Řekne-li se japonské divadlo, nejsnáze si zřejmě vybavíme některé jeho tradiční formy, které se i u nás tu a tam pěstují (kjógen, butó), nebo vzpomeneme hostování tanečníka Mina Tanaky. Ale soudobé japonské divadlo jako součást japonské kultury, která se ve 20. století a zejména po druhé světové válce (při zachování vlastních bohatých tradic, ale často i jim navzdory) široce otevřela evropským a americkým podnětům, to už je ze středoevropské perspektivy spíš „země neznámá“. Alespoň vzdáleně si ji můžeme představit skrze překlady soudobé japonské prózy, mezi jejímiž představiteli čelné místo zaujímá Haruki Murakami. Tento spisovatel, přinejmenším zčásti inklinující k postupům magickém realismu, se již českému čtenáři představil reprezentativní paletou díla, z níž vysvítá, jak je zakotveno v souřadnicích poválečného japonského světa: domácího, ale zároveň zřetelně ovlivněného západní kulturou. Právě takový je i Kafka na pobřeží, který se díky světové popularitě autora dočkal též scénické adaptace amerického divadelníka Franka Galatiho. Touto dramatizací představilo nyní Městské divadlo Zlín Murakamiho poprvé na českém jevišti; v rámci Evropy se jedná teprve o třetí uvedení. Takže „terra incognita“? Ale právě takový je často obzor Murakamiho hrdinů.
Ve Zlíně se jej pokusil rozehrát Petr Štindl, režisér k uvádění neprověřených titulů soustředěný, s prostředím východomoravského divadla dobré čtvrtstoletí obeznalý a s autorovou poetikou souznící. Pečlivost, s níž jeho tvůrčí tým k práci přistoupil (a o které svědčí už to, že dramatizaci převedl do češtiny Murakamiho takřka dvorní překladatel, japanolog Tomáš Jurkovič), může divák posoudit už ze scénografie Petra B. Nováka využívající celé šíře i hloubi jevištní točny. Dva rozměrné zvlněné objekty ze světlého dřeva osázené stejnobarevnými lavičkami a budkou připomínají ladnou precizností tvarů i decentně provedenými nápisy ve znakovém písmu estetiku orientálních zahrad. Posuv točny, jež změnou úhlu ukazuje tuto krajinu někdy více scelenou, jindy akcentuje průchod mezi oběma jejími pahorky, metaforicky vystihuje nestálý, unikavě rozmlžený stav mysli těch, kdo zde putují. A ona průrva, lhostejno zda viditelná či nikoli, symbolizuje svou latentní přítomností též jejich marnou snahu překlenout rozpory vnitřních, protichůdných a zároveň vzájemně podmíněných světů: skutečnosti a snu, minulosti a přítomnosti, pocitu prokletí a touhy se mu vzepřít.
S pomocí praktických kusů nábytku v portále (stůl, pračka, lednička) a horizontu, na němž záběry městských i přírodních bludišť střídají příhodná haiku, je dotvořen prostor souběžného rozvíjení dvou zdánlivě samostatných příběhů hrdinů, kteří se nepotkají, přesto se trasy, po kterých je vlečou jakoby vnější síly, ve zlomových okamžicích osudově protnou. Možná se tu nabízí paralela s mimovolnými tahy kavek, jejichž jméno si (prostřednictvím jeho nejslavnějšího nositele) vypůjčil patnáctiletý Tamura na útěku z rodného domu, kde sotva zbyly stopy někdejší přítomnosti matky a starší sestry. V přelomovém čase, kdy se „přepeřuje“ z dětství, jej na cestu pudí otcovská neláska artikulovaná otřesnými (snad zase jen bezděčně vyslovovanými?) kletbami. Musí se vyplnit, aby chlapec otevřel bránu dospělosti?
