Otvírám coby „kurátor“ (ne)pravidelnou literární rubriku, ve které bychom rádi publikovali staré i nové, aktuální i historické dramatické i nedramatické texty, scénáře či předlohy divadelních inscenací, projektů nebo performancí, méně známou i zcela neznámou literární tvorbu, kterou bychom vám chtěli poskytovat příjemné i méně příjemné, šokující i lahodné, drsné i slastné (po)čtení k poobědové nedělní kávě.
Začínáme úryvky ze scénáře monodramatu Přemysla Ruta Dnes naposled!, které v letech 1985–1990 uvádělo brněnské HaDivadlo v režii autora a v podání Břetislava Rychlíka. Text – v této úpravě – vyšel v aktuálně nakladatelstvím JAMU vydané knize Břetislav Rychlík a kol.: Herci národa aneb Cesta herců HaDivadla, které nikdo nezná, z Prostějova do Brna na konec světa a zase zpátky, která obsahuje analýzy, vzpomínky na vznik a uvádění, eseje o dramaturgii a herectví, úryvky ze scénářů, dobové reflexe inscenací a řadu fotografií nejen této produkce, ale i dalších z Cyklu hereckých výpovědí členů a členek HaDivadla té doby (druhé poloviny osmdesátých let minulého století) – Bajky o lišákovi, Deska a Dcery národa. Kniha byla uvedena v život 10. ledna na dernisáži výstavy Tenkrát na Chmelnici v Institutu Paměti národa v Brně.
Souběžně s ní byla v tentýž den v Institutu Paměti národa představena i obrazová publikace HaDivadlo 50 aneb Začalo to v Prostějově (vydalo HaDivadlo a Muzeum a galerie v Prostějově) ohlížející se za stejnojmennou výstavou v prostějovské galerii Špalíček (22. března – 2. června 2024), jejíž fotografická část spojená s událostmi 17. listopadu 1989 a brněnskými divadly, věnovaná legendárnímu pražskému Junior klubu Na Chmelnici, který byl v minulém režimu oázou tzv. druhé kultury, byla vystavena ve dnech 29. listopadu 2024 – 10. ledna 2025 v Institutu Paměti národa v Brně.
Obě publikace, o nichž po Rutově textu píšu podrobněji, doporučuju všem, kdo se chtějí více dozvědět o životech a dění malých scén – především HaDivadla – u nás před listopadem 1989.
Přemysl Rut: Dnes naposled!
(úryvky ze scénáře)
Jednání první
(Herec se převlékne do šedivé uniformy nočního hlídače, navlékne služební pásku, uchopí trojdílnou jídelní soupravu, otvorem v pletivu vstoupí na pracoviště, odemkne domek z vlnitého plechu, pod rohožkou najde noviny, na stole rozsvítí lampu z umělé hmoty, usedne na židli a otevře Knihu převzetí služby. Nasliní inkoustovou tužku a zapisuje.) Dne (např. 2. září, bude-li se představení konat 1. září) příchod v 18 hod. (Zavře knihu do zásuvky, otevře noviny, rozestaví kolem nich trojdílnou soupravu a večeří z první misky vepřo, z druhé knedlo a ze třetí zelo. Zároveň čte úvodník.) Všechno bohatství naší vlasti je dnes majetkem všeho našeho lidu. Je tu pro všechny a každý za ně nese také odpovědnost. (Hlídačovi upadne na noviny sousto. Rozdělí je zpět do tří nádob a pokračuje v jídle i četbě.) Ty i já jsme buňky jednoho organismu. Kladné úsilí každého z nás se promítá do celospolečenského rozvoje a každá nedbalost vede nutně ke škodám na celé společnosti. Pracujeme všichni na společném díle, záleží tedy na každém jednotlivci. Rozšiřuje poštovní novinová služba. (Hlídač dočte a dojí, novinami vytře trojdílnou jídelní soupravu, vstane a otočí knoflíkem rozhlasu po drátě. Slyšíme půlnoční zvony od sv. Víta. Než odbije dvanáctá, vybalí hlídač ze starých novin housle. Po posledním úderu vypne rozhlas, nasadí housle pod bradu a zpívá, připíjeje lahvové pivo): Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká, tak jako na louce kytička vyrostla ta naše písnička. (Rozednívá se.) Až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít. Jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít.
