Natálie Preslová Strýčková nastoupila jako nová dramaturgyně tehdy tanečně-pohybové scény NoD roku 2016, Janek Lesák se připojil jen o pár měsíců později. Nyní – tedy zhruba po osmi letech a po premiéře 27 litrů umělý krve – je více než jasné, že Divadlo NoD prožívá svou zlatou éru a tvůrčí tandem Janek & Natálka společně s ním.
Jistě, napsat o někom nebo o něčem, že „prožívá zlatou éru“, je zhruba stejně ošemetné jako udělovat cenu za celoživotní přínos. Tu v pětatřiceti prostě nechcete dostat a jako kritik to zas vzhledem k vysoké naději dožití v ČR nechcete riskovat. Na druhou stranu úspěch, který momentálně Janek & Natálka (& NoD) prožívají, přesahuje běžné české divadelní rozměry. Vždyť z NoDu se stala v podstatě ikonická (generační) scéna a z inscenace z roku 2021 The Legend of Lunetic ryze kultovní záležitost, na kterou jsou lístky beznadějně vyprodané okamžitě po uvolnění do prodeje, a to klidně na půl roku dopředu, začátkem března navíc proběhne promítání přímého přenosu do téměř padesáti kin v Česku a na Slovensku.
Film na divadle jako splněný sen
Janek & Natálka po celou dobu svého působení přinášejí nejrůznější ryze autorské přístupy. Jsou nevyčerpatelnou studnicí divadelních nápadů: rozhlasově-hudebně-dokumentární inscenace Měsíční sonáta č. 11, FANTASY! s binaurálním zvukem, participační Městečko Palermo… Náměty vybírají od těch nejstarších (Bible 2) přes ryze popkulturní (Osamělost komiksových hrdinů)až po investigativně-dokumentární (Šmejdi útočí). Přičemž množství unikátních a nesmírně ambiciózních projektů vytvořili i v Malém divadle v Českých Budějovicích, kde byl Lesák v letech 2014–2022 kmenovým režisérem. Loni se tvůrčí tandem představil i na Nové scéně Národního divadla, kde uvedl inscenaci Takže asi tak.
Ze všech inscenací Janka & Natálky je zřejmé, že jde o jakousi touhu splnit si sen, což v úvodu novinky na repertoáru NoDu nazvané 27 litrů umělý krve oba navíc zcela otevřeně deklarují. Tentokrát šlo o touhu vytvořit skutečné, v pravém slova smyslu plnokrevné béčko oplývající množstvím stříkající krve, pořádných akcí, automobilových honiček, správňáckých policistů a samozřejmě i s patřičně ulepeným ponaučením na závěr. A jelikož divadlo pro takový záměr není úplně nejvhodnějším médiem, rozhodli se Janek & Natálka natočit film, respektive přizvat diváky k jeho natáčení.
Ostatně k filmu a metodě live cinema to přinejmenším Janka Lesáka táhne dlouhodobě. Své první čistokrevné live cinema, inscenaci Invisible Man, duo uvedlo roku 2020 v Malém divadle v Českých Budějovicích, ovšem prapočátek Lesákovy hry s filmovými náměty a prostředky můžeme datovat už do roku 2012. Tehdy se studentskou skupinou UMSKUP uváděl pod názvem Švédované filmy první filmově-divadelní drobničky založené na improvizaci: diváci vyberou film, tvůrci mají deset minut na přípravu a následně daný film před zraky diváků znovu natočí. Formát to byl natolik úspěšný, že přestál i transformaci všekulturní skupiny v hudební kapelu Minikapela. Ještě v loňském roce tak byly Švédované filmy Janka Lesáka součástí Mezinárodního divadelního festivalu Regiony v Hradci Králové („švédoval“ se Forrest Gump a všechny díly Pána prstenů v jednom). Film, jeho náměty, techniky a technologie pak stály ve středu zájmu i u Lesákovy inscenace Filmmakeři v Malém divadle z roku 2015, ačkoli o live cinema v tomto případě nešlo ani okrajově.
Švédované filmy, Invisible Man a nyní i 27 litrů umělý krve vycházejí ze stejného inspiračního zdroje, přesto je každý z těchto počinů úplně jiný a metody v mnohém shodné či alespoň příbuzné slouží pokaždé úplně jinému účelu. V Invisible Man je metoda live cinema nezbytným nástrojem pro to, aby hlavní hrdina mohl být neviditelný. Ve Švédovaných filmech pak skutečné live cinema vlastně nevzniká, protože natočený a sestříhaný film si diváci mohou pustit až doma na YouTube a dílo slouží spíš jako vzpomínka na živé představení než jako samostatný umělecký počin. Přesto jsou diváci svědky improvizovaného, „zdivadelněného“ natáčení, kde dochází k mnoha zkratkám, škrtům a záměrně příšerným trikům. Zatímco u Švédovaných filmů jde o amatérismus, který je nejen zamýšlený, ale i oslavovaný, u 27 litrů umělý krve je tvůrčí přístup přesně opačný. Novinkazve diváky ke sledování nesmírně profesionálního béčkového thrilleru, vytvořeného navíc živě perfektně sehraným inscenačním týmem. Salvy smíchu v sále nezaznívají proto, že je něco filmově či divadelně nedokonalé, ale právě proto, že se tvůrcům daří vytvořit dokonalé dílo, jen v béčkové kvalitě.