Mimořádný herecký úkol vzal na svá bedra hostující ostravský konzervatorista Metoděj Návrat. Mladinký interpret se masou nesnadného textu prokousává bezpečně a s porozuměním, s reprízami přiměřeně přidává na urputnosti, s níž jeho postava hledá nejasné vyústění své pouti. S přehledem pohybově i hlasově ovládá velké zlínské jeviště a je výborný v interakci s hereckými partnery, najmě Martou Bačíkovou, která v roli slečny Saeki, Kafkovy záhadné milenky s pohnutou i tajemnou minulostí, pomocí setrvale pomalých gest modeluje přitažlivost nedostupné i žádoucí femme fatale. Škoda, že knihovník Óšima, Kafkův spolehlivý průvodce každodenností i kulturními vzorci lidstva, našel ve Štěpánu Princovi (vzhledem k některým předchozím zlínským kreacím dosti překvapivě) představitele jaksi nedotaženého: u figury, jejíž účin by měl vyrůstat z protikladu vnější mladické subtilnosti a vnitřní síly charakterního bojovníka, mu měkce plavnou gestikou vychází víc jen její viditelnější část. „Kluk, co se mu říká Vrána“ (Kafkův zhmotněný vnitřní kritik), je v podání Adama Kořána poněkud zaměnitelný s některými jeho předchozími rolemi (dʼArtagnan, Treplev): na vině je zejména hercova výrazná, kontrastní fysis – hubená postava korunovaná bohatou houští rozpuštěných vlasů. Relativně menší part, jejž dramatizace přidělila dívce Sakuře k setkáním s Kafkou, vystihla Milana Gorská pěkným obrazem přímočarého přátelství protkávaného náznaky odněkud se líhnoucího mateřského citu.
Úhelný kámen druhého příběhu, pana Nakatu, který je od nehody v dětství negramotný a (jak sám praví) „hloupý“, ale též vybavený neobvyklými schopnostmi (umí třeba rozmlouvat s kočkami), hraje Radoslav Šopík s frigovskou maskou a minimalistickými prostředky. V monotónní dikci zdvořilých frází, jimiž jemně prosvítá jímavost Nakatovy sudby, je tak neuhýbavě přesný a důsledný, že z něj divák paradoxně nespustí zrak. S prostým kamioňákem Hošinem (výborný Marek Příkazký), který nemá ponětí, jak iniciační ráz má pro něj „náhodné“ souputnictví s podivným dědou, tvoří vděčně komickou dvojici.
Je tomu tak možná i díky tomu, že o poslání, jež mají vykonat, mnoho netuší a ještě se k němu připlétají další podezřelé existence. Tou je plukovník Sanders v uhlazeně elegantním podání Zdeňka Lambora i obskurní Johnnie Walker (Rostislav Marek), jehož extravagance s kočkami sice na jevišti nedosahují té intenzity, jíž je románem vystavena čtenářova obrazotvornost, ale s pomocí filmové dotáčky a hudby Jiřího Hájka hororový závan vykouzlí. Zmínku si zaslouží rovněž kostýmy Lucie Halgašové, jež se v souladu s duchem předlohy rozprostírají od tradičně japonských (Saeki, Nakata) k současným evropským.
To vše drží pohromadě pevnou režijní rukou Petra Štindla, který i s využitím řady menších postav (kočky, vojáci, bojovnice za ženská práva), symbolických sestav (kafkovsky přízračný chór identických masek) a průběžnou hrou s refrénově se vracejícím významem rekvizit (třeba černé žíněnky) vytvořil uhrančivou podívanou do „šíře“ světa (řada kulturních odkazů od antiky po současnost a od Japonska po Evropu není Murakamiho intelektuální exhibicí, nýbrž znepokojivým znakem univerzality sdělovaného příběhu) i „hlubin“ každého z nás. Vždyť všichni máme svůj osobní průryv s více či méně rozostřenými upomínkami ztrát, v nichž se nutkavě potřebujeme vyznat. A – jako Kafka pobřeží – hledat své vlastní rozhraní. S nadějí, že za ním nalezneme smysl.
Městské divadlo Zlín – Haruki Murakami, Frank Galati: Kafka na pobřeží. Překlad Tomáš Jurkovič, scéna Petr B. Novák, kostýmy Lucie Halgašová, hudba Jiří Hájek, choreografie Hana Geržová, dramaturgie Katarína Koišová, režie Petr Štindl. Psáno z české premiéry 1. března 2025.