Jednání druhé
(Opakuje se rituál z minulého večera, jen datum zápisu je o den vyšší. Opět večeře a noviny.) Skvělé výsledky sčítání lidu. Je tu pro všechny a každý za ně nese také zodpovědnost. Není to včerejší číslo? Ne. Včera mi v tomhle místě upadlo sousto. (Donese sousto do úst.) Ty a já jsme buňky jednoho organismu. Ale to už jsem přece četl? (Pročítá článek zpátky.) Já i ty, každý všechny našeho, vašeho, naší, všechno, skvělé výsledky, sčítání lidu. Tohle tu včera nebylo. To jsem blázen. (Obrátí list.) Oběšený neznámý mladý muž byl včera nalezen v pražské Stromovce. Po nešťastníkově totožnosti se pátrá. Povedený nešťastník! Všechen lid se sčítá, nehledí na oběti, na každém záleží a nějaký neznámý mladý muž pohrdne svým místem v celkovém součtu a v poslední chvíli pokazí skvělý výsledek. To se pak my statní namáháme zbytečně. Ale kde jsem byl já, když se sčítalo. Proč já, já od večera do rána sloužím, já si ještě svoje udělám, já jsem ještě na svém místě, já nejsem nikde oběšený, já jsem na stráži a bdím! Mé kladné úsilí se promítá do celospolečenského rozvoje! (Aniž zapne rozhlas, ozvou se půlnoční zvony od sv. Víta.)
Jak to, že se mé úsilí promítá do celospolečenského rozvoje, když nejsem zahrnut do celkového součtu? Jak to, že jsem ještě na stráži a bdím! Jak to, že nejsem nikde oběšený. Jak to, že jsem ještě na svém místě? Jak to, že si ještě svoje udělám? Jakým právem sloužím od večera do rána? Co si to dovoluji? Co si o sobě myslím? Že jsem něco víc? Jsem tu jenom navíc. Moje nedbalost vede nutně ke škodám na celé společnosti. To už jsem někde četl. (Zahledí se do novin.) Pracujeme všichni na společném díle, záleží tedy na každém jednotlivci, tedy i na mně. Jako by mne znali! Jako by o mně věděli! Jako by mě chtěli varovat, odvrátit od zločinu! A já se ještě pozastavuji nad tím, že už ten článek umím zpaměti, a mudruji, jestli nemám včerejší číslo. Jako by mi vadilo, že i tu vepřovou jsem jedl včera. Že už vím, jak mi chutná. Chutná mi snad proto méně? Jsou snad ta slova méně pravdivá? Jsou snad ta slova méně usvědčující, protože jsem je četl už před činem? Je to snad vina našich novinářů, že se mi všechno musí říkat dvakrát? A že stejně neposlechnu. Neposlucha, neposlušná, klacek nevychovaný, uličník usmrkaný, drzý, on se jen směje. Spratek jeden sprostá. Cynický vrah. Ano. Vražda to byla ta ve Stromovce a vrah jsem já. Já jsem ten nešťastník, po jehož totožnosti by se mělo pátrat. Já jsem ten černý pasažér na společné lodi. Kvůli mně spadl přes palubu řádně započítaný mladý muž! Já zlý, já zrádný, já příživnický, já neužitečný, já nenapravitelný! Jak to napravím. Oběsím se ve Stromovce! To bych pokazil výsledky. Vždyť už je všechno v pořádku. Nemilosrdný společenský zákon se naplnil, počet souhlasí, už je nás zase přesně tolik, kolik nás má být, s každým se počítá, na každém záleží, ty i já jsme buňky jednoho organismu, nezbývá než se poučit z chyb a žít, jako by se nic nestalo. (Vybalí housle a zpívá u piva.) Ta naše písnička česká je dnes majetkem našeho lidu, tak jako na louce kytička, ty i já jsme buňky jednoho organismu. Až se ta písnička tratí, pak už nic nebudem mít, každá nedbalost vede nutně ke škodám na celé společnosti. Potom už nebudem žít. — (Rozednívá se.) Není mi do zpěvu, ale služba je služba. (Hlídač přemožený dojetím opouští domek, aniž zapíše odchod do služební knihy.)
[…]
Jednání páté: Soud
Slavný soude, drazí spoluobčané. Stojím dnes před vámi, abych požádal o spravedlnost. Nechci ji pro sebe. Já zasluhuji jenom nespravedlnost a přitom se na mě žádné nespravedlnosti už nelze dopustit: každý trest je pro mne amnestií. Každý ortel udělenou milostí. Žádám o spravedlnost pro vás, kteří už o ní pochybujete. A kdo by nepochyboval. Při práci na společném díle přibývá práce, a díla jako by neubývalo. Výsledky jsou sice obrovské, ale katastrofální. Dosud jste si to nepřiznávali, ostatně proč byste se přiznávali k tomu, co jste nezavinili? Dnes konečně se přiznává sám pachatel. Aby vám vrátil důvěru ve smysl vašeho snažení. Jmenuji se Jan Maruška, ale to vám nic neřekne, neznáte mě, nemůžete mě znát, a už to svědčí proti mně, neboť jsem se až dodnes halil do pláštíku tmy a štítil se světa. Jako jméno vraha vejde ve známost až po vraždě skrze vraždu, také já jsem zajímavý jenom svými zločiny.
