Gulliverovy cesty jsem jako dítě rozečetla a nikdy nedočetla. V konkurenci všech těch Harry Potterů, Pánů prstenů či Letopisů Narnie mi připadaly zastaralé a nezáživné. Není divu, že i Miřenka Čechová a Petr Boháč si z rozsáhlého čtyřdílného fantaskního cestopisu Jonathana Swifta, čítajícího celkem přes tři sta stran rozdělených do 39 kapitol, vybrali pouze čtyři hlavní příběhové linky: Gulliverovo putování do Liliputánie, do země obrů Brobdingnag, na létající ostrov Laputa a na v mapách dosud nezakreslený ostrov Hvajninimů – moudrých mluvících koní. Na dvouhodinovou koprodukční inscenaci Městských divadel pražských a Spitfire Company (po vydařené operní inscenaci Tak tiše až se jedná o jejich druhou spolupráci), propojující na jevišti divadla ABC herectví, živou hudbu, projekci a různé typy loutek a masek, je to ale i tak – až až.
Ze čtyř příběhů dostává nejvíce prostoru vyobrazení dvou národů. V první půlce jsou to maličcí Liliputi, kteří bojují proti silnějšímu nepříteli kvůli nesmyslné dávné zámince, spočívající ve sporu, z jaké strany se má správně loupat vajíčko (přičemž dnešní děti by se pravděpodobně dohadovaly spíše o banánu). Swiftova satira na šarvátky anglických politických stran whigů a toryů či dlouholeté nepřátelství Angličanů a Francouzů dnes přitom odkazuje zcela opačným směrem – k válečnému konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. V závěru první půlky se navíc ostrov Liliputů propojuje se zemí brobdingnagských obrů, kteří své malé rivaly, ukryté spolu s celou scénou v kartonové krabici se značkou „This side up“, špehují jako Velký bratr dírou ve stěně – prostřednictvím projekce oka nadlidské velikosti.
Samotní Liliputi jsou ztvárněni herci v tělových kostýmech, jakž takž splývajících s krabicovým pozadím, kteří mají na trupu před sebou připevněná zmenšená barevná hadrová tělíčka – ovšem až příliš nízko, takže nepřiléhají a herci jsou za nimi pořád až příliš nápadně viditelní. Někteří hrají na hudební nástroje, jiní tančí, přičemž opakují stále dokola tytéž pohyby. Všichni společně zpívají písně Jana Kučery a Petra Boháče s jednoduchými melodiemi a rýmy na první dobrou: „Kapitán zavelí: ‚Tak chlapi, jedem!‘ Posádka mu věrně odpoví: ‚Všechno svedem!‘“ „Sek a frk, žďuch a vrh, kick a bác, high five plác, sek a vrh, žďuch a vrh, bác a kick, vyhrál bych.“ Anebo pro představu text celé písně s názvem Vajíčko: „Život není peříčko, nežije se snadně, rozklepni si vajíčko na té správné straně. Když si ráno přivstaneš, můžeš chybu udělat. Vajíčko si rozklepneš, osud ti dá šach mat! Každé dítě v Liliputě dávno ví, že špatné rozhodnutí vězení přivodí a z něj se těžko dostává… Proto liliputí zákony dodržuj a s vlastním rozhodnutím se nezdržuj! Vždyť od toho máš nás!“ Jisté sdělení v ní samozřejmě je, ale jazykově zabalené velmi neobratně, beze špetky invence. Na rozdíl od chytlavých melodií Davida Hlaváče a vtipných textů Vojtěcha Franců z inscenace Alchymisti – Zlatodějný teatrolab od Geisslers Hofcomoedianten si tyto písně zkrátka cestou z divadla zpívat spíš nebudete, byť si jejich texty včetně notového zápisu můžete přečíst v programu.
