Vstoupili jsme do tridua. Večerem Zeleného čtvrtku započalo se třídenní slavení největšího tajemství křesťanství. Tajemství života a smrti a následného vzkříšení židovského bráchy Ježíše Krista. I dnes, na Velký pátek 18. dubna 2025, píšu nahlas slova své oblíbené střelné modlitby: „Pane Bože, děkuji Ti a miluji Tě!“ Když únavou usínám, když se sprchuju, když vstupuju na jeviště či před kameru, když doběhnu na setinu vteřiny ujíždějící metro, když mě bolí hlava po včerejší sklenici vína, když prostoru pro rozjímání a meditaci je poskrovnu, zakřičím v duchu či polohlasem jednovětou lásku k Bohu a jsem pomodlená. A děkuji, že smím!
Před pěti lety jsem utekla do zahraničí před covidovou vlnou, před frustrací a smutkem čpícím z koronaviru. Sprintovala jsem od sebe samé před sebou samou. Byla jsem tehdy znovu bez práce, bez kluka a bez Boha. Naložená v lihu. Na cestě do portugalské Fatimy po mně však nečekaně Bůh hodil okem. Dne 18. října 2020 ve 21:00 uprostřed náměstí Cova da Iria pod sochou Ježíše Krista mi zašeptal: „Sarah, neboj se, Ty máš svého Otce!“ A mně se tehdy roztřásla kolena způsobem, jakým jsem se chvěla, když jsem se s jiným bývalým klukem topila v Černém moři. Neutonula jsem ani v Bulharsku, ani v Portugalsku. Stala jsem se křesťankou. A pečeť Ducha svatého, svátost biřmování, cosi jako duchovní maturitu, jsem složila v Praze před dvěma lety.
Ještě v autobusu z Fatimy domů jsem se tloukla čelem o okenní tabuli. Já přeci nemůžu chodit do kostela, shořel by! Sotva bych přešla práh církevních bran, věřící by se okamžitě začali dusit kouřem, ve kterém je ovinuta má hříšná siřičitá duše. Copak smím vstoupit mezi všechny ty svaté katolíky? Ano, smím. Všichni smíme. Křesťané nejsou ničím výjimeční oproti lidem bez víry v Krista. Ve všem tom svědivém svrabu světa však poznali léky proti škrábání. A třeba zrovna taková římskokatolická církev je nemocnicí ducha, nabízí léky na hojení ran v podobě sedmi svátostí. Neznám v Česku jiné veřejné místo, kde by se pravidelně a nahlas mluvilo o závazku, jakým je například odpuštění, o pokorné žádosti, kterou je prosba, o pozitivní odezvě jako vděčnost, o pomoci, o štědrosti, o smíru, než to které nabízí už po tisíciletí v naší krajině právě křesťanství.
A zrovna na Velký pátek všichni křesťané hledí upřeně tváří tvář svaté smrti. Vrcholu života každé bytosti, každého organismu obývajícího planetu Zemi. Dnes si připomínáme, že Kristus byl umučen na kříži. Umřel a v noci z Bílé soboty na Boží Hod vstane z mrtvých. Bráško Ježíši, děkuji Ti, že jsi za nás položil život a že jsi to zvládl, protože jsi pochopil, že jen ďábel se po pádu nezvedne, člověk však musí a má. A věřím, že i já a všichni lidé po smrti vstaneme a půjdeme dál. Půjdeme k Bohu. Splyneme v lásce, která je v nás a z nás a my jsme z ní a v ní. V Bohu pohybujeme se, žijeme, jsme a budeme. V lásce žijí, věřím, i všichni lidé, kteří nás již opustili a které jsme milovali.
Žijeme čtvrtý měsíc tohoto roku. Čtvrtou smrt bližního člověka jsem již letos oplakala. V lednu se mi dostalo požehnání přistoupit ke smrtelnému lůžku maminky mého kamaráda, novokněze Mildy. Hance vyvrtala tunel na druhý břeh rakovina. Viděla jsem ji poprvé v životě a naposledy. Potykaly jsme si. Hana byla v tu chvíli svatým poslem do nebe. V duchu jsem ji žádala, aby pozdravovala v posmrtném životě mé blízké. Zemřela tři dny po našem setkání. Hana byla milující a byla hluboce milována svým manželem, svými dvěma syny, celou rodinou, přáteli a Bohem. V životě jsem nepoznala vyrovnanější ženu, která své účty na Zemi splatila, všem odpustila, stůl do čista poklidila a v pokoji odešla. Takhle bych si přála za mnoho let umřít.
