Psát v těchto týdnech o Davidu Lynchovi (20. ledna 1946 – 16. ledna 2025) je jako nosit jeho oblíbené dříví do lesa anebo neméně milé sovy do Athén. Ale protože „sovy nejsou, čím se zdají být“, přičiním pár osobních slov k mnoha nekrologům a medailonům, které se vyrojily od okamžiku, kdy hranici mezi životem a smrtí překročil tvůrce, jenž ve svém díle překračoval a prolínal různé hranice – mezi uměleckými druhy, médii, filmovými žánry a především mezi realitou a snem.
Iniciace
Poprvé jsem se s Lynchem setkala díky přednáškám brněnského dokumentaristy Petra Hviždě. Nadaný režisér (skvělý hraný debut Řád, 1994) nás v půlce devadesátých let uváděl do psychologické analýzy filmů. Mluvil mimo jiné o uříznutém uchu nalezeném v trávě, čímž nás navnadil na Lynchův Modrý samet (1986). Česká televize tehdy často vysílala filmy klasiků i pozoruhodných současníků, a tak jsem se jednoho večera se spoluobyvateli vysokoškolských ubikací zanořila dovnitř toho ucha a ocitla se v mírném transu.
Za bílými plůtky zahrádek spořádaných amerických domků se skrývají odporná tajemství, pod naleštěnou fasádou bují zločiny a perverze. Hadice se mění v hada, rozkošné květiny i zpěvný pták jsou umělí. Student Jeffrey se při pátrání po stopě hrůzného nálezu v rodném provinčním městě zamiluje do nezkaženého děvčete, avšak neodolatelně ho přitahuje barová zpěvačka podléhající sadistickému psychopatovi, v jehož postavě je personifikováno zlo. Ostré barvy, kontrast světla a tmy, podmanivá hudba. Tragika se snoubí s komičností, mýdlovitá selanka s hitchcockovským napětím, sexuální aberace s neposkvrněností juvenilní lásky. Cosi dosud nespatřeného.
Uchvácena jsem pílila do kina, kde se promítal (až dva roky po svém vzniku) film Twin Peaks: Fire Walk with Me (1992), prequel seriálu, který jsem ještě neznala, a tudíž sledovala celovečerní snímek coby naivní subjekt. Ačkoli už jsem byla s Lynchovým stylem prostřednictvím Modrého sametu seznámena, a přestože Petr Hvižď o Twin Peaks: FWWM prohlásil, že je zpravidla označován za změť nedešifrovatelných symbolů, čekal mě iniciační zážitek.
Zrnění televizní obrazovky představovalo expozici vícerozměrného ponoru: do prohnilých kořenů společnosti zaštítěné americkým snem, do drogového opojení, do násilí v nejužších a nejzranitelnějších vztazích, do utrpení zneužívané dospívající dívky. Obrazy, zvuky, emoce jdou tak na dřeň kosti, že se člověk otřásá pláčem spolu s Laurou Palmer zasaženou písní Julee Cruise The Nightingale.
Kult
A pak už jsem systematicky vyhledávala starší i novou tvorbu Davida Lynche. Dychtivě jsem hltala kultovní seriál Městečko Twin Peaks, který přikoval k obrazovkám miliony diváků v pětapadesáti zemích včetně Česka. Podrobně rozplétal osudy občanů maloměsta, kde nikdo není nevinný. Kvalita jednotlivých dílů kolísala, neboť některé svěřili producenti jiným režisérům a Lynch ve druhé řadě projekt víceméně opustil. A hlavně, děj koncentrovaný do sedmi dnů před Lauřiným úmrtím ve Fire Walk with Me na mě působil intenzivněji. Byl to méně strukturovaný materiál než přesně rozvržená partie postav v seriálu, dával tedy větší prostor psychoanalytickým interpretacím. Celkově se Twin Peaks, mix soap opery, hororu, kriminálky a dramatu, stalo kulturním fenoménem devadesátých let.
