Motto:
Šumperk, jo?! Furt tam máte toho herce, co jezdil s náklaďákem…?
Stalo se to asi před třemi lety. Byl jsem v Brně a procházel kolem Českého rozhlasu. Venku stál režisér spolu s jedním relativně známým hercem. Měli pauzu na cigáro během přípravy nějaké četby. S panem režisérem, kterého znám už od svých raných studií, jsme prohodili pár slov. Herce jsem osobně neznal, a tak jsem byl představen jako dramaturg ze Šumperka. První reakcí byla právě ta otázka s náklaďákem.
Cítil jsem z toho určitou nadřazenost, na kterou občas narazím, když se o našem divadle bavím s někým, kdo tu jakživ nebyl. A jsem přesvědčený, že nikdy neviděl hrát ani toho „herce z náklaďáku“. Už to bohužel nedožene…
Řeč je o Petrovi Komínkovi, zvaném Komčovi. Příští týden by se dožil pětašedesáti let. Konkrétně šestnáctého dubna. To se mi vždy hezky pamatovalo, protože slavil narozeniny ve stejný den jako moje máma. Nikdy jsem mu tak nezapomněl popřát. Většinou jsem mu přál, aby mu stále chutnaly jeho oblíbené bílé stříčky a abychom ho jako starého barda coby mladé umělecké vedení moc nes**li.
Nezaměnitelný typus
Tento styl nehlazené komunikace mu vyhovoval. Nechodil pro ostřejší vyjádření daleko a díky sytému, znělému hlasu, který navíc okořeňoval bezpočtem silných cigaret, zněla jeho často dost syrová, nevybíravá, ba sprostá slova libozvučně. Ať už „vychovával“ garderobiérku, která mu dala pozdě prát kalhoty, kvůli čemuž je neměl suché na svůj výstup, anebo jen tak brblal nad vyplňováním pracovního výkazu a cesťáků. Paradoxně právě on měl výkazy z celého uměleckého souboru vždy v nejlepším pořádku. Měsíc co měsíc pak radil ostatním, co do jaké kolonky mají napsat.
Nezaměnitelný hlas ani výkazy však nejsou zdaleka to jediné, čím Komča vyčníval. Nezaměnitelný byl už vzhledově. Především ostré rysy a veliké hluboké oči, které neustále rentgenovaly a analyzovaly veškeré šumperské divadelní dění, na ty nejde zapomenout.
Od mládí hrál v šumperském ochotnickém souboru. Svou precizní hlasovou technikou a přirozeným jevištním projevem převyšoval své kolegy, pro které byl nedostižným vzorem. „V devadesátých letech jsme se potkali ve hře Oldřicha Daňka Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo. Měl jsem velkou roli a Petr mi svými připomínkami velice pomáhal,“ vzpomíná na společné působení v souboru D123 Josef König. V té době Komča jezdil s náklaďákem. Rozvážel zeleninu. Ale během života zastával mnohá další zaměstnání. Pracoval ve fabrice, ale také na internátu jako vychovatel. Přesto stíhal i bohémský život. „Odehrál představení a pak dlouho do noci popíjel a hrál s přáteli karetní hru Lóra. Ráno šel do práce a tak pořád dokola,“ vzpomíná herečka Bohdana Pavlíková, tehdy jako začínající členka šumperského souboru.
Angažmá v Divadle Šumperk
V roce 2000 začal se šumperským divadlem spolupracovat i Petr Komínek. Tehdejší ředitel Petr Král s režisérem Jaromírem Janečkem totiž rozhodli, že na oslavu znovuotevření divadelní budovy po devastujícím požáru nasadí Naše furianty. Kromě členů souboru byli obsazeni i zástupci šumperských kulturních institucí, a to včetně herců místního ochotnického souboru. Vesměs do menších rolí. Jeden z nich ale dostal větší plochu. Byl to právě Komča, který měl ztvárnit krejčího Fialu. A tak poprvé nakoukl do světa profesionálního divadla.
Upozornil na sebe takovým způsobem, že ho David Drábek během téhož podzimu obsadil do Kata a blázna, inscenace, která získala třetí místo v prvním ročníku pardubického Grand festivalu smíchu. I v této inscenaci Komča (nebo taky Komín, jak ho nazýval Petr Král) vynikal. A tak bylo původně vyučenému truhláři, který si zpětně dodělával maturitu na průmyslovce, v jeho čtyřiceti letech nabídnuto stálé angažmá. Ve středních letech se z něj stal profesionální herec ve stálém angažmá, aniž by měl herecké vzdělání… To už se dnes často nevídá.
