Ministerstvo kultury vyvolalo na konci ledna záměrem sloučit Institut umění – Divadelní ústav (IDU) s Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (NIPOS) krizi. Ta vedle náhlého zhoršení důvěry v rezort a vyvolání obav o existenci zejména IDU také zviditelňuje dlouhodobé slabiny českých kulturních institucí a tím podněcuje k jejich reflexi.
Část vedení IDU o slučování věděla (podle anonymizovaných zdrojů) už od podzimu – to ale ministr popřel. V polovině ledna se zpráva rozšířila neformálně a minulý týden události nabraly rychlý spád: z IDU mi jako jednomu z mnoha přicházejí e-maily s informacemi a obavami, bývalý šéfredaktor Světa a divadlo Karel Král, dlouhá léta úzce spojený s IDU, publikuje informaci o sloučení stylizovanou jako historku odposlechnutou u piva (29. ledna). Ve stejný den vychází na Divadelním.netu rozhovor se zástupcem ředitelky IDU a vedoucím Divadelního ústavu Ondřejem Svobodou. Následovala glosa Jany Bohutínské v Divadelních novinách připomínající podobné záměry z roku 2007 a své znepokojení do pravidelného newsletteru přidala Teatrologická společnost. Posledního ledna publikuje teatrolog Pavel Drábek Petici na podporu IDU, která má nyní už přes pět set podpisů. Třetího února zaměstnanectvo IDU formuluje své obavy v otevřeném dopise ministru kultury ČR Martinu Baxovi, který reaguje návštěvou IDU. Jednání pokračují, ministr své rozhodnutí zatím nevydal.
Absence veřejně deklarovaných pádných důvodů transformace vyvolává oprávněné obavy. Ty posilují i špatné zkušenosti s řadou nekompetentních osob na postu ministra kultury a zapadají do známého rámce „neschopný/arogantní úředník/politik likviduje fungující/výbornou kulturní instituci“. Do těchto dějin právě vstupuje i ministr Baxa. Jako obvykle má ale krize více vrstev a tato zaběhnutá polarizace performativní účinek: z popisu situace činí předpis a tím upozaďuje příležitosti nebo slabiny obou institucí.
Fungující instituce je třeba bránit. V případě IDU jsou ohroženy mezinárodní aktivity včetně Pražského Quadriennale a jakákoli transformace má probíhat transparentně a systematicky, jak v petici připomíná Pavel Drábek. Kdo z divadelní obce ale spěchá na obranu NIPOS, který se může cítit podobně ohroženě a bude v případě transformace měnit své dlouhodobé plány i aktuální činnost? Je to tím, že je chápán jako součást ministerských záměrů, jako to, co spolkne IDU? NIPOS je navíc nyní v lepším postavení, protože se aktuálně více než IDU podílí na přípravě strategických dokumentů pro ministerstvo kultury. Špatně načasované záměry ministra aktuálně ohrožují přípravu žádostí o vědecké projekty, například pro Grantovou agenturu ČR (podávaných v dubnu), a nelogicky uprostřed uskutečňování víceletých, ministerstvem schválených koncepcí obou organizací. Přitom výzkum a s ním spojená dokumentační, knihovní a sbírkotvorná činnost, včetně správy licencí a nehmotného majetku, jsou nezastupitelnými činnostmi zejména IDU, ale v podstatě i NIPOS.
Zaměstnanectvo IDU si ve svém otevřeném dopise klade otázku: Pokud nejsou důvody sloučení úspory nebo kvalita práce, tak co? Symptomatické je zvnitřnění neoliberální ideologie v kultuře, kdy jako důvod změn jsou předpokládány finanční škrty a kdy chybějí představy o možných přínosech reformy. Z této ideologické pozice pak vyplývá i historickou zkušeností odůvodnitelná představa, že od změn „shora“ nelze čekat nic smysluplného a dobrého. Paradoxem tohoto kulturního laissez faire je fakt, že je formulován z příspěvkové organizace. V tomto detailu lze ale tušit třeba i to, že metodické vedení rezortu svých organizací a zpětná vazba, kterou jejich činnosti poskytuje, je omezená na byrokratický formalismus anebo nereflektuje výzkumná specifika a výstupy organizací. To opravňuje IDU tvrdit, že doposud byly jejich výsledky, například vědecké práce, hodnoceny jako excelentní, i když třeba v Radě ministra kultury pro výzkum, která hodnotí příspěvkové organizace, není nikdo s teatrologickým vzděláním.