Žijeme ve snu
Ale zpět na začátek. V celovečerní prvotině Mazací hlava (1977) už se dají rozpoznat znaky Lynchova rukopisu. Vyjádření děsu z otcovství a finančního zajišťování rodiny formou surrealistické noční můry vyvolalo kontroverzní reakce. Autorovi přineslo jednak množství nabídek od různých produkcí, jednak zavržení kvůli přílišnému naturalismu a estetice hnusu. Toho se ostatně od části publika a kritiky dočkala i většina jeho dalších děl. Pro mě Mazací hlava znamenala v rámci dějin kinematografie asi tolik co Buňuelův a Dalího Andaluský pes (1929).
Přijetí scénáře Sloního muže (1980), adaptace broadwayské hry inspirované historicky doloženým případem z viktoriánské Anglie, souvisí s Lynchovým zájmem o všechno, co je považováno za deformované, ošklivé či bizarní. I v mezích realistického dramatu dokázal režisér nastolit dojem snové přízračnosti, a aniž se zpronevěřil sám sobě, přiblížil se optice řadového diváka.
Cesta do Hollywoodu
Více ústupků si vyžádala Duna (1984), která ho nalákala námětem z populárního sci-fi románu Franka Herberta a možná i příslibem prosazení se v Hollywoodu. Ovšem výsledkem byl komerční propadák a – jak sám později přiznával – pocit zrady vlastního tvůrčího směřování. Kosmická válka vládců planet v daleké budoucnosti v opulentní výpravě umístěné v mexické poušti byla ojedinělým vybočením z jeho umělecké dráhy.
Lynch se poučil a Zběsilostí v srdci (1990) pokračoval v linii Modrého sametu. V něm se zlo a neštěstí neschovává pod vypulírovaným designem, nýbrž transparentně hoří a vybuchuje ve všudypřítomném násilí, ve vraždách a dopravních nehodách lemujících road movie milenecké dvojice Námořníka a Luly. Scéna znásilnění měla pro mě i funkci výstrahy před jednáním jistého typu mužů: padouch Bobby přepadne Lulu, chytí ji pod krkem a nutí ji říct: „Say fuck me!“ Když bezbranná, vyčerpaná a posléze i trochu vzrušená Lula podlehne a pronese inkriminovanou větu, Bobby ji pustí a s úsměškem a slovy „Třeba někdy jindy, zlato, ale teď už musím jít!“ se rychle vzdálí.
Film vzbudil protichůdné ohlasy, zajisté však přispěl k Lynchově kultovní jízdě, jejímž vlajkovým praporem byl zmiňovaný seriál Městečko Twin Peaks.
V roce 1997 následoval snímek Lost Highway. Do nejasně konturovaného půdorysu mysteriózního thrilleru si opět můžeme promítat své vnitřní obsahy. Třeba dvě mužské postavy propojené jednou osudovou ženou vykládat prizmatem mentality schizofrenika.
Dva roky na to mě Příběh Alvina Straighta (1999), krotce zpracovaný podle skutečné události, překvapil a poněkud rozčaroval svou „normálností“. Děj, jehož prostota byla široce srozumitelná, spočívá v tom, že starý muž absolvuje šestisetkilometrovou pouť na zahradním traktůrku za svým bratrem.
Zatímco za něj Lynch sbíral ocenění americká i evropská, současně natočil pro televizi pilotní díl seriálu Mullholland Drive. Ten se neujal, takže jej během dvou let transformoval do stejnojmenného filmu, jímž určitým způsobem navázal na Lost Highway. V něm dvě reverzní figury tvořící dohromady jednu osobnost jsou pohlaví ženského a probíjejí se pozlátkovým prostředím Hollywoodu společně. Krabička s tajuplným obsahem, k níž se marně hledá klíč, podněcuje k rozličným výkladům. Jenže dle rozhovorů s novináři klíč k této záhadě neměl ani sám autor. Uhrančivá atmosféra vybudovaná mistrovským sladěním obrazu a zvuku nás opět vtahuje do neproniknutelných zákonitostí snu. Po Sloním muži a Modrém sametu přišly další nominace na Oscara, Zlaté Glóby i Cenu newyorských filmových kritiků, ale Mullholland Drive (2001) nakonec zabodoval u kritiků losangeleských i na festivalu v Cannes.