Tím ale neuvěřitelná divadelní cesta Petra Komínka neskončila. V roce 2002, znovu v Janečkově režii, byl v Šumperku nasazen Král Lear. Shodou okolností byl v témže roce stejný titul realizován také v rámci Letních shakespearovských slavností s Janem Třískou v titulní roli. Petr Král, který ji hrál u nás, mi později prozradil, že legendární Tříska šumperské zpracování navštívil. „O našem představení mluvil hezky,“ řekl mi, „ale především ho zajímala jedna věc: ‚Kdo vám to hraje šaška?, toho pána neznám!‘“ Nejen pana Třísku, ale také komisi rozhodující o udílení Thálií Komínkův výkon zaujal. Petr obdržel dva roky po svém nástupu širší nominaci na herecký výkon v činoherní kategorii!
A přicházely další velké role. V roce 2004 se Komča opět pracovně setkal s Davidem Drábkem. V roli Kabaretiéra řádil v muzikálu Cabaret. Jeho živočišnost se zdařile protnula s fantaskním světem Davida Drábka. Měl jsem možnost vidět záznam, na kterém nalíčený Petr Komínek rozburácí celý prostor jeviště svým zpěvem… Zpívá, přestože nám, co jsme do Šumperka nastoupili později, opakovaně tvrdil, že zpívat neumí… Skromnost a neustálé zpochybňování vlastních schopností, to byly další poznávací rysy tohoto svérázného člověka a nezaměnitelného herce.
Šumperský patriot
Úplně stejně krásně „neuměl“ hrát třeba na piano. Tato jeho vlastnost je myslím odpovědí na to, proč se tak výrazný a talentovaný herec nikdy neprosadil na celorepublikové úrovni. Až na úplné výjimky odmítal poskytovat rozhovory a nepřijímal nabídky k natáčení. „To nebyla jenom skromnost, ale také pohodlnost. Představa, že si musí koupit lístek na vlak, jet s přestupem do Prahy, z hlavního nádraží pokračovat někam do studia a pak jet zase zpátky… to mu nebylo dost komfortní. Radši měl svůj klid,“ tvrdí Bohdana Pavlíková. Nemám důvod jí nevěřit, mimo Šumperk Petr herecky pracoval opravdu minimálně. Hostoval v Drábkově Studiu Hořící žirafy, které sídlilo v nedaleké v Olomouci, a z filmových příležitostí přijal malou roli statika v Krobotově Díře u Hanušovic a ještě menší v Krásnu Ondřeje Sokola. Oba filmy se natáčely nedaleko Šumperka…
Nejraději se totiž zdržoval ve svém bytě, který je pár kroků od divadla, nebo na své chalupě v Koutech. To byly jeho dva pevné životní body. „Byl to velmi citlivý člověk. Jeho obrovský herecký talent vyvažovala silná potřeba intimity a klidu. Od toho měl ten svůj byteček, kde bydlel s maminkou a tatínkem. Když zemřeli, žil tam s pejskem Čertíkem, který mu po nich zbyl. A když odešel i on, pořídili jsme mu Ferdu, aby nebyl doma sám,“ vzpomíná Pavlíková, kterou si jako jednu z mála kolegyň pustil do svého soukromí, o němž se jinak nikomu nezmiňoval.
Vyhovovalo mu, když za něj promlouvala jeho práce v Divadle Šumperk, kterému byl naprosto věrný. Získal dokonce ještě jednu širší nominací na Thálii, za Salieriho v Amadeovi v režii Bedřicha Jansy. „Salieri v Komínkově podání měl v sobě velké člověčenství, a přestože byl do sebe zahleděný, měl respekt k Mozartovi. Nepotřeboval ho udolat a ušlapat. Toho jsem si na jeho interpretaci vážil,“ vzpomíná Petr Král.
Na vrcholu sil
Dá se říct, že v nultých letech (Amadeus měl premiéru 15. září 2007) byl Petr Komínek na vrcholu sil. Užíval si svých velkých i malých rolí i hereckého života v zákulisí. Chodil s kolegy do barů, kde si i v nočních hodinách dával silného turka, aby do zavíracích hodin vydržel svou oblíbenou kombinaci fernet–pivo.
I tuto informaci mám od Bódi Pavlíkové. Já totiž Komču zažil až jako konzumenta vinných střiků. S námi do hospod chodil málokdy. Samozřejmě, byl starší, ale je také možné, že přestože s námi rád trávil čas v divadle, nechtěl si nás pouštět k tělu. Těžce totiž nesl odchody kolegů do jiných divadel v jiných městech. „Až na období, kdy byl na vojně u pohraničníků, strávil celý život v Šumperku,“ potvrdila mi Olga Kaštická, další dlouholetá členka šumperského souboru.
Těžký moment nastal v roce 2008, kdy byla novým ředitelem propuštěna polovina hereckého souboru. Primárně ti členové, co neměli herecké školy. Z naturščiků zůstal jediný. Samozřejmě, Petr Komínek. Jeho odchod by si vedení u diváků jen těžko obhájilo.
