Barbora Etlíková (*1991) vystudovala obor Teorie a kritika na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, kde také získala doktorský titul a obhájila disertaci Výzvy současné české divadelní kritiky. V roce 2021 založila blog Podhoubí a k jeho třetím narozeninám mu společně s Kristýnou Businskou dala publikaci Atlas Podhoubí – průvodce rozličnými náhledy na tendence českého i zahraničního divadla 2021–2024. I my v redakci divadelního.netu řešíme, jak uchovat naše texty pro další generace, takže nejen na to jsme se Báry zeptali.
Co tě vedlo k založení Podhoubí – co ti v tehdejší divadelní kritice nejvíc chybělo?
Založení Podhoubí byl intuitivní čin, k němuž jsem se rozhodla především proto, že miluju psaní a přemýšlení o divadle, ale ve světě divadelní kritiky jsem se dlouhodobě cítila nešťastná a dost se to podepisovalo na kvalitě mého života a na mém zdraví. Proto jsem se odhodlala vyzkoušet, jestli bych se mohla psaní o divadle věnovat způsobem, který by mě těšil a naplňoval. To se teď už skoro čtyři roky daří asi hlavně proto, že se mi povedlo dostat své psaní do kontaktu s lidmi, kteří se divadlu a interdisciplinárním formátům věnují prakticky.
Časem se ukázalo, že právě tyhle výměny s nimi mi chyběly nejvíc. Často jde „jenom“ o to, dostat jejich vhledy a cítění do veřejného prostoru, nechat je zaznít a příliš je nekomentovat. Když se divadelní reflexi podaří je vstřebat a dál s nimi pracovat, tak je to ideál. Blízký kontakt s lidmi z praxe vnáší do psaní o divadle zásadní korektiv. Zároveň si ale nemyslím, že by se naše texty ve většině případů daly označit za „divadelní kritiku“, i když to spojení občas používám a někdy se i na našem webu objeví klasické recenze. Celkově však vědomě porušujeme velkou část nepsaných pravidel definujících tento žánr.
V úvodu Atlasu Podhoubí zmiňuješ, že vznik Podhoubí souvisel i s vyhořením. Pomohlo ti vlastní médium najít nový způsob, jak o divadle přemýšlet?
Ano, zásadně. Především mi poskytlo luxus spolupracovat s lidmi, kteří přemýšlejí podobně jako já. Jsem si vědoma, že ani situace, kdy se člověk obklopí stejně smýšlejícími lidmi, není žádný ideál. Ale vnímám jako důležité projít si touto fází předtím, než se v určitých stylech myšlení posuneme dál. Konkrétně mám na mysli, že se v divadle objevují určité impulzy, jako byl třeba v posledních letech důraz na intimní komunikaci, estetiku péče nebo hloubkové ekologické principy. Ty je podle mě třeba nejprve pochopit a zpracovat.
Až pak dává smysl se vůči některým často používaným principům třeba vymezit nebo je diskutovat s lidmi, jimž jsou vzdálené. Podhoubí poskytuje zájemcům prostor, aby nové koncepty v klidu probádali nebo je zpřístupnili ostatním. Jsem ráda, když se podaří navázat spolupráci s umělkyněmi a umělci, kteří mají v tom kterém tématu expertizu. Pokud by se jich na jejich vidění a cítění nikdo neptal do hloubky a všichni by trvali na odstupu ve jménu „neutrální objektivity“, oboru by unikla podstatná část vědění, která je důležitá pro orientaci v uměleckém světě.
Publikace Atlas Podhoubí je dárkem ke třetím narozeninám Podhoubí, oslavíte narozeniny ještě nějak jinak?
Ano, společně s Kristýnou Businskou, která se k Podhoubí před dvěma roky připojila, jsme se rozhodly zorganizovat fyzické setkání v podobě křtu. Ten se bude konat 6. května ve III. prostoru ARCHA+ od šesti hodin, tedy v den čtvrtých narozenin Podhoubí. Křest má plnohodnotný program jako samostatná událost, včetně debaty Umění na hraně, myšlení rozhraní moderované filozofkou Alicí Koubovou a Kahootu (což je aplikace zaměřená na tvorbu kvízů) s divadelní tematikou, kterou pořádá rubrika Spora. Vstup je zdarma a jsou zváni všichni, jimž je Podhoubí sympatické a chtějí se neformálně setkat s jeho komunitou.
Proč ses rozhodla vydat tištěnou publikaci Atlas Podhoubí? Měla být jen výběrem, nebo představuje i nový způsob, jak uchopit mycelium textů Podhoubí?
Je to jeden krok na cestě ke smysluplnému rozvinutí celé platformy a vymyslely jsme ho společně s Kristýnou Businskou, která mi pomáhá vymýšlet strategie dalších aktivit. Momentálně studuje Divadelní manažerství na JAMU a pracuje jako intendantka pro platformu Terén. Díky svým zkušenostem z praxe i schopnosti věci prakticky promýšlet vyvažuje můj spíše textově a výzkumně zaměřený přístup. Atlas Podhoubí je jedním ze způsobů, jak Podhoubí pomoci udělat první krok do fyzické reality.