Menšího pochopení se dostalo středometrážnímu sitcomovém experimentu Králíci (2002) ukazujícímu na rodině jakýchsi králíkolidí úzkost a deprivaci ze všednodenního provozu domácnosti se dvěma ústředními body, plotnou a televizí, kde nikdo nikoho neslyší a nezajímá se o něj.
Základní myšlenku a některé sekvence Lynch za pár let inkorporoval do tříhodinového dramatu Inland Empire (2006), které v hypnotické sondě do zasutých labyrintů mysli poskytlo bohatý psychoanalytický materiál. Laura Dern, hvězda Modrého sametu a Zběsilosti v srdci, zde příznačně hraje vyhořelou herečku bloudící zákrutami své bolestné minulosti. Opakuje se motiv průniku do „druhé reality“, tentokrát propálenou dírou v hedvábí, i dvojí podoba ženy, jež se smiřuje se svým stínem v typicky lynchovské scéně katarze, kdy zaznívá dojemná píseň se sentimentálním textem a předchozí hrůza se rozplývá. Nepřichází ale úplná úleva a osvobození; jakási tíseň zůstala. V Modrém sametu zpíval „drozd lásky“, a přestože byl vycpaný, představoval posla slunečního světa, do kterého se hrdina navrátil z temných hlubin. V Inland Empire již rozbouřené srdce neutěšuje happy end, žádní drozdi nepějí a iluzornost lásky, dříve naznačovaná, ale přitom zpochybňovaná v přežívající naději, je tady odhalena dokonale.
Bohužel to byl Lynchův originální počin poslední. V příštích letech se zabýval už jen paběrkováním svého díla: v roce 2007 slepil nepoužité scény z tohoto snímku (More Things That Happened) a v roce 2014 vytvořil podobný sestřih z Fire Walk With Me (Twin Peaks: Missing Pieces).
Stmívání
Laura Palmer v Červeném pokoji řekla agentu Cooperovi: „Setkáme se za pětadvacet let.“ A Lynch opravdu po pětadvaceti letech – v roce 2017 – natočil třetí řadu seriálu s názvem Městečko Twin Peaks: Návrat, kterou režíroval už komplet vlastní rukou. „Nové“ Twin Peaks se z městečka rozkročilo do Las Vegas, Buenos Aires i Mexika a rozběhlo do několika vyprávěcích linek. Nicméně shledáváme se v něm se známými charaktery i formálními postupy. Změny a multiplikace identity hrdinů a velmi pomalé tempo kladou značné nároky na divákovu pozornost a trpělivost, což se však vyplatí a mozaika se pozvolna začne skládat. Po počátečním zmatení, dokonce znechucení jsem při jeho sledování opět propadla kouzlu Lynchova vesmíru.
Obtížněji dostupné jsou pro české publikum Lynchovy krátkometrážní snímky (například Abeceda, 1969; Babička, 1970; Kovboj a Francouz, 1988) a dokumenty (například Meditation, Creativity, Peace, 2012). Na kontě má Lynch i nespočet videoklipů a reklam pro módní značky. Jeho undergroundovost se nevylučovala s popkulturou a komercí, což budiž příkladem postmoderního spojení vysokého s nízkým a vkusu s kýčem, čímž jsou tyto kategorie programově relativizovány.