Béčko, kam se podíváš
Základní atributy béčkového filmu naplňují Janek & Natálka společně s kolektivem tvůrců a tvůrkyň beze zbytku. Vše začíná už brakovým příběhem, který je jedním velkým závodem o čas a nejde v něm o nic menšího než o záchranu celého lidstva. Upírskou tematiku, kterou si v NoDu zvolili a která je pro brakovou tvorbu pokud ne typická, tak alespoň nadmíru vhodná, nahlížejí obdobně racionálně-sarkastickým pohledem jako režisér Taika Waititi v Co děláme v temnotách, Janek & Natálka ji však doplňují i o svůj charakteristický, nezaměnitelný smysl pro humor.
Samotná realizace filmového scénáře je pro diváka fascinující. V první řadě: filmové dílo, které živě vzniká na plátně nad jevištěm, by samo o sobě v mainstreamové televizní produkci obstálo, televizní divák by si dost možná ani ničeho nevšiml. Kameramani Luboš Hradec a Kryštof Kučera vytvářejí suverénní, skutečně filmové záběry, které živě stříhá Janek Lesák. Diváci se tedy dočkají nejen atmosférických a akčních celků, ale i záběrů na detail. Červený Renault Megane, který je společně s projekční fólií na pozadí jediným scénografickým prvkem inscenace, se totiž dá rozložit tak, aby šlo snímat typické filmové záběry z auta, jako je například záběr na řidiče ze zadních sedadel. Neméně zajímavé je pak sledovat „making of“ daných obrazů a bavit se nad kontrastem toho, co je na plátně a co na jevišti. Inscenační tým je totiž v dokonalé symbióze, tudíž přestavby i přípravy záběrů a efektů (mnohdy v rychlém sledu) probíhají v tempu filmu, který se tak odvíjí plynule bez jediného zaškobrtnutí. Zábavné jsou i nejrůznější hry se záběry založené na jednoduchých principech, jako je třeba pohyb kamery namísto objektu, takže maličké modelové autíčko zcela sugestivně uhání po dálnici promítané před ním, ačkoli je samo zcela nehybné.
Přestože je 27 litrů umělý krve řemeslně v podstatě dokonalá podívaná, hlavním těžištěm zábavnosti je právě její brakovost. Jsem přesvědčená o tom, že pokleslá kultura je „guilty pleasure“ nejen Janka & Natálky, ale i ostatních tvůrců a tvůrkyň. Drobné typicky béčkové radosti se totiž objevují na všech úrovních inscenace, ve všech jejích složkách. Součástí (inscenovaného) úvodu na začátku představení je tak třeba i malé kuchařské okénko o tom, jak se vaří divadelní krev.
Postavy příběhu jsou samozřejmě ploché a bez vývoje, zahrané s patřičným (a žádoucím) patosem, osudovostí i emocionální přepjatostí. Herci – zejména excelentní Lumíra Přichystalová v hlavní roli, ale i Láďa Karda, Nela Cikánová Štefanová, Martin Cikán a Jan Strýček – navíc těží i ze schopnosti střihově přepínat mezi filmovou přepáleností a civilním herectvím na jevišti, kdy vystupují „jakoby“za sebe. Vše je ještě vyostřeno tím, že vznikající film je dabovaný. A jak to tak u pokleslé kinematografie bývá, je dabovaný špatně. Herci a herečky na jevišti/plátně tak hrají své dialogy v angličtině, zatímco je kolegové a kolegyně z improvizovaného dabingového studia na boku jeviště dabují do mikrofonů. Vše je nadto v patřičném časovém posunu, takže české dialogy nejen že nejdou filmovým hercům „do pusy“, ale jsou i o několik bolestivých sekund opožděné. Třešničkou na dortu – nebo spíš poslední kapkou (krve) – je pak to, že lidské zdroje běžného brakového dabingu jsou omezené, a tak se v NoDu stává, že herečka dabující jednu z postav ve filmu zároveň hraje. Nezbývá jí tedy nic jiného než na place ztvárňovat svou hrdinku a mimo záběr dabovat druhou postavu v dialogu sama se sebou.
Inscenace 27 litrů umělý krve je nejenom poctou filmovému žánru a jednou velkou dramaturgickou radostí, ale i nesmírně poutavou exkurzí do jakési divadelně-filmové dílny. V neposlední řadě je to i jedna z režijně, technologicky a realizačně nejzajímavějších a nejpovedenějších inscenací nejen na repertoáru NoDu. Jinými slovy: Pro Janka s Natálkou je Quentin Tarantino už v podstatě kolega.
Divadlo NoD, Praha – Janek & Natálka & kolektiv: 27 litrů umělý krve. Režie Janek Lesák, dramaturgie Natálie Strýčková Preslová, scénář Janek & Natálka & herci, kamera Luboš Hradec a Kryštof Kučera, výroba vozidel Jan Tomšů, kostýmy Kapitán Pepé, střih filmu, technologie efektů Janek Lesák, sfx make-up, masky, vývoj krve Natálie Strýčková Preslová, inspice, asistence, make-up, masky, dabing Koralína Baňková. Premiéra 3 února 2025, Divadlo NoD.
