Letos jsem byl v dejvickém Semaforu třikrát a pokaždé to bylo neopakovatelné. Nemám to slovo zrovna v lásce, podobně jako nadužívané neskutečné nebo neuvěřitelné, ale nemohu si pomoci: svým způsobem neopakovatelné je dnes už každé setkání s principálem divadla Jiřím Suchým. S autorem libret a písňových textů, režisérem, scénografem, kostymérem a mnohostranným jevištním interpretem.
Nejprve jsem si zopakoval jednu z posledních repríz nejúspěšnější inscenace minulé i letošní sezony – Šli tři Šlitři (původně divadelní koncert k nedožitým stým narozeninám skladatele, výtvarníka a herce Jiřího Šlitra). Znovu jsem si ověřil nejen standardní, ale rostoucí úroveň šlapajícího semaforského swing bandu, který v tomto divadle jako v málokterém jiném – po svém, originálně – naplňuje Nietzscheho myšlenku o „zrození divadla z ducha hudby“.
Hudební backgroud
Mám to tak vlastně odjakživa, Semafor Nesemafor. Jakmile vidím na scéně jako hlavní scénický prvek živou kapelu nebo jen hudební nástroje, má u mne každé představení už předem bod k dobru. Můj první dojem z dávného Semaforu je Havlíkova kapela a nástroji narvané malé jevišťátko ve Smečkách. Půl až dva metry ode mne kapelníkův altsaxofon, basa Milana Pilara, bicí Karla Turnovského, piano Vítězslava Voborníka, Matuškovo banjo… Teprve jeho tvrdým úderem začínalo nejen historicky první pásmo o Zuzaně,ale vlastně pro mne celá tato éra.Odtud se odvíjelo všechno ostatní. A odvíjí se i dnes, šedesát pět let poté.
Jen nynější muzikanti fungují daleko častěji i jako specifičtí herci a zpěváci (ale i naopak – viz originální pěvecký, herecký i muzikantský projev trumpetisty Michala Stejskala). S tím souvisí i úroveň pěvecká, především zdejších zpěvaček a zároveň hereček (kde jsou ty skepticky prorokující hlasy, jež se na vrub nové pěvecké garnitury vyrojily kolem nové verze Kytice už v roce 2009?). Od temnějšího, drsnějšího, bluesového či jazzového témbru Oliny Patkové se v posledních inscenacích stále více „světle“ odráží pěvecká i herecká stálice Lucie Černíková, jež má semaforskou poetiku v krvi (což zdaleka neplatilo a neplatí pro všechny zde vystupující interpretky a interprety). Nemluvě o zdejším famózním muzikantsko-pěvecko-klaunském triu Hurábová–Tichá–Jedličková, které by Semaforu mohlo závidět mnohé hudebně-zábavní divadlo. Obdobně je na tom i Jiří Štědroň či Petr Macháček, snad jediný z mužských vokalistů, který je schopný neokázale a po svém vstoupit do repertoáru Jiřího Suchého, aniž by to stylově skřípalo.
K čemu pravda, k čemu láska
Uvedená charakteristika naštěstí platí pro všechna tři představení, jež jsem zde v nedávných měsících viděl. X-tá verze bezkonkurenčně nejúspěšnější hudebně-divadelní básně v historii Semaforu, jejíž reprízy se brzo budou blížit tisícovce, Erbenova, Suchého a Havlíkova „baladyáda“ Kytice, se hraje s přestávkami téměř ve stejném aranžmá od března 1972. Přeju nejnovější verzi, aby se jí povedlo vítězně dorazit k tisícovce uvedení: hudebně i interpretačně na to má skvěle zaděláno. A jakmile něco málo udělá (nůžky?) s kdysi nejúspěšnější, později stále kontroverznější Polednicí, má zde Erben à la Suchý opět vyhráno.
Třetí návštěva – Šli čtyři Šlitři – byla svým způsobem vyvrcholením mé letošní série. Suchého povážlivě překročená devadesátka mu vůbec nebrání ve vymýšlení nových a nových, tu více, tu méně bláznivých nápadů, textových i inscenačních, byť vždy na jednom a tomtéž tradičním, v podstatě neměnném základě. Jenže v dnešním zběsile tekutém světě, jenž jako povodeň silově odplavuje většinu toho, čeho jsme si dosud vážili, je vše jinak. Pojmy jako empatie, solidarita se slabšími, včetně ohrožených přírodních druhů, občanská společnost a nezávislá média se stávají pomalu směšnými. „K čemu pravda, k čemu láska / Ve světě Elona Muska?“
V této situaci stává se mimořádně cenným mít něco, co je zakotvené. Suchého kotvou je jazyk. A kde jinde máme luxus dopřát si průběžně, živě, v přímém vlastním přenosu, technikou AI neprostředkované setkání s patrně největším žijícím, hrajícím a zpívajícím básníkem u nás? Básníkem, jehož každé vystoupení bylo a je v dnešní době takřka povinně přetřené uniformním globálním anglonátěrem, vyznáním lásky ke slovu? A k jeho skrytým možnostem, jsou-li v pravý čas odjištěny roznětkou humoru? Pak se takové možnosti opravdu mohou blížit nekonečnu.