Kníže postmoderny
Na Lynchově filmovém díle je patrné, že se od mládí na profesionální úrovni věnoval i hudbě a výtvarnému umění. Koneckonců jeho kariéra odstartovala na výtvarné akademii. Cítil se školními osnovami omezen a potřeba svobodné kreativity ho vedla k experimentování, jež vyústilo v touhu rozpohybovat své obrazy. Tak vznikly první metry celuloidu a Lynch zamířil do losangeleského Centra pro pokročilá filmová studia Amerického filmového institutu. Na této škole ho vyučoval český emigrant František Daniel, bývalý pedagog FAMU, který ho v jeho uměleckém hledání povzbudil. Zde se zrodil Lynch-filmař. Kromě filmování (scenárista, režisér, herec, producent), malířství a komponování stíhal i zájmové aktivity, jež zahrnovaly třeba práci se dřevem (mnohé rekvizity si vyráběl sám) nebo transcendentální meditaci.
Z „kluka z Missouly“, který si „dělal svoje jako všichni ostatní“, se stal kníže postmoderny. Vždy si šel, byť s oklikami a těžkostmi, za svou vizí. Co tak zvláštního přinesl americké, potažmo globální kinematografii? Znepokojivé upozornění, že pod povrchem světa se skrývá odmítané podsvětí. Že skutečnost má i odvrácenou tvář. Že potlačené vyvře se znásobenou silou. David Lynch se s baterkou vědomí „rozšířeného transcendentální meditací“ vydal do temnoty osobního i kolektivního nevědomí a svými filmy, které vybízejí spíše k emocionální účasti než k racionálnímu uchopení, nastavil zrcadlo líbivým iluzím, které si jednotlivec i společnost o sobě udržují. Kutal se v lidském nitru a zároveň zkoumal vnitřnosti, struktury, detaily přírodnin – snad aby nahlédl do útrob stvoření, postihl totalitu duševně-duchovně-tělesného bytí. Duši na přelomu 20. a 21. století vnímal jako neustále znásilňovanou a mrzačenou agresivní civilizací.
Jeho filmy mají blízko k absurdní logice a magii snu. Sen, druhá strana života, provází lidstvo od nepaměti a není nebezpečný – právě naopak, je léčivý. Vždyť „jsme z téže látky, z jaké stvořeny naše sny“, shodne se Lynch se Shakespearem. Ve snu (a ve filmu) tatáž věc může být banální i závažná, v závislosti nejen na úhlu, nýbrž i na hloubce pohledu. I v Lynchových opusech lze vidět nesmyslné slátaniny, do nichž si režisérovi ctitelé významy teprve vnášejí. Lhostejný snivec noční výtvory svého nevědomí odhazuje, pro člověka s hlavou otevřenou jsou učiněným pokladem, zdrojem poznání o sobě samém. Sny i filmy pološílených vizionářů promlouvají řečí Psyché, která dává smysl tomu, kdo jí chce naslouchat.
Lynch charakteristické vymezení postmoderny ale přesáhl: na troskách Velkého příběhu vystavěl současný Mýtus („contemporary Myth“), jímž ukojil hlad po bytostném, po souboji dobra a zla, po řádu a po Hře (kterou konfrontoval s vyprázdněnou hříčkou). Hlad, který únikem k povrchnosti může být jen dočasně překryt. Lynch ve své vší umanutosti a podivnosti byl naším Psýchopompem, průvodcem po staronových krajinách. A za to mu patří dík.
V závěru své knížky úvah a postřehů Catching the Big Fish (2006, česky Velká ryba, nakl. Dokořán 2007) i memoárů Room to Dream (2018, česky Místo snění, nakl. Paseka 2020) napsal: „Kéž jsou všechny bytosti šťastné.“
Buď šťastný i ty, Davide, teď už v plnosti.
… a přes slzy stále vidím modrý samet… (poslední verše písně Blue Velvet)
Použitá literatura:
Fischer, R.: David Lynch. Temné stránky duše. Brno, Jota 1995
Lynch, D.: Místo snění. Praha, Paseka 2020
Lynch, D.: Velká ryba. Praha, Dokořán 2007
Mejzlíková, Z.: V namodralém šeru. Praha, Prostor 2011
