Tak další telefonní číslo si musím vymazat z mobilu… Zemřela kunsthistorička a divadelní teoretička zabývající se především scénografií, publicistka a pedagožka doc. PhDr. Věra Ptáčková (6. listopadu 1933 Ostrava – 14. února 2025 Praha).
Znal jsem ji od dob svých vysokoškolských studií z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Chodila totiž na představení Studia pohybového divadla, jehož jsem byl členem. Blíže jsme se však poznali a spřátelili až v roce 1991, kdy jsem v lednu nastoupil do Divadelního ústavu. Vzali mne tam tehdy, ač vzděláním matematik a do té doby divadelně aktivní – dnes bychom řekli – pouze v nezávislé, víceméně neoficiální umělecké scéně a píšící jen do samizdatu, po listopadu 1989 do začínajícího Světa a divadla. V odborném oddělení DÚ, kam mě přijali, tehdy pracovaly takové osobnosti jako Otakar Blanda, Jana Pleskačová, Vladimír Adamczyk, Marie Boková, Nina Malíková, Olga Janáčková, a třeba i Jana Machalická. A také Věra Ptáčková. Ředitelkou byla tehdy Helena Albertová, oddělení, do kterého jsem nastoupil, vedla z disentu se vrátivší Jana Patočková.
Byly to heroické doby proměny celé společnosti, takřka každý nezištně přikládal ruce k dílu. A takřka každý měl trochu – nebo i více – odlišné představy, kam směrovat, za čím a jak. Jana Patočková mne vedla ke službě divadlu. Nabádala mě k maximálně odbornému přístupu a precizním formulacím v psaných textech. Přísně mně je tehdy redigovala (vrátila třeba pětkrát) a současně mě vysílala do českého a moravského (měl jsem na starosti alternativní divadlo, činoherní divadla severní Moravy a rešerše zahraničního tisku) i evropského světa (Berlín, Mnichov, Londýn, Sibiu, Rostov na Donu…, stal jsem se prezidentem českého centra ASSITEJ). Nutila mě studovat teatrologickou (především Šaldu, strukturalisty a české kritiky šedesátých let) a historickou (zejména Shakespeara, Molièra a Claudela) i současnou (především Havla) dramatickou literaturu. Ovšem při zachování vlastního svébytného postoje k divadlu a názorové nezávislosti. Toho si velmi cenila. Měl jsem ji rád a obdivoval ji za její vzdělanost, sečtělost, důslednost, přísnost k sobě a respekt k druhým. A také pro její v zásadě anglický smysl sebeironického, suchého, jízlivého humoru.
Ovšem ještě víc mi konvenovala Věra Ptáčková, které se neřeklo – dodnes nevím proč – jinak než Káťa. Trochu bláznivá, lehce střelená, vždy ochotná k disputacím a dialogu. Vydala řadu knih, vychovala bezpočet divadlu oddaných žáků a žákyň, dala podnět ke vzniku řady projektů a děl… Přitom v jednom rozhovoru, kdy se jí ptali na její život, odpověděla: „Mám pocit, že jsem jenom seděla a pila kafe…“
A skutečně, přesně tak a takovou jsem ji poznal. Sedával jsem s ní a Otakarem Blandou téměř denně u malého stolku na horním balkoně Manhartského paláce, kde DÚ dodnes sídlí, a pili jsme kafe či víno, ona kouřila. A kolem procházely a občas k nám přisedaly a dlouze o divadle, politice, době minulé i současné, o životě svém i druhých rozprávěly divadelní ikony Otakar Roubínek, Ivan Vyskočil, Luboš Hrůza, Zdeněk Hořínek, Ivo Osolsobě, Eva Herrmannová, Zdeněk Hedbávný, Josef Balvín, Viktor Kronbauer, Bohdan Holomíček, Simona Rybáková a mnoho dalších, které jsem často ani neznal. Byla to škola z nejvyšších, z níž dodnes čerpám. Erudovanost, názorová i lidská otevřenost, fascinace tvorbou, tolerance a přitom umělecká náročnost, rozpoznání kvality a její prosazování a podpora. A schopnost a ochota vtahovat ostatní do rozličných myšlenkových a názorových světů i střetů. Umění diskutovat vtipně, fundovaně, obsažně. Bez zlobnosti a předsudků. Být vlastně vždy alternativní, nezařaditelní, svéráz a originalitu tušící, vyhledávající a oceňující.
S Káťou jsme se na sluníčku vyhřívali a na svět usmívali. A čekali, kdo si přisedne. A nad námi ve výklenku stála na papírovou tenkost vysušená kostra – či spíš kůže – kočky, kterou do základů domu zazdili někdy ve středověku a kterou v jedné z odkrytých zdí objevili při rekonstrukci sálu DÚ v dnešní podobu Divadla v Celetné. Ta kočka už není (co vím, byla spálena) a ani DÚ možná v Celetné nebude. A od včerejška na tomto světě není ani Věra Ptáčková.