Vyjasnění situace nepomáhá mlčení ministerstva kultury, které celou krizi zavinilo tím, že své záměry a argumenty pro slučování nezveřejnilo. Nejasné záměry a kuloární jednání bez odborné veřejnosti znevažuje to dobré v ministerských závěrech, podrývá vzájemnou důvěru v zaměstnaneckém kolektivu a v důsledku oslabuje význam obou institucí u veřejnosti.
Vysvětlit nynější krizi nepomáhá ani kulturní publicistika. V podstatě jediným relevantním veřejným zdrojem informací pro veřejnost i zaměstnance IDU jsou jeho vedoucí pracovníci, respektive krátký rozhovor Anežky Pondělíčkové s Ondřejem Svobodou na webu divadelni.net. Na těchto zprostředkovaných informacích byl založen otevřený dopis i petice, které jsou oprávněnou obranou, jejímž přímým důsledkem je ale stupňování paniky. Aby nejasných informací nebylo málo, únorový otevřený dopis na webu IDU doplňuje apelativnosti textu odporující zmínka o „konstruktivní atmosféře“ jednání s ministrem. Nikdo z novinářské obce nezískal vyjádření samotného ministerstva, a tudíž jsou všechny spekulace a obavy založeny na omezených zdrojích. Dokonce lidé, které považuji za elitu české divadelní publicistiky, se zmohli jen na hospodské historky a informacemi nepodložené konspirační teorie hraničící s výmysly (Karel Král) nebo na opakování toho, co řekli už před x lety (Jana Bohutínská).
Hlavně se nikdo neptá NIPOS. Ten už dávno není tou zašlou, zkostnatělou organizací, jak si ji mnozí pamatují. Jako by tato nástupnická organizace Ústavu osvětového a dědička reformistických ideálů první republiky do vyprávění o českém profesionálním divadle vůbec nepatřila. Toto (vzájemné) mlčení a neschopnost spolupráce považuji za jednu ze smutných zpráv o současné kultuře. NIPOS je oprávněně a opakovaně kritizován, například za nevyhovující práci se statistikou kultury, jak shrnuli třeba Petr Prokop a Luboš Louženský v rozhovoru s Magdalenou Hruškou pro portál Kreativní Česko v roce 2019: https://kreativnicesko.idu.cz/clanky/stat-rozdeluje-penize-dle-chybnych-dat. Tato přezíravost ale brání jak účinné společné sebeobraně před vágními záměry zřizovatele, tak – a to je podstatnější – spolupráci na společné budoucnosti: ať spolu, nebo v samostatných institucích. Ministerstvem odstartovaná krize tak rychle míří do slepé uličky: kulturní sebeobrana zaměstnanectva IDU se bude stupňovat a nepochybuji o velkém mobilizačním potenciálu této zásadní české kulturní instituce. To poslední, co by zaměstnanectvo IDU mělo nyní dělat, je „zklidnit situaci“. Pokud jednání vyústí v zachování současného stavu, ministerstvo se před poslaneckými volbami ztrapní a ztratí důvěru ještě víc než dosud. Aura vítězství delegitimizuje kritiku toho, co v IDU (a NIPOS) nefunguje dobře, a upozadí úvahy, jaké můžeme mít jiné a lepší instituce. Pokud ministerstvo transformaci prosadí svou politickou mocí a obrana se nepovede, získá rozvrácené kolektivy v instituci bez důvěry zde zaměstnaných, s oslabenou oporou odborných komunit a zopakováním pocitu, že „shora“ nelze v české kultuře čekat nic dobrého.
Přitom na obou institucích je vedle ocenitelných aktivit co kritizovat: ředitelky obou organizací, řečeno s Ervingem Goffmanem a při vší úctě, odehrávají spíš ceremoniální roli a skutečným režisérem organizací je vyšší a střední management: vedoucí oddělení, ve funkcích i dlouhá léta. Důsledkem této personální situace je zastavený či nejasný kariérní postup pro řadové zaměstnance a slabé vedení či reflexe z ředitelské úrovně. Divím se, že ředitelky neformulují veřejně své záměry a vize a hlavně že asertivněji a viditelně nebrání své instituce a své zaměstnance. Proto by měly rezignovat. Ediční činnost Divadelního ústavu je – ve srovnání například s Nakladatelstvím AMU, nebo polským či slovenským Divadelním ústavem – tristní a špatně organizovaná. Výbor textů Jany Patočkové, jehož vydáním se IDU nedávno pochlubilo, vyšel se zpožděním a „chronicky“ odkládáno je třeba vydání Mejercholdových textů. Obě organizace jsou také v nevyhovujících nájmech, v architektuře, která podporuje spíš izolaci jednotlivých činností.