Ve druhé půlce se Gulliver seznamuje s národem učených Lapuťanů – geniálních hudebníků a matematiků, kteří jsou však v běžném světě nepoužitelní a postrádají veškerou lidskost. Herci umístění v zadním prostoru ohraničeném do malé krabice občas vycházejí na šikmou plochu před ním, jež zjednodušeně představuje létající ostrov. Na hlavách mají jednotné, do přísného mikáda střižené černé paruky a na obličejích LED masky s měnícími se světelnými nápisy, podobně jako v experimentální pohybové inscenaci Adrienn Hód, Martiny Hajdyly a Soni Ferienčíkové Soft Spot. Lze si snadno představit, že právě v takovém odlidštěném světě mohou vznikat válečné konflikty – a skutečně, aristokratičtí Lapuťané svým ostrovem zastiňují poddaný ostrov Balnibarbi přímo pod nimi. Analogie k uzurpátorskému Rusku, zároveň zemi takových myslitelů, filozofů a humanistů, jako byl Dostojevskij nebo Čechov, je opět nasnadě, byť Swift svou alegorií původně kritizoval anglickou politiku vůči podrobenému Irsku.
Závěr inscenace patří setkání s loutkou koně v životní velikosti, důmyslně vedenou žokejkou v podání Anny Bubníkové a v přítmí jako živou. Představuje Hvajninima – koně moudřejšího, než je člověk, v zemi zaslíbené, zbavené všech lidských neřestí. Chvíli se zdá, že kůň je duší zesnulé matky malého Olíka, jemuž otec Gulliverovy příběhy vypráví, aby odvedl jeho myšlenky při čekání na ni (otcova slova o tom, že na frontě léčí raněné, mohou být jen milosrdnou lží). Vyprávění Aleše Bílíka v roli otce na vozíčku, pravděpodobně válečného veterána, který je jako Gulliver ve fantaskním světě zcela zdravý, celou inscenaci rámuje. Jeho syn má podobu loutky v životní velikosti, již coby manekýna realisticky animují naráz až tři vodiči. Obří krabice zároveň představuje jejich improvizovaný byt a menší krabice v pozadí zase protiatomový kryt. Děti od osmi let, jimž je inscenace určena, zdá se, tento rámec přijímají jako realitu a mnohem lépe než na laciné vtípky pitvorných Liliputů reagují na dětskou zvídavost a škodolibý humor Olíka, trefně dabovaného Pavlem Smolárikem coby jedním z vodičů.
Jeho slovník využívá typických výrazů generace alfa: Gulliver je Gulliváč, ale Olík s tatínkem si hrají i na ninji z animovaného seriálu Ninjago anebo na dinosaury, a když je něco trapné, je to „skibidi“, jenom táta je „stego“, protože býložraví dinosauři jsou samozřejmě nejtrapnější. Právě s těmito hláškami odcházejí děti ze sálu, a přitom je jich v dvouhodinové inscenaci, hrané s přestávkou, vzhledem k vážnému tématu nepoměrně málo. Hlouběji zarytou mám v sobě depresi minimalisticky ztvárňovanou Alešem Bílíkem, jehož promluvy jsem ovšem v zadní polovině sálu zachycovala jen stěží, neboť je podával se stejnou intenzitou, ať mluvil na mikroport, nebo bez něj. Až na dokonale (vy)vedené loutky chlapce a koně se se mnou inscenace svou estetikou celkově spíš minula a mou jistou z dětství zakořeněnou distanci vůči Swiftově předloze bohužel nepřeklenula.
Městská divadla pražská a Spitfire Company, Praha – Petr Boháč podle Jonathana Swifta: Gulliverovy cesty. Scénář Petr Boháč, režie Miřenka Čechová, Petr Boháč, hudba Jan Kučera, choreografie Miřenka Čechová, scéna Lucia Škandíková, Kateřina Jirmanová, kostýmy a realizace loutek Liliputů Kateřina Jirmanová, realizace loutek chlapce a koně Paulína Skávová, Sébastien Puech, choreografie loutek a video Amador Artiga, světelný design Jiří Šmirk, zvukový design Martin Hůla, technická spolupráce na výrobě koně Honza Tomšů, dramaturgická spolupráce a asistentka režie Viktória Finta. Premiéra 1. března 2025 v divadle ABC (psáno z reprízy 30. března).