O měsíc později jsme s Televizí Noe a s přáteli z moravské vesnice Vřesovice políbili Ukrajinu. Jeli jsme tam s humanitární pomocí. Ukrajinští kolegové z organizace Křídla Poltavy nás vzali na frontu. Vezli jsme se lesem v tanku dvacet kilometrů od hranic nepřítele. Putinovo Rusko je agresor, který napadl nevinnou Ukrajinu. Odpoledne jsem si šla zakouřit s válečnými hrdiny na dvorek. Kočka se nám lísala o lýtka. Pohlédla jsem do tváří sivých mužů od rodin. Jeden byl otcem čtyř dětí, bojující svého času v mariupolském Azovstalu, postřelený, přeživší devítiměsíčního ruské zajetí, druhý se jmenoval Gleb, bývalý bankovní manažer ve vysoké funkci bojující v Kurské oblasti, rovněž otec dvou dětí, další vypadal jako dítě sám, ani fousy mu nerostly, a přímo šéf Temného batalionu, jak jednotku nazval nepřítel, slavil ten den osmadvacet roků. Stála jsem tam v kruhu obklopena muži v zelených uniformách a patřila jsem do těch nejsmutnějších a nejhlubších očí, které jsem kdy viděla. Kluci mlčeli. Natahovali jsme společně kouř do plic. Všichni jsme dýchali. Nemělo cenu se opakovat a říkat jim, jak jsem tuze vděčná, že chrání svoji zemi, svoji vlast a celou Evropu, jak střeží i Českou republiku. V první řadě bojují za své rodiny a za svobodnou Ukrajinu. Proto jsem znovu potáhla cigaretu, hluboce jsem vydechla a postupně jsem jednoho muže po druhém v tichosti objala. Jak píše Milena Jesenská v jednom z dopisů Maxi Brodovi, zavinula jsem se do jejich hrudí, nohou a paží. Stála jsem tam s každým hrdinou jako ořech. Oni byli pevnou, nedobytnou skořápkou a já jejich jádrem. Cítila jsem tlukot jejich srdcí. Ještě dnes se chvěji před jejich nekonečnou odvahou a hluboce se jim klaním. Skláním se také před všemi dobrovolníky, kteří vojákům a trpícímu ukrajinskému obyvatelstvu neúnavně pomáhají.
Milí čtenáři divadelního.netu, chcete-li, pusťte si na internetu lidovku Plyve kacha. Hudba cílí na solar plexus. „Pluje kachna“ zaznívá ukrajinskými rádii, když sebemenší vesnicí či městečkem projíždí pohřební auto s padlým vojákem či vojínkou. V ten moment každý Ukrajinec zastaví při krajnici svůj osobák, vystoupí, poklekne a vzdá hold padlým. Pohřebák projede kolem nich a místní opět nasednou a pokračují ve směru jízdy. Jen ďábel se po pádu nezvedne, člověk však musí a má.
Vrátili jsme se po týdnu z Ukrajiny. Čas plynul, svět se nezastavil, války na planetě zuřily a zuří dál. Pípla mi SMS: „Тараса немає з нами!“ A k tomu příloha, v níž je na naší společné fotografii zakroužkovaný jeden z vojáků. „Taras již není mezi námi!“ napsal mi Gleb. Padl v boji. Viděla jsem ho jednou v životě. Přesto se mi zastavilo srdce. To, které se rytmicky napojilo na srdce Tarase, když jsme stáli na dvorku jako ořech. Strašně jsem se naštvala. Na toho ruského „zku*vysyna“, který rozpoutal válečné peklo. I sedmiletou neteř jsem ten den naučila, kterak nazývat vraha pravým jménem. Omlouvám se mé slušné švagrové. A hluboce jsem se obořila i na Pána Boha. Dělá mi dobře mluvit sprostě, holt si tak občas neveřejně uplivnu. A ten můj milovaný Bůh byl v tu chvíli pěkně poflusanej. Předevčírem jsme si to spolu vyříkali. Každému křesťanovi je totiž nabídnuto zachumlat se do svátosti smíření jako do teplé deky.
