (vyšel 1731), kterou napsal pro D40 E. F. Buriana. Za německé okupace byla vyznáním českému jazyku, poezii, kráse, touze po svobodě a i nad tragickým koncem příběhu zvítězila krása českých veršů. Měl jsem před půlstoletím ještě možnost mluvit s diváky legendární inscenace a pořád měli v očích slzy dojetí. Po desítkách let! Je s podivem, že Giacomo Puccini komponoval operu Manon Lescaut (premiéra 1893 v Turíně) také s důrazem na jemnost vztahů postav a motivace jejich jednání, na působivé vyzpívání vášní. Celé poslední jednání Manon umírá vysílením a žízní svému oddanému ctiteli v náručí. Jedno oko nemůže zůstat suché! S podivem je i prakticky souběžné nasazení titulu v Národním divadle v Brně a v pražské Státní opeře. V obou případech z nezvalovského a pucciniovského poetismu mnoho nezbylo, pokud vůbec něco.
Režisér Štěpán Pácl vedl brněnskou inscenaci stroze na prakticky vyprázdněné scéně, kterou symbolicky dotvářely obří vějíře, snad znak krásné mladé dámy, o níž se hraje. V posledním dějství by holý neutrálně nasvícený prostor působivě evokoval pustinu, v níž Manon umírá, kdyby tomu nepřekážely právě ony vějíře a také to, že Pácl umírající hrdinku obklopil dalšími padlými ženami, s nimiž ji za trest (za to, že kradla šperky u Geronta, ale to jistě znáte) deportovali z Francie do Ameriky. Alespoň kdyby kolem ní tak ladně nepózovaly! V Páclově minimalistickém pojetí jevištního dění nemohlo dojít ani k pořádně plačtivému umírání v náručí milence, odhaduji, že tím Pucciniho dílo bránil před sentimentem. Jenže pak k tomu měl vést i hereckou souhru, tady jaksi jen zvnějšku naučenou, emoce a vztahová chemie mezi postavami prostě nenastaly. Přispěli k tomu samotní aktéři, především „druhé“ obsazení milenců, prvopremiérové – Janu Šrejma Kačírkovou a Petera Bergera – jsem nezastihl.
Lindě Ballové jsem nevěřil polohy lehkomyslné Manon v počátku opery, smysl své postavě dodala až v závěru, kdy umírající a na svůj osud žalující Manon dala étos a pozvedla ji do tragické polohy. Jenže to by rytíře des Grieux nesměl představovat Mykhailo Malafii, herecky neobratný a nijak výrazný ukrajinský tenorista, který brněnské vedení zřejmě zaujal statnou postavou a znělým hlasem, roli však jen hlasitě odzpíval. Vystupoval už leckde v operním světě, i když spíš na menších scénách, také ovšem zpíval v Praze Cavaradossiho v Tosce (mám dojem, že šlo o jeho jevištní debut) a Prince v Rusalce, ani v těchto případech však nebyl schopen výrazně ztvárnit postavu. Prostě v současném operním divadle nestačí stát a zpívat! A na jevištích v Brně a Praze už přece není čas učit se řemeslu. Epizodní role vyšly pěkně, zvláště bratr Manon v podání Jiřího Brücklera, Josef Škarka pak postavu Hostinského rozehrál do drobnokresby, kterou ovládl vstupní pasáže inscenace. Ani dobře sehraný orchestr nedal premiéře žádoucí emoce, o něž inscenátoři asi nestáli. Slušně provedený provozní titul, jenže to v Brně už dávno nestačí a Pácl měl jistě vyšší ambice.
V Praze si režisérka Sláva Daubnerová povšimla, že Pucciniho opera nabízí výrazné feministické možnosti výkladu, a razantně je využila. Čímž dokončila postupnou devalvaci Prévostova románu, tematicky bohatého a zahrnujícího mimo jiné otázky víry, které už Pucciniho vlastně nezajímaly. Daubnerová z Manon udělala šlapku, z jejího bratra pasáka, z Geronta okradeného klienta – a z lásky Manon s rytířem des Grieux nezbylo nic logicky vyvoditelného z takto sešrotovaného příběhu. V předpremiérových vyjádřeních Daubnerová prohlásila Manon za oběť násilnických mužů, kteří ji, naivní a nezkušenou, doženou k smrti. V inscenaci to však neprokázala. Romantické pasáže hudby té tezi překážejí, tedy prakticky celá partitura, a postavy musely jednat nelogicky, aby posloužily feministické agitaci. Rytíř des Grieux Manon nechrání, ale bůhvíproč pronásleduje až na onu pustou americkou pláň kdesi u dálnice, pro žíznivou nejde hledat vodu, o kterou ho srdceryvně prosí, dokonce vylije zbytek ze své láhve, usedne do křesla (asi vypadlo z auta nějakým stěhovákům, kdybychom měli domýšlet Daubnerové realistické obrazy) a sadisticky sleduje, jak mu Manon naposledy vyznává lásku a umírá opřená o pouliční lampu. Neupírám režisérce její výklad událostí a její „poslání“, kdyby ho odvodila z daností opery, souhlasně nebo nesouhlasně, ale nejsem schopen ho z inscenace vyvodit. Není to poprvé, co Daubnerová prostě jen nasadila hranatý klobouk na kulatou hlavu.