Vydání Atlasu také znamená uzavření jedné etapy, kdy byla platforma mnohem více závislá na mé péči než teď. Nyní je její součástí už víc než rok rubrika Spora, která si tu rozvíjí vlastní vztah k divadelní reflexi, který je v mnoha ohledech jiný než ten na „původním“ Podhoubí a cílí na jiné publikum. I oni pomáhají svým kreativním přístupem postavit projekt nohama na zem, napojit ho na nové čtenářské komunity a hledat mu další zdroje financování. Ti se k nám ale začlenili až v roce 2024, tedy v období, které Atlas nesleduje.
Publikaci charakterizuje její napojení na online prostředí – je protkána spoustou QR kódů odkazujících k plným verzím článků. Lidem, kteří se s existencí Podhoubí teprve seznamují, však může pomoci zorientovat se v tom, jaké směry současného divadla a interdisciplinárních oblastí v prvních třech letech sledovalo. A abych odpověděla na tvou druhou otázku – myslím si, že jde o první variantu, jenom o můj výběr. Je to vůbec první pokus uchopit to mycelium textů a musím říci, že byla výzva ho vůbec nějak pojmout.
Podle jakého principu jsi do něj vybírala autory a texty? Jak jsi přistupovala k výběru úryvků a QR kódům?
Snažila jsem se, aby měly v publikaci zastoupení všechny výrazné charakteristiky Podhoubí, vybírala jsem tudíž ukázky z textů, které jsem považovala za jejich typické zástupce. Také jsem se snažila stručně okomentovat, co mají zastupovat, případně v jakém kontextu se na blogu objevily. Zároveň je kniha protkána malými medailony těch, kdo na Podhoubí přispívali opakovaně a mají tam tedy více textů. Vycházela jsem z toho, že pro ně byl Podhoubím poskytnutý prostor důležitý v kontextu nějakého jejich tématu, které je bytostně zajímá.
Jak je publikace financována?
Z určité malé části je financována z loňského grantu od Ministerstva kultury, z té větší vznikla na mé vlastní náklady. Ty se mi ale vracejí ve chvíli, kdy si knihu koupí lidé, kteří nás chtějí podpořit.
Upřímně, i my v redakci divadelního.netu řešíme, jak pro budoucí generace zachovat naše texty, když za 300 let třeba nebude fungovat internet. Vedly tě úvahy podobným směrem?
Po zkušenosti s přípravou úsporného Atlasu Podhoubí vidím, že žádná další tištěná publikace momentálně není v našich finančních ani časových možnostech. Jako studentka jsem však byla velmi častou návštěvnicí bibliografického oddělení Divadelního ústavu, kde mívali texty z webu vytištěné a uchovávali je v obálkách. Nevím, jestli se článkům z Podhoubí dostává stejné péče, ale pokud ano a pokud Divadelní ústav důstojně přežije přerod v Národní institut pro kulturu – což považuji za naprosto zásadní záležitost –, tak bych se o uchování textů pro budoucnost v těch obálkách nebála.
Měla jsi jako editorka publikace text, u kterého sis nebyla jistá – třeba kvůli obsahu nebo formě –, a přesto jsi ho publikovala? Co rozhodlo?
V případě článků autorek a autorů ne – stojím si za tím, že Podhoubí je místo, kde není potřeba se bát experimentovat co do formy i obsahu. Bezpečné to asi není, ale důležité ano. Co mi bylo nepříjemné, tak to byla – asi přirozeně – publikace mého vlastního prvního příspěvku na blogu. Že jsem projekt rozjela sama, bylo sice mé zcela svobodné rozhodnutí, ale rozhodně ne něco, co by mi bylo kdovíjak příjemné. Kdykoli se naskytne příležitost, snažím se Podhoubí odpoutat od své osoby, protože bych chtěla, aby dýchalo i nezávisle na mně. A publikace toho příspěvku je návrat k solitérním kořenům, nicméně v zájmu uzavření oné etapy.
Jak dlouho jsi publikaci připravovala?
Obsahově jsem ji připravila během svého desetidenního stanování na festivalu v italském Santarcangelu. Texty jsem vybírala po dopoledních a v pauzách mezi představeními. Vypila jsem u toho opravdu velké množství espress a vody v mimořádně pohostinném festivalovém centru a vlastně si to dost užila. Pak následovaly ještě asi dva měsíce redakčního „přepinkávání“ s Kristýnou a několikaměsíční příprava k tisku. Na začátku toho procesu jsem o samostatné publikaci knih nic netušila a bohužel jsem nějaké věci špatně odhadla. V důsledku toho se příprava tisku jako takového protáhla na pět měsíců. Ale věřím, že výsledek v grafickém pojetí Anežky Hrubé Ciglerové stojí za to.
Přenesme se lehce do budoucnosti. Co bys přála Podhoubí k desátým narozeninám?
Přála bych mu, aby stále existovalo a dávalo smysl lidem z divadelního i širšího prostředí. A aby ho tvořili lidé v důstojných podmínkách co do vzájemných vztahů, komunikace navenek i finančního ohodnocení. Když se hodně zasním: přeju mu, aby za deset let nebylo závislé na mé osobě.