Vážil jsem si Tě, Káťo. Pro Tvou originalitu, humor, osobitost, svéráz a nekonečné diskuse, jež jsme spolu – a do roku 2003 i s Tvým mužem, významným rozhlasovým dramatikem Jaromírem (často jsem chtěl, abyste vyprávěli, jak jste se seznámili s Tadeuszem Kantorem v roce 1969 kdesi na jadranském pobřeží a hráli tam v jeho divadelním projektu) – vedli nejen v DÚ, ale i u vás ve vile v Podolí s krásným výhledem na Hradčany či při jiných setkáních v divadle či soukromí. A nebyl jsem sám. Často s námi byl někdo z Tvých přátel, studenti a spolupracovníci, jimž jsi vetkla do myslí i srdcí radost z přemýšlení, odvahu jít si za svým a vášeň a nasazení pro obor. Vědomí estetického klíče ke vnímání uměleckých děl, košatou intelektuálnost, osobitost, svéráz a kreativitu. I za cenu nárazu na zeď trubství či byrokracie.
Na podzim 2017 jí udělil festival …příští vlna/next wave… – jejž jsem s Janem Dvořákem v raných devadesátých letech zakládal – poctu Živoucí poklad. Při té příležitosti pronesl scénograf Daniel Dvořák laudatio, jež si na závěr dovolím ocitovat:
Věra Ptáčková působila od roku 1959 ve scénografickém odboru Divadelního ústavu, kde mimo jiné vydávala ediční řadu Scénografie. V letech 1963-1990 vyšlo celkem 58 svazků této jedinečné navigace celého oboru. Čtenáři od šedesátých let věděli o oboru to, co ostatní až ve svobodných podmínkách po roce 1989.
Prozraďme, čím se nikdy nechlubila: v roce 1963 se stala spoluautorkou malé monografie Josefa Čapka, vůbec první publikace Václava Havla. Ona psala o Čapkově výpravách, Havel o jeho dramatickém díle. V šedesátých letech vstoupila do mezinárodních vod: s manželem Jaromírem asistovali Tadeuszi Kantorovi ve slavné performanci na mořském břehu.
Nepřekonatelným způsobem uchopila českou scénografii XX. století – a protože nechtěla škrtat a protože spolupracovala s knižním grafikem Liborem Fárou, kniha – vydaná v roce 1982 – se dva roky nesměla distribuovat… Po letech v téže dimenzi a osnově navázala v reprezentativní monografii Český divadelní kostým. To už společně s Barborou Příhodovou a Simonou Rybákovou. Dokázala definovat, co málokdo: nejen veškeré avantgardní výboje, později důvody vzepětí šedesátých let, ale především akční scénografii a scénografickou postmodernu.
Podílela se na publikacích Mozartův Don Giovanni v Praze a o Mozartových operách pro Prahu, psala do samizdatu O divadle o Liboru Fárovi nebo Růženě Vackové, editovala svazek Barokní divadlo v Českém Krumlově, vydala mohutné Zrcadlo světového divadla (1995), kapitolami z dějin české scénografie přispěla do mnohasvazkových Dějin českého výtvarného umění. Přispěla k poznání díla Josefa Svobody, pohledem na českou scénografii druhé poloviny XX. století otevřela knižní monografii Jaroslava Maliny. Svoje klíčové stati shrnula do svazečku Divadlo na konci světa. Ve výčtu, který by mohl pokračovat, mi dovolte být i osobně vděčný: psala také o spolupráci režiséra a scénografa, o mé spolupráci s Jiřím Nekvasilem, o našich začátcích v Opeře Furore a Opeře Mozart.
Po listopadu 1989 se okruh vděčných začal rychle rozšiřovat, mohla totiž začít přednášet: na JAMU, na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, posluchačům divadelní vědy na FF UP v Olomouci. Vlastně na školu vstoupila i jednou už před listopadem: v roce 1979 na Katedru scénografie pražské DAMU, kde jí však po měsíci byl úvazek z politických důvodů zrušen.
A zejména: je tu její desítky let trvající práce pro Pražské Quadriennale, které se zejména za normalizace stalo jednou z mála svobodnějších bází k doteku s aktuálními tendencemi umění v Evropě a ve světě.
Vždy byla tam, kde bylo něco nového, co právě ona poprvé u nás představila, definovala a prosadila – bez ohledu na nepříjemnosti. Zejména v tzv. kariéře…
Život doc. PhDr. Věry Ptáčkové, teatroložky, publicistky, historičky scénografie, pedagožky Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze, odborné pracovnice Divadelního ústavu, v roce 1991 kurátorky české expozice Pražského Quadriennale, kumštýři a divadelníky milované a obdivované Káti se včera uzavřel. Doufejme, že se tím neuzavřely umělecké a životní koncepty, vize a hodnoty, které prosazovala a spoluvytvářela.