[…]
A můj zatím poslední zločin už dokonce přesahuje hranice naší vlasti a ohrožuje existenci lidstva včetně starců, žen a dětí. Jako důkaz předkládám revolver, jímž jsem hrubě narušil vojenskou rovnováhu sil ve světě.
Slavní spoluobčané, drahý soude.
Nepřísluší mi, abych sám určoval nebo ovlivňoval výši svého trestu, považuji však za svou povinnost upozornit vás, že zlo je třeba vymýtit od kořene. Jak se znám, nenacházím v sobě záruku, že bych nemohl ponechán na živu spáchat ještě horší zločiny. Navíc jakožto původce „všeho“ zla, jako objektivní příčina „všech“ vleklých společenských nemocí cítím, že mým odstraněním se otevře perspektiva šťastného života ve světě bez válek a vykořisťování, pro vás pro všechny. Kdyby nejvyšší soud přesto váhal s nejvyšším trestem, připomínám, že samo označení „nejvyšší“ soud napovídá výši trestu a vnuká otázku, zda případný podmínečný rozsudek by nebyl výrazem nějakého podmínečného soudu, nemluvě ani o rozsudku osvobozujícím, který by pak signalizoval zbytečnost soudnictví vůbec. Myslím, že není třeba dalších důkazů. Přikročme bez průtahů k vlastní popravě, k vlastnímu odečítání lidu. Jsem si vědom, že ohavnost mých zločinů už vyčerpala zásoby vašeho soucitu. Jistě jsem ten nejhorší, ale z vás. Ta vaše písnička česká je — ať se vám to líbí nebo ne — tak trochu i moje. Zpíval jsem si ji, když jsem za dlouhých, namáhavých nočních služeb podřezával větev, na které všichni sedíme. Ona byla jedinou družkou mého hanebného počínání. Ať je také svědkem mého zaslouženého konce. Prosím tedy vás, na nichž jsem se tolik provinil, abyste splnili poslední přání odsouzence a zazpívali si se mnou společně tu naši. Konec konců i píseň je zbraň a čím kdo zacházel, tím ať také sejde. (Zpívá s obecenstvem.) Zpívejte lidičky ty naše písničky z Moravy, Slovenska, Čech.
Ta naše písnička je sice prostinká, ale je nejhezčí ze všech: Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká. Tak jako na louce kytička vyrostla ta naše písnička. Až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít. Jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít. (Zemře, tma.)
Dnes naposled!
Autor Přemysl Rut
Autorská spolupráce Břetislav Rychlík
Režie Přemysl Rut
Výtvarná spolupráce Ladislav Vyskočil
Dramaturgická spolupráce Nina Tiliu a Josef Kovalčuk
Hráli B. Rychlík, z magnetofonu P. Scherhaufer a A. Goldflam
Premiéra 8. listopadu 1985
Počet repríz 75 (+ 30 jako agenturní představení)
Televizní verze hry Poslední (1990)
Režie Miroslav Balajka
Dramaturgie Danuše Špirková
Kamera Josef Víšek a Pavel Šindelář
Scénář Přemysl Rut
V hlavní roli Břetislav Rychlík
V knize Herci národa… najdete dobové reflexe jak z oficiálního tisku, tak ze samizdatu. Břetislav Rychlík na inscenaci vzpomínal ve svých pamětech Bylo nás pět a půl vycházejících v Divadelních novinách od 1. září 2014 do 4. února 2015 takto:
Dnes naposled! o nočním hlídači opuštěné zříceniny (To je to téma, že ten socialismus žádná stavba nikdy nebyla, pravil mi pak spiklenecky náš nový brněnský ctitel Milan Uhde. Nevím, proč si pamatuju, že měl vodnicky zelené tesilky.) v krátké době přesáhlo jako první inscenace v HaDivadle stovku vyprodaných repríz. Hrál jsem ji po celé republice i na folkových a rockových festivalech. Extrémy: pololegální androšský koncert v neděli v areálu nějaké fabriky u Olomouce, punkový festival v kulturáku elektrárny Chvaletice s otevřeným výčepem a pokřikujícími