Ale to nebyly ani zdaleka jediné odchody přátel, jež Komča zažil, proto se nelze divit, že si v divadle pěstoval ode všech určitý odstup, byť na „kuřárně“ rád rozmlouval s každým. O divadle, o chalupě, se mnou třeba i o fotbale. Divadlo bylo jeho celý svět, snad kromě zdravotní pauzy mezi lety 2016 a 2018.
Vztah zkušeného barda a začínajícího dramaturga
Spolu jsme se potkali v roce 2020. Ihned jsem pochopil, že je lídrem souboru, který sice nemá šéfovskou funkci, ale jeho názor se při rozhodovacích procesech bere v potaz. Respektoval jsem to. Tak vznikl zvláštní vztah zkušeného barda z praxe a čtyřiadvacetiletého dramaturga přišedšího po škole.
Naše komunikace však měla ne úplně jednoduchý vývoj. Dlouho jsem hledal hranici respektu, který jsem k němu měl, a současně jsem nechtěl, aby nám tato úcta nepřekážela v každodenní práci. Měl oblíbenější kolegy. Zdálo se mi, že dlouho řešil, jestli plánuju po roce odejít, anebo to s Šumperkem „myslím vážně“. V posledních letech jsme „to“ však našli a já si jeho důvěru nakonec získal. Obohatilo mě společné sezení v komisích na hereckých konkurzech do našeho souboru, kde jsem měl možnost zblízka sledovat jeho schopnost vnímat a cítit věci na první pohled neviditelné. Například velice dobře dokázal poznat, kdo ze dvou adeptů, kteří prokazovali srovnatelnou míru talentu, bude lepší do kolektivu, což je v malinkém souboru naprosto zásadní a těžko dopředu odhadnutelné.
Stejně tak mě obohatila možnost sledovat ho při herecké práci. Komča byl špičkový herec středních a menších rolí, ve kterých byl extrémně výrazný, ale vždy natolik vědomý, uctivý a pokorný, že nebral divákovu pozornost hlavním představitelům. Myslím, že měl menší role dokonce nejraději. Jestli ho totiž něco umělo „vyhodit z míry“, byly to dlouhé texty. Ale pokud se pro něj našla ta „správná“ hra, skvěle zvládal i hodně písmenek. Jen se na něj muselo s citem. Tři hauptky za sezonu by byly moc. Ale pokud měl jednu, na niž měl čas a klid, tak byl výborný. Chystal se poctivě a se zápalem a výsledkem byly postavy bez známky rutinérství.
Vážím si jednoho zkoušení, kdy tu velkou roli měl, ale nedařilo se mu úplně podle jeho i našich představ. Trochu jsem se hroutil, protože jsem nervák, i když to nedávám najevo. A byl to právě on, kdo to vycítil a kdo za mnou v generálkovém týdnu přišel a řekl mi, že „to bude v pohodě“. Zapnul svůj herecký potenciál na vyšší obrátky a inscenaci zachránil.
Nikdy nebyl trapnej
Na konec své vzpomínky na Petra Komínka ocituju jeho kamarádku Bóďu, která přesně poznamenala, že „i když třeba nějaká inscenace nebyla žádný zázrak a Komča se po jevišti spíš mrcasil než hrál, vždycky bylo zábavné se na něj koukat. Nikdy nebyl trapnej“. A to by – věřím – podepsal každý, kdo se šumperským divadlem mihl. Roman Groszmann, který v Šumperku opakovaně režíruje a který si s Komčou rozuměl velice, dokonce odvážně prohlásil, že v Petrově věkové kategorii není dnes v Brně tak dobrý herec, jakým byl Komínek. Řekl to v roce 2023 během příprav Maryši, v níž Komča exceloval jako Lízal. Lízal, který byl krásně civilní a přesný. Takového jsem ho měl nejradši, přestože se neméně dobře cítil v silné stylizaci, k níž měl značné hlasové i vizuální predispozice.
Nepochybně by exceloval také jako Král Lear, kterého jsme pro něj na tuto sezonu chystali. S ředitelem Matějem Kašíkem jsme chtěli po více než dvaceti letech v Šumperku znovu vytáhnout toto Shakespearovo drama a Komčovi dát možnost zazářit, tentokrát v titulní roli.
Už jsme to nestihli. A je to strašná škoda. Šok z toho, že 16. listopadu loňského roku náhle z tohoto světa odešel, jsem ještě nezpracoval. Pořád mi nedochází, že na kuřárně, kde podle pevného zasedacího pořádku sedával naproti mně, už ho nikdy neuvidím. A ne proto, že má volný turnus a může místo divadla štípat dřevo v Koutech na své chaloupce. Je mi z toho smutno. A současně jsem v duchu šťastný, že jsem mohl poznat ryzí divadelní talent, mnoha životními zkušenostmi vybroušený krystal herectví. Poněkud sobecky jsem šťastný i za šumperské divadlo, které sice v různých etapách čelilo spoustě problémů, ale mělo v souboru výborného herce, co dřív jezdil s náklaďákem.
A to neměli nikde jinde. Ani v tom Brně.