A pak přišel začátek dubna. Napřed mi Ilona Smejkalová, dramaturgyně Národního divadla, napsala, že musí pracovat a není vhodná doba na společnou kávu. „Proč?“ ptala jsem se. „Sepisuji zprávu, mám mnoho věci k vyřizování.“ – „Jakých?“ naléhala jsem. „Umřel Lojza!“ – „Alois Švehlík je po smrti? Ach ne.“ S mrzutostí a smutkem jsem se probírala vzpomínkami na něj a na jeho poslední představení Hordubal, ve kterém jsem směla po jeho boku hrát v Národním divadle. Když se na jedné ze zkoušek probudily nešvary a zkoušení neklouzalo hladce, Alois Švehlík jen tiše seděl na jedné z hracích židlí, pozoroval nás, prskající kolegy, a mlčel. To ticho, nadhled a moudrost by se z jeho očí daly pít po doušcích. Když nemůžeš říct o někom nic dobrého, mlč a střež se těch, kdo činí opak. Znala jsem ho málo, avšak odchod každého dobrého člověka bolí. A Lojza dobrej byl.
O čtyři dny později: prásk! Nevěřícně jsem hleděla na telefon. Titulek na sociální síti křičel jasně: „Zemřela Anička Slováčková!“ Byla jsem v tu chvíli v Ostravě, moderovala jsem ten večer s Pavlem Helanem živě koncert na podporu Ukrajiny na TV Noe. Poprosila jsem otce Leoše Ryšku, ředitele televize, aby se za Aničku pomodlil. Stáli jsme kolem stolu, asi hodinu po Aniččině odchodu do nebe, spolu s Pavlem, dobrovolníky z Vřesovic a s ukrajinskými ženami, které prchly před válkou do Česka, a modlili jsme se za Annu. Ukrajinské holky Annu neznaly, ale objímaly smutek během litanie tak mocně, jako by to byla jejich vlastní dcera.
Když jsme točily s Aničkou Ordinaci v Růžové zahradě, prohlásila: „Žij den, jako by byl tvůj poslední.“ Vryla se mi do paměti. Česko díky Bohu nemuselo doposud pokleknout před současnými padlými hrdiny. Avšak tento měsíc pokleklo před zesnulou Aničkou Slováčkovou. Odchod talentované, usměvavé, nebojácné, moudré mladé ženy zasáhl téměř každého. Právě proto, že byla tak silná, nadějí naplněná, nevzdávající se, život milující. Byť pod tíhou nemoci nepadla jedinkrát, vždy vstala a šla dál, dokud jí síly a dech stačily. A mnoho Čechů tak v dubnových dnech vyslyšelo její písňovou výzvu: „Je čas najít si chvíli, kdy jsme k sobě milí, je čas obejmout blízký.“ Děkuji Ti za Tvůj Život, Anno. Děkuji za Světlo, kterým jsi plála. Kdo chce zapalovat, musí hořet. A Ty jsi přímo žhnula. Žhářko, svatá Anno Slováčková, oroduj za nás!
A tak jdu za chvíli na velkopáteční obřady. Obléknu si červené šaty, jež jsem měla během Aniččiny poslední cesty. Přála si totiž, abychom na rozloučení nepřišli v černém. I dnes, výjimečně v liturgickém roce, nosí všichni kněží červenou barvu, jež symbolizuje lásku, utrpení a oheň. Budeme tam spolu s Hankou, Tarasem, Lojzou a Aničkou. Jsou ve mně. V jedné fázi obřadu pokleknu před dřevěný kříž, který políbím. Oslavím utrpení, smrt a vzkříšení brášky Ježíše. Oslavím život věčný, život po smrti. Třeba se s někým z vás, milí divadelní čtenáři, na obřadech v kostele potkáme. A pokud ne, pomodlím se za chvíli za vás. Když ne dnes, tak jindy. Anebo nikdy. Jak chcete! Vyšlete mi myšlenku. Přeji vám všem požehnané Velikonoce. Přeji vám všem nadějné a radostné jaro.