punkery nebo hala pro dva tisíce lidí na výstavišti během festivalu Porta v Plzni se závěrečným vykopnutím dveří a narušením konce představení partou opilých funkcionářů v čele s nějakým Šloufem. O inscenaci začaly vycházet na jedné straně nadšené recenze v samizdatu, na straně druhé udání (divadelní poetika pánů Rychlíka a Ruta vychází z mylného světového názoru). Disident Sergej Machonin ve studii Divadlo jako sebeobrana a jako nostalgie po obyvatelném světě v samizdatové revue O divadle (pamatuje si někdo, že ji vymyslela Olga Havlová?) napsal, že je zaujat i zasažen (brilantní a znamenitě zahraná… mnohorozměrná postava… noční hlídač vzal ideje denního tisku a význam symbolů doslova, denně se za ně angažoval… a zdrcen pocitem viny z neschopnosti je realizovat, podstupuje dobrovolnou popravu… bezbrannost autorů je z rodu Myškinovy bezbrannosti… před tribunálem stojí v divákově mysli sami soudci…). Václav Havel mi po představení na Chmelnici říkal: Divadlo je situace a situace začíná, když se sejdou dva. Tady byl pozoruhodně tím druhým divák. Sergej začal vodit na HaDivadlo Otomara Krejču, Karla Krause, Marii Tomášovou, Josefa Topola či Vlastu Chramostovou. Nohy se mi podlomily trémou, když jsem je uviděl sedět v sálku klubu v Trojické ulici. Ani řev pankáčů z výčepu chvaletického kulturáku mne tak nezneklidnil.
/Publikováno s laskavým svolením autorů/
Životy v pravdě
Obě knihy jsou jedinečnými svědectvími o HaDivadle a jeho tvůrcích a dávají vhled i do dob, v nichž HaDivadlo působilo, a do toho, jak dodnes působí. Rychlíkovi (a kol.) Herci národa… se vztahují čistě k Cyklu hereckých výpovědí členů a členek HaDivadla vzniklému ve druhé polovině osmdesátých let minulého století (tedy před listopadem 1989 a do jisté míry jej předznamenávají) a iniciovanému tehdejším dramaturgem HaDivadla Josefem Kovalčukem.
Jak již bylo řečeno, jedná se o inscenace Dnes naposled!, Bajky o lišákovi, Deska a Dcery národa. Každé z nich je věnovaná speciální kapitola knihy obsahující vedle úryvků scénáře i aktuální vzpomínky žijících pamětníků vedené především formou rozhovoru s Rychlíkem, ale i jejich vlastní vzpomínky a dopisy reagující na výzvu autorů publikace. Důležitými dokumenty jsou texty již nežijícího Josefa Kovalčuka (1948–2018), jež kapitoly uvádějí a které publikoval ve své knize Bylo jich pět a půl. 30 let HaDivadla I (1974–1989) (Větrné mlýny 2005). Spolu s těmito texty publikace obsahuje další dobové vhledy a reflexe včetně textů ze samizdatového i oficiálního tisku oné doby. Ty doplňují dva nejdelší texty od teatroložek Zuzany Augustové a Ladislavy Petiškové. První z nich – Augustová – se jako pamětnice a v jistém smyslu spolutvůrkyně (byla přizvána jako dramaturgyně-elévka) věnuje vzniku jednotlivých dílů cyklu z osobní zkušenosti a dává je do kontextu tehdejší tvorby HaDivadla. Petišková se zaměřila především na osobnostní herectví Břetislava Rychlíka v HaDivadle v letech 1982–1985 v kontextu tehdejší produkce HaDivadla. Jde o teatrologicky nejpodstatnější text publikace umožňující zásadní vhled do tvorby HaDivadla té doby a současně analyzující nejen Rychlíkovo herectví, ale vlastně i divadelní principy a tvůrčí metody, s nimiž se v HaDivadle pracovalo a na něž se po většinu dalších let až do současnosti HaDivadlo – ať je vedl kdokoli – odkazovalo, navazovalo na ně a rozvíjelo je. Doufejme, že to tak bude i v nastupující etapě s novým vedením.
