Mezi štamgasty nebeských hospod vstoupil Josef Čečil, legendární postava pražských písničkářů, jeden ze spolustolovníků Bohumila Hrabala.
Narodil se 7. září 1949 v Jiříkově. Jako dítě žil tu i onde po Čechách, než se v roce 1962 rodiče vrátili do Prahy. Kvůli své samotářské nátuře a lásce k přírodě si po základní škole zvolil Lesnické učiliště v Křivoklátu. Tady došlo k fatální události, kdy při sběru jmelí byl sestřelen brokovnicí zpitomělým myslivcem. Školu dokončil až po bezmála roční hospitalizaci.
Po vyučení pracoval deset let jako montážní dělník tramvají v ČKD Tatra Smíchov v Praze. Od konce šedesátých let žil v nepředstavitelně nuzných podmínkách v malinkém kamrlíku v Truhlářské 14. Pro vodu musel ke kohoutku umístěném na chodbě, sprchovat se jezdil do plaveckého stadionu v Podolí. Po ČKD vystřídal řadu zaměstnání. Byl údržbářem, tiskařem, kolportérem denního tisku, dělníkem pomocných prací… Dlouhá léta byl zahradníkem ve Vojanových sadech. V posledních letech svého života si k důchodu přivydělával jako model na Akademii výtvarných umění.
Známým se stal jako zpěvák a harmonikář s přezdívkou Pepíček, kterou mimochodem z duše nesnášel. Na svoje začátky vzpomínal: „Bylo mi asi osm až devět roků, když mému bratrovi rodičové k Vánocům koupili heligonku zn. Fírottí. A na ni začal bratra učit náš tatínek, všestranný muzikant. Škoda jen, že otec u muziky a divadla nezůstal a dal se na politiku. Bratr o pět roků starší než já, šel brzy na to do učení slaboproudého elektromechanika a začal si vydělávat. V té době, na přelomu padesátých a šedesátých let, byl už moderní jazz a další proudy z této hudby plynoucí. Bratr odložil heligonku do skříně a koupil si kytaru. Harmonika ale nezůstala dlouho bez povšimnutí. Ze skříně jsem ji vysvobodil a mezi svými kamarády jako kočku za ocas tahal, kterážto zvuky nelibými, podobnými fňukání naši společnost odměňovala. Moc mě tato hudební činnost neuspokojovala, a proto jsem požádal bratra, aby mě s touto hrou seznámil. Při mé produkci se ale fňukání ozývalo stále, i když trochu kultivované. Tak se heligonce začalo říkat fňukna, kteréžto označení jí v mých rukou zůstalo dodnes.“
Jak jsem v úvodu zmínil, patřil do okruhu přátel Bohumila Hrabala, který se scházel v hostinci U Tygra, ale svého času třeba i na Letné U Sojků, v Krušovickém restaurantu v Široké ulici, přezdívaném kvůli zeleně natřené fasádě Brčálka, vídat je bylo možno i U Hynků ve Štupartské. Hrabalovou nejoblíbenější písní z Čečilova repertoáru byla „Jdi do hajzlu, ty sajrajte“.
Přestože byl Čečil nepominutelnou osobností pražského kulturního života, hudebním producentům ani po roce 1989 do oka nepadl. Jeho diskografie sestává všehovšudy ze dvou CD vydaných v rámci kamarádství s Danem Podhradským v jeho nakladatelství Dauphin: Písně hospodské a kriminální (2002) a Písně hospodské a kriminální 2 (2003). Poslechnout si je můžete on-line na webových stránkách nakladatelství.
Širšího věhlasu se dočkal, až když se svojí fňuknou hudebně doprovodil Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války načtené Oldřichem Kaiserem a vydané v roce 2013, respektive 2015 (II. díl – Na frontě) v Radioservisu.
Knižně debutoval v roce 2023, tedy ve čtyřiasedmdesáti letech, útlou knihou Je to mezi náma (Maťa, 2023). Spíš než o povídky v klasickém slova smyslu jde o vykreslení událostí, které Čečil v průběhu svého života považoval za zaznamenáníhodné. „Ráno jsem vyšel z domu, jako každé ráno chrchlám a kašlu, vylít ze mě chrchel a začal po ulici skákat jako tenisák. Měl jsem takovej vztek, že jsem ho nakop a v protějším domě rozbil okno…“
Co se hospod týká, byl všude záhy štamgastem. Snadno do společnosti zapadl a všichni jej brali jako zdejšího. V posledních dvaceti letech byl členem stolní společnosti, která se schází v restauraci U Parlamentu. Panuje tady zvláštní a jinde nevídaná tradice. Když někdo ze štamgastů zemře, pověsí se na stěnu nad stůl jeho zarámovaná portrétní fotografie. A ta galerie se neustále rozrůstá… – nakladatel Ladislav Horáček, spisovatel Petr Šabach, sochař Ivan Jilemnický, filozof Ivo Tretera, mašíblolog Vladimír Borecký, novinář Milan Kubes…
Když jsem šel dnes v podvečer na pivo, vyvěšoval se portrét Josefa Čečila. Tento bezelstný člověk s křišťálovou duší byl v neděli 16. února nalezen ve svém pražském bytě mrtvý. Podle dobrozdání soudního patologa zemřel 2. února.
