Po festivalu Pražské křižovatky, jejichž původním záměrem byla konfrontace tuzemského odkazu Václava Havla s aktuálními divadelními zejména zahraničními produkcemi svádějícími zápas s totalitou (v rámci nultého ročníku se například představilo Běloruské svobodné divadlo nebo tehdy kyjevská skupina DAKH), se současné vedení Činohry Národního divadla rozhodlo vrátit v projektu Setkání národních divadel k lidskoprávní tematice a dle svých slov „podpořit kolegy, kteří nemají to štěstí svobodně tvořit a jsou ve své zemi umlčováni nebo čelí hybridní informační válce“.Jedním z pozvaných souborů bylo i Lotyšské národní divadlo s ani ne rok a půl starou inscenací The Soft Power (v původním znění Maigā vara) v divadle režírujícího debutanta Matīsse Kaži.
Žijeme v posfaktickém světě, v němž dochází ke kreaturnímu nakládání s informacemi, emoce převažují nad ověřenými fakty, a lidé tudíž akceptují lživé údaje. Důvěryhodnost je v informačním věku nejvzácnějším zdrojem, na což už v roce 1990 poukázal emeritní profesor Harvardské univerzity a bývalý náměstek ministra obrany USA Joseph Nye Jr., který jako první vyslovil termín The Soft Power neboli měkká síla/moc. Jejím charakteristickým rysem je, že není donucovací. Jedná se o nepřímé ovlivňování bez využití silových složek nebo otevřeného nátlaku. Je to skrytá podpora, v níž nejde o hodnoty, ale o vliv. Měkká síla není sama o sobě dobrá nebo špatná. Její hodnota závisí na výsledcích, způsobech a následcích akce. Ideálně se uplatňuje prostřednictvím kultury či zahraniční politiky.
Ve stejnojmenné inscenaci Matīsse Kaži a mladé dramatičky Elzy Marty Ruža se střetává hned několik možných výkladů událostí, jež se z osobní roviny přesouvají do celospolečenské a naopak. Zavedený ruský režisér hostuje na prestižním evropském divadelním festivalu, pro který chystá exkluzivní uvedení hry Christophera Marlowa Tamerlán. Téma sebevědomého dobyvatele, který chce porazit celý svět, se stává v kontextu aktuálního rusko-ukrajinského konfliktu (komunita ukrajinských umělců žádá zastavení příprav inscenace) časovanou bombou. Její explozí vyhřeznou individuální preference jednotlivých aktérů, které jsou daleko více než politickým pozadím smýkány jejich soukromými zájmy, strachy a tužbami.
Režisér se odmítá podvolit ředitelce festivalu, která ho žádá o jednoznačnou konkretizaci zla představovaného v díle historickou postavou turkického vojevůdce. On však nehodlá své umělecké záměry podřídit zjednodušující agendě a přirovnat hlavní figuru k Vladimiru Putinovi. S jeho režimem se neidentifikuje a umění nevnímá jako prostor pro otevřené politické názory. Více než tato vnější roztržka jej sužuje problematický intimní vztah k představiteli hlavní role, jeho letitému milenci. Polská stážistka Tina, která má režisérovi asistovat, chce situaci v dobré víře objasnit sdělovacím prostředkům, a to i přes zákaz jakékoli publicity, který vydala ředitelka festivalu. Ta je ve své pozici jištěna generálním sponzorem akce, režisérovým manažerem, pro kterého není problém během komunikace s Tinou použít fyzické násilí. Do konfliktu se nakonec vkládá i proukrajinská aktivistka, lobující za zrušení premiéry.
Kaleidoskopická mozaika obrazů, které se mezi sebou rychle střídají, sleduje samotný zkušební proces s jeho provozně-technickým pozadím, zájmové okruhy jednotlivců a jejich vzájemné střetávání spolu s mediálními výstupy manipulujícími realitou podle toho, kdo ze zúčastněných se před kamerou objevuje. Kamerou snímaná realita tu neslouží jen k demonstraci měkké síly/moci. Práce s live cinema je pro formu inscenace určující. Princip živě natáčených sekvencí scénického dění v posledních letech hojně využívají i čeští tvůrci. Málokterý jej ale dokáže povýšit na inscenační komponent nebo využít tak, aby tato metoda neměla pouze efektně okrášlující, leckdy zbytný účel. Z posledních let si vzpomínám na Burajův Kosmos shodou okolností uváděný též na Nové scéně, v němž sloužil kamerový hledáček jako rentgenový paprsek proudící do mysli hlavního hrdiny, a inscenaci Kamily Polívkové Macocha koprodukovanou HaDivadlem a Studiem Hrdinů, kde se videokamera snášela na tahu do bezprostřední blízkosti hereččiných tváří, jako pošetilý lezec do propasti nevědomí.
Režisér Matīss Kaža dokáže s live cinema na scéně nakládat s ohromující přesností a smyslem pro zvolený princip. Doposud se profiloval především jako filmový tvůrce, rozkročený mezi dokumentem a hranou tvorbou. Ve svém prvním divadelním počinu The Soft Power zužitkoval tento švédský rodák působící jak v Lotyšku, tak v USA veškerou filmařskou zdatnost a vytvořil dílo na pomezí divadla a filmu. Herce v akci snímá z opačné perspektivy, než jak jej vidí diváci, sleduje je jako voyeur i poté, co se ztratí ze zorného úhlu publika, přičemž tyto záběry různě překrývají, doplňují, ironizují to, co je zrovna na jevišti postřehnutelné. Obrazy s live cinema střídají situace, v nichž probíhají v improvizovaném televizním studiu, vybaveném nezbytným zeleným klíčovacím pozadím, rozhovory s moderátorem. Zde dochází k přímé manipulaci s obrazem, jelikož je zveřejněn jak proces natáčení, tak i projekce vizuálně upravených výstupů jdoucích za televizními diváky. S prací před kamerou mají zkušenost i všichni zainteresovaní herci. Jejich výkony nezapleveluje žádné gesto ani pohyb navíc. Jejich civilní jednání působí, jako by snad ani nebyli na jevišti.
Lotyšské národní divadlo svou precizní, silně vizuální inscenací dokazuje, jak odvážná a aktuální co do formy i obsahu může velká institucionální scéna být. To, že představilo inscenaci The Soft Power na pomezí divadla a filmu právě v Laterně magice, kde se propojení filmové projekce s živou jevištní akcí zrodilo, považuji za více než symbolické.
Lotyšské národní divadlo, Riga – Elza Marta Ruža, Matīss Kaža: The Soft Power. Režie Matīss Kaža, scénografie a kostýmy Kristina Rezviha, hudba Toms Auniņš, videoart a kamera Aleksandrs Grebņevs, LGC, světelný design Lienīte Slišāne, produkce Anna Vekmane. Premiéra 9. listopadu 2023 (psáno z hostování na Nové scéně Národního divadla v Praze 12. března 2025).