Autorské herectví
Ostatně podobné principy a metody se v historii moderního divadla objevují neustále. Jde v zásadě o demokratizační pojetí tvorby, v níž zodpovědnost za dílo nese především ten, kdo v dané chvíli stojí na jevišti. Inscenace vyjadřuje jeho názory a pojetí světa, za nimiž si stojí a které chce sdělovat. Přitom se zdaleka nemusí jednat o brechtovské zcizovací postupy, jako spíše o hereckou autorskou tvorbu režiséry či dramaturgy pouze usměrňovanou a společně diskutovanou do podob výsledné produkce. Tendence svěřit autorský prostor hercům můžeme sledovat i v současném divadle, například v Dejvickém divadle, kde vzniklo několik inscenací napsaných členy souboru (nedávno například Myšičkovo Nitero, v minulosti kolektivní díla Zásek, Trapné večery, Anatomie gagu a další). Častý bývá tento přístup v nezávislém sektoru. Pracuje tak například Petr Váša, Petr Krušelnický, Tereza Ondrová, Nela H. Kornetová, Jakub Gottwald, Becky McFadden… a mnozí další. Jde o osobně ručené, vesměs občansky či společensky angažované divadlo, což se výrazně projevilo právě v onom Cyklu hereckých výpovědí HaDivadla osmdesátých let, kdy se některá představení stávala proklamativně revoltujícími. Jak píše Petišková, „Hravá logika a intelektuální důmysl obou autorů /Rychlíka a Ruta – pozn. red./ signalizovaly zásadní proměnu vlastního repertoáru HaDivadla směrem k otevřené konfrontaci s režimem ve smyslu divadla jako veřejné tribuny.“
Jsme mouchy nic víc a pavouk je čas
/Bob Dylan: The Times They Are a-Changin/
Tyto směry a tendence plasticky zachycuje i fotografická publikace HaDivadlo 50, jež je v zásadě katalogem stejnojmenné výstavy konané od 22. března do 2. června 2024 v prostějovské galerii Špalíček. Najdeme v ní obsáhlou fotodokumentaci celé historie HaDivadla (zprvu Hanáckého divadla) od jeho počátků v Prostějově – dokonce s dokumenty předznamenávajícími jeho vznik v roce 1974, především soubor LŠU vedený Svatoplukem Válou – do současnosti. Publikace je takřka čistě obrazovou (fotografickou) galerií, ohlédnutím za výstavou, „divadlem v muzeu – interdisciplinární radostí,“ jak ji charakterizuje jedna z autorek Anna Stránská, současná intendantka souboru (ostatními autory jsou Michal Stránský, Karel Fláva Hanák a Miroslav Ukul Kumhala, kurátorem výstavy byl Václav Horák). Majitel knihy získává v zásadě výtvarný artefakt, dokument o historii HaDivadla, katalog výstavy a jejích panelů, skrze nějž nahlíží do různých historických etap a peripetií souboru. Řazeno chronologicky a v úvodu kapitol zařazováno do dobových kontextů. A nemyslete si, že HaDivadlo vedlo existenční souboje jen s předlistopadovým establishmentem. Na stranách 142–145 se dočtete i o incidentu, který se odehrál po sté repríze inscenace Hvězdy na vrbě (podle mne nejlepší inscenace devadesátých let u nás, a to i v konfrontaci s Léblovými či Pitínského) 11. května 1995, po kterém HaDivadlo vyhlásilo stávkovou pohotovost. Jezdil jsem do Kabinetu múz, kde HaDivadlo sídlilo, tehdy často a některé situace i sám zažil. Soubor se ocitl ve velkých ekonomických problémech a politických tlacích ze strany města Brna a hrozilo, že jeho činnost bude ukončena. Zásah dodnes nebyl dostatečně vyšetřen…
Poučení z něj si asi vzít nejde. Leda… Kdysi zpíval Dylan, že časy se mění. Možná by na základě našich zkušeností dodal, že časy se mění, ale principy myšlení a chování jakékoli moci zůstávají. Nechť je to mementem pro každého, kdo se vydá žít divadlem svobodně a v pravdě. O tom pojednávají obě knihy.
Břetislav Rychlík a kol.: Herci národa aneb Cesta herců HaDivadla, které nikdo nezná, z Prostějova do Brna na konec světa a zase zpátky. Obálka, grafická úprava a sazba Karel Haloun a Luděk Kubík, redakce Klára Hanáková. Nakladatelství JAMU, Brno 2024, 212 stran.
Michal Stránský a Anna Stránská (eds.): HaDivadlo 50 aneb Začalo to v Prostějově. Divadlo v muzeu – ohlédnutí za výstavou v prostějovské Galerii Špalíček 22. 3. – 2. 6. 2024. Grafický návrh a sazba Michal Stránský. Muzeum a galerie v Prostějově ve spolupráci s HaDivadlem, Brno 2024, 200 stran. Tenkrát na Chmelnici v Institutu Paměti národa v Brně.