Na rozdíl od brněnské inscenace ta pražská vykresluje pro jednotlivé scény realistická dějiště, pohříchu opět nikoli z vnitřní, ale jen z Daubnerovou dodané logiky – vyžaduje to přestavby při zavřené oponě, které vracejí jevištní estetiku hluboko do minula. Začíná se nejspíš v americkém městečku kdesi na Středozápadě, Manon přiveze její pasák dodávkou a rovnou ji zfackuje. To aby byl výjev veritábl, ale reálné auto dotlačené na jeviště jen zveličuje nepřípadné propojení reálného s umělým. Režisérka však ráda konfrontuje performery s různými předměty či s originální vizualitou scény, skvěle zrovna v Šostakovičových aktovkách v Národním divadle (2014). Jenže v dalších zdejších operních kreacích na jevišti jen popisuje až naivně používanými reáliemi, jako kdyby neslyšela hudbu, natož aby se ji pokoušela režírovat, jak kdysi žádal Karel Hugo Hilar. Des Grieux přijede k hospodě, kde to barvitě „žije“, na kole (!) s batůžkem na zádech a Manon si odveze na štangli – no prosím, ale proč s ním ta prostitutka vůbec odjela? Zaplatit jí neměl z čeho a zamilovat se do něj nemohla – on je výzorem účetní z čistírny a nic osudově milostného mezi nimi neproběhlo. Z logiky situace sotva mohlo proběhnout. Pak Manon obskakují u Geronta snad vizážistky, z proskleného bytu je výhled na mrakodrapy velkoměsta – dřív se takové scénografie malovaly na papundekl, teď se promítají, ale v principu mezi nimi rozdíl nevidím. Původně nalodění trestankyň na loď do Ameriky jsem nepochopil prostorově ani situačně, už jsem na to asi stár. Hlavně nevím, proč se rytíř nechal odvést dozorci s uvězněnou Manon, snad do vězení či kam je hnali mezi legračně realistickými ocelovými ploty. Jak to skončilo, už jsem popsal – proč ale rytíř Manon tak důsledně pronásledoval?
V divadle je všechno možné, Daubnerová se může vykázat řadou mezinárodních úspěchů za své konceptualistické projekty. A operní inscenace věru není bezpříznakové uvedení operní partitury na jeviště, pokud je nový „režijní“ tvar čitelný. Tedy pokud se nedopouští nesmyslných událostí a nelogické motivace jednání postav. Alespoň když už režisérka pracuje popisnou realistickou metodou. To všechno Daubnerová ignoruje a s výjimkou uvedeného Šostakoviče nechápu, proč v Opeře Národního divadla dostává další příležitosti. Teď dostala na starost ohlášený Wagnerův Ring, jehož konceptualistickými inscenacemi se to ve světě jen hemží, tak uvidíme.
Stejně tak mi není jasné, proč ústřední role na premiéře odzpívali hostující zahraniční debutanti Ghiulnara Raileanu a Milen Božkov, jejich výkony a postavy nemohu brát úplně vážně, především k sobě prostě nepasují a dopouštěli se i intonačních nečistot. Pro tak razantní proměnu příběhu přece potřebuji špičkové interprety! A snad by v Národním vůbec měli zpívat ti nejlepší, ne začátečníci. Obsazení odsunuté do druhé premiéry jsem nestihl, domácí Petru Alvarez Šimkovou a opět Petera Bergera. Dobré obsazení menších rolí tuto inscenaci už zachránit nemohlo: Lukáš Bařák (Lescaut), František Zahradníček (Geronte) a Martin Šrejma (Edmondo). Také hostující dirigent Simone di Felice odvedl jen technické hudební nastudování, bez emocí a bez propracovaných zvukových detailů, nakonec to odpovídalo popisnému jevištnímu řešení.
Ředitel Opery Per Boye Hansen se v Manon podepsal pod sotva provozní, estetickým názorem zastaralou inscenaci s feministickým výkřikem. Chápu, že pro něj značka Národní divadlo není zlatá kaplička a český repertoár, že mu imponují tradice pražské německé opery v budově někdejšího Neues Deutsches Theater. Nakonec mně taky. Ale inscenacemi tohoto typu na ně věru nenaváže. Ostatně jsem docela zvědavý, jak tuhle Manon přijmou v plzeňském Divadle J. K. Tyla, s nímž k mému úžasu Opera Národního divadla projekt koprodukovala.
Národní divadlo Brno – Giacomo Puccini: Manon Lescaut. Libreto Giacomo Giacosa a Luigi Illica. Hudební nastudování a dirigent představení Ondrej Olos, režie Štěpán Pácl, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Linda Boráros, světelný design Přemysl Janda, choreografie Andrea Miltnerová, sbormistr Pavel Koňárek, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra 7. února 2025 v Janáčkově divadle (psáno z první reprízy 9. února).
Národní divadlo, Praha (Státní opera) – Giacomo Puccini: Manon Lescaut. Libreto Giacomo Giacosa a Luigi Illica. Dirigent Simone Di Felice, režie Sláva Daubnerová, scéna Alexandre Corazzola, kostýmy Tereza Kopecká, světelný design Daniel Tesař, video design Dominik Žižka, pohybová spolupráce Jan Adam, dramaturgie Jitka Slavíková, sbormistr Adolf Melichar. Premiéra 27. března 2025 ve Státní opeře.