Jistě, dělo a děje se to i u dalších evropských autorů: podobně přetvářel jazyk i Christian Morgenstern, který uměl stvořit poezii i z tak nezáživné látky, jako je německá gramatika. A byl tu velký rakouský ctitel jazyka a humoru, kabaretiér Helmut Qualtinger (mimo jiné i jevištní interpret české literatury, od Haška po Hrabala). Nebo později další groteskní básník jeviště Werner Schwab, o jehož přijetí v moderním českém divadle se v posledním čtvrtstoletí postaral česko-německý režisér Dušan David Pařízek. O kousek dál v Paříži, zůstaneme-li na kontinentě, bychom našli analogii u dalších groteskních básníků jeviště, jako byl Alfred Jarry, Boris Vian, Jaques Brel, Georges Brassens. A jinde zase Daniil Charms, Bulat Okudžava, Vladimir Vysockij, mimo kontinent pak třeba Leonard Cohen. A dávno před nimi Lewis Caroll, Edward Lear nebo William Blake.
Hlasuju-li pro Semafor, hlasuju pro poezii
V posledních desetiletích to, o čem píšu, dvojnásob vyniká, vystupuje-li Suchý na jevišti celá desetiletí ve dvojici s jinou živoucí legendou, Jitkou Molavcovou. Ta už se dávno přehrála z „pouhé“ sparingpartnerky v opravdovou jevištní partnerku, v herečku a zpěvačku s vlastním názorem (což je má soukromá definice každé opravdové šansoniérky). Vezměte si jen to, s jakým strhujícím, málem černošským „ajfrem“, osobním nasazením, ba rozhořčením zpívá v poslední premiéře skvělý song Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde. Jak přirozeně, nenásilně z něj vydoluje aktuální podtexty, málem jako by zpívala o bombardované Ukrajině.
Skutečné jevištní partnerství tato mimořádně tvárná herečka prokazuje večer co večer improvizační pohotovostí, jež je neodmyslitelnou součástí semaforské poetiky. Pro tuto poetiku je právě otevřenost jazykovým i jevištním náhodám i nehodám předpokladem všeho dalšího. Platí-li, že náhoda přeje připraveným, platí to právě pro tuto dvojici a právě pro toto divadlo dvojnásob.
Čerstvý příklad z letošní premiéry Šli čtyři Šlitři: Suchý se tu sám nad sebou pohoršoval nad různými premiérovými karamboly, jazykovými i jinými, a obracel se v dialogu s Jitkou omluvně na první řadu publika: „Tady sedí pan Rath, co si o nás pomyslí?“ Smích publika, ale přece jen vzápětí utnutý nejistotou: že by známý protagonista korupční kauzy seděl zrovna na premiéře Semaforu v prominentní první řadě? Vzápětí to ovšem pohotová nápovědka a ambulantní opravářka Molavcová – jindy to může v téže dvojici fungovat zase naopak! – upřesní: „Rut…“ – „Cože?“ – „Ne Rath, ale Rut, Přemysl…“ Takhle je to tedy! Nejistotu přebije mnohem silnější, úlevný smích. Smích publika, herců, muzikantů… i Jiřího Suchého. A právě v té nejistotě, přebité smíchem a následnou úlevou, je důvod, proč pořád rád chodím na Suchého a Molavcovou. A proč paličatě, v různých anketách a médiích, navzdory trendům, hlasuji pro ně.
Divadlo Semafor, Praha – Jiří Suchý, Ferdinand Havlík: Kytice (podle stejnojmenné básnické sbírky Karla Jaromíra Erbena). Výprava a režie Jiří Suchý, hudební spolupráce Jiří J. N. Svoboda, Jakub Přibyl. Premiéra třetí verze 15. ledna 2025.
Divadlo Semafor, Praha – Jiří Suchý: Šli tři Šlitři. Režie Jiří Suchý. Premiéra 15. února 2024. Psáno z derniéry 8. února 2025.
Divadlo Semafor, Praha – Jiří Suchý a kol.: Šli čtyři Šlitři. Výprava a režie Jiří Suchý a kol., hudební spolupráce Jiří J. N. Svoboda, Jakub Přibyl. Premiéra 15. února 2025.
