Začíná jaro a s ním se do ulic vracejí i pouliční umělci – buskeři. Jeden z možných původů slova busker lze najít ve španělštině: buscar – hledač. A mně se tato spojitost velice líbí!
Hledač nových míst a způsobů, jak se věnovat umění ve veřejném prostoru a nebýt svázán zdmi sálu či omezen velikostí pódia. Cestovatel (nejen) s kytarou na zádech, který má pracovní příležitost ve většině měst tohoto světa, a to bez konkurzu a pohovoru. Proč tedy nevyjít do ulic mezi náhodné kolemjdoucí? Opojit se příjemnými úsměvy a chválou našeho uměleckého snažení, ale zároveň být také čas od času sražen z obláčku nějakým nemilosrdným, byť upřímným kritikem?
Když se převážně po naší republice potuluji se svým buskerským rudlem, na kterém si vozím svůj pojízdný cirkus, neubráním se častému přemýšlení nad lidmi – všemi těmi procházejícími zamyšlenými obličeji, sympaťáky přikyvujícími na muziku či nepříjemnými strýci a pohoršenými babčami, co jsem kdy při hraní potkal. Čím dál více vnímám, že busking je i jakýsi sociální experiment, při kterém člověk vnáší do veřejného prostoru něco nového, jiného, problematického.
Myslím si, že buskeři jsou jedni z prvních, kdo pociťují změny nálad ve společnosti. A s novou uspěchanou a hlasitější dobou přicházejí nové výzvy a inovace i do světa pouličních virtuosů. Většině Čechů už za těch pár let od komunismu sice došlo, že buskeři nejsou žádní žebráci, a naopak často představují kreativní zpestření mrtvého centra města. Nicméně s přibývající hlasitostí ozvučení a také jakousi nervozitou ve společnosti se alespoň ze mě čím dál častěji stává krom umělce také diplomat a právník. Jednající s lidmi nebo městy.
Pro některé v tomto národě je totiž normální řešit to, že jim vadí vystoupení ve veřejném prostoru, telefonátem na městskou policii či házením věcí z okna. Těmto trpkým, ač zajímavým mezilidským situacím člověk přirozeně musí nějak čelit. Krom pokojných lidí, se kterými se zasmějeme a domluvíme se, že „toho příšernýho Kluse“ budu hrát o 20 metrů dál, jsou totiž i tací, kteří se domluvit nechtějí. V případě buskingu ve městě, které nemá regulaci této činnosti (tudíž je hraní povoleno), stížnosti povětšinou končí na stole úředníka ze záboru veřejného prostranství. Ten principům buskingu bohužel často nerozumí (většinou si volno nezpestřuje na náměstí zpěvem u kytary) a buskera vnímá jako nějakou popelnici, která překáží na chodníku a je třeba ji posunout někam jinam. Ideálně tam, kde nikdo nechodí a nepřekáží tak v pohybu chodcům, tedy na kolikrát dost nepoužitelná místa k vystoupení. Pak je tady bohužel další typ úředníků, kteří regulace prosazují, i když o ně nikdo nežádá, a to hned potom, co uvidí první stovku ve futrálu pouličního umělce.
V lepším případě se tyto spory dostanou ven skrze zastupitelstvo a vznikne otevřená debata s veřejností. Tak tomu bylo například v Brně, které nedávno zažívalo boj o udržení buskingu bez regulací, což se nakonec podařilo. Velkou zásluhu na tom má komunita místních i přespolních pouličních umělců, kteří nejsou pasivní a opravdu se snaží domluvit a hledat schůdná řešení pro obě strany.
Obecně však vidím, že se v naší společnosti projevuje jakýsi nedostatek otevřeného dialogu mezi oběma stranami. Stížnosti se často píší anonymně, města jednají za zavřenými dveřmi a spousta lidí se osobní konfrontaci snad i vyhýbá. Přitom jasným cílem je přeci najít společnou řeč alespoň k základní spokojenosti jak místních obyvatel, tak pouličních hudebníků a turistů. Tato jednání obnášejí sisyfovské psaní dlouhých e-mailů, často s formální, nicneříkající odpovědí. A taky hodně trpělivosti a pokory. Nicméně pevně věřím, že je to správná cesta. Rád bych totiž, aby naše země v této oblasti nešla po vzoru německých měst cestou spousty tvrdých a mnohdy zbytečných regulací, ale dál se snažila o mírové soužití obou stran, a to na základě společné domluvy.
Co pro to můžete udělat vy, čtenářky a čtenáři divadelního.netu či příznivci a příznivkyně buskingu? Pokud si vážíte umění ve veřejném prostoru, je důležité o něm mluvit, referovat a také se zajímat o chystané regulace. Je to samozřejmě opruz, ale bez vytrvalých lidí, kteří nezůstanou pasivní by se ve spoustě měst už dávno nehrálo. Stěžovatelé pořád někam píší a před vedením měst často vytvářejí zkreslený obraz reality, a tak se může zdát, že tato činnost opravdu všechny jen ruší a otravuje. Rozveselené skotačící děti, dojaté babičky a sympatičtí strýcové, kteří přijdou povyprávět o tom, jak kdysi taky hrávali, totiž potřebu někam psát nemají. Přijde mi, že když jsme spokojení, obecně nikam nepíšeme a možná je to v tomto případě škoda. Možná i lidé pracující na městských úřadech by si zasloužili občas dostat pochvalu, že nechávají svobodně vystupovat umělce a nenechají se zviklat lidmi, kteří si ustavičně stěžují a křičí nejhlasitěji.
Abych nebyl jen jednostranný – co pro to můžeme udělat my, pouliční umělci? Možná také zkusme vyslechnout někoho, kdo chce klid ve své skrýši někde v centru města. Určitě si zaslouží alespoň naši úctu a snahu domluvit se. Často se mi vyplatilo s některými lidmi ve sporech zatnout zuby a zůstat slušný a klidný, i když jsem měl sto chutí poslat je s jejich kolikrát vulgárním jednáním do patřičných míst. Mezi soustavnými stěžovateli je přece jen procento těch, kdo se nakonec domluvit chtějí a mají jen vztek. Zpětně třeba i dokážou ocenit naši slušnost a nadhled.
Buďme tedy otevření k druhým a snažme se navzájem si porozumět. Občas to bude s prominutím k ničemu, ale za ty radostné výjimky, kdy se ve slušnosti opravdu domluvíme, to stojí.