Raději ale své výhrady formuluji jako příležitosti. Nová organizace může překonat schizma mezi profesionální a neprofesionální kulturou, tohoto zvláštního aristokratismu v kultuře: jedna bez druhé nedává smysl. Jejich styčnou plochou jsou regiony, místní kultura, rozvoj publik a obecně otázky dostupnosti umění, tak aby – řečeno s Paulem Freirem – nebylo jen dalším obuškem vládnoucí moci a přispívalo k demokratizaci, soudržnosti a představivosti naší společnosti. Zde se protínají obě organizace také se zájmy profesních organizací, jako je Asociace profesionálních divadel, Nová síť nebo nedávno založená Asociace kulturních center ČR. Kdo se pohybuje v regionech, ví, jak živé je zdejší kulturní dění (Jiráskův Hronov je jen pomyslnou špičkou ledovce). Zároveň je regionální kulturní infrastruktura, převážně zřizovaná obcemi, často „ztracenou vartou“ zastaralých a špatně vybavených sálů, jejichž dramaturgii často diktuje rutina a síla omezeného vkusu místního publika: omezeného ne esenciálně, ale slabými podněty ze současného umění a absencí adekvátní lektorské podpory. Proto dalším průnikem může být divadelní lektorství a divadelní pedagogika, oblast, která je například jednou z klíčových činností polského Divadelního ústavu. Rovněž na kulturní strategie a analýzy zaměřená oddělení obou organizací mohou fungovat společně – za předpokladu kompetentního personálního obsazení a vedení.
Nepochybuji o smyslu obou institucí. Věřím, že zde pracují lidé, kteří mají svou práci, a tedy i českou kulturu velmi rádi. Z pohledu člověka, který má pracovní zkušenosti z obou organizací a pravidelně využívá jejich zdrojů a služeb, ale který odešel z hlavního města, se musím bránit vtíravému pocitu, že sleduji „pražské problémy“ a obrana IDU – při vší úctě ke všem pracujícím – působí vůči NIPOS nekolegiálně a elitářsky. Sám bych si představil spíš opačný proces: NIPOS se sloučí s IDU, ale hra na to, kdo je víc (důležitý, nebo ohrožený) teď nemá smysl. Ať už bude další vývoj jakýkoli, obě instituce potřebují personální reformu vedení, onen pomyslný čerstvý vítr, ale i jistotu a tím získanou odolnost. Jsem přesvědčený, že odolnost vychází z opakovaných zkoušek, veřejné oponentury, nových podnětů a sebereflexe, jak o kritických kulturních institucích uvažoval třeba Piotr Piotrowski. Bohužel jako opakovaně platí v českém divadelnictví a vůbec kultuře i akademické sféře, příležitost ke změně je v zárodku zpatlaná nepromyšleným postupem zřizovatele, nedostatkem informací působícím paniku, osobnostními rysy klíčových aktérů a dlouhodobou absencí dialogické kritiky o smyslu a činnosti institucí.
Má smysl čekat na vyjasnění ministerských plánů? Výhrady z nejasnosti a nekoncepčnosti jsou logické, ale obě instituce stavějí do reaktivní, defenzivní pozice. Proto není na co čekat. Namístě je formulování toho, jaké obě instituce potřebujeme a chceme a na čem lze spolupracovat už teď, sami, bez pánů. Zaměstnanci a zaměstnankyně obou institucí, jste tohoto emancipačního gesta schopni? Nenechte si znechutit svou práci a vzít svou budoucnost. Vstupte do prostoru, který ztrácí důvěru vinou rutiny a nekompetence těch, kdo jej dlouhodobě určují. Věřím, že je stále příhodná chvíle pro to, určit si sami vlastní reformu.
Psáno 4. února 2025
