S režisérem a uměleckým šéfem ostravského Divadla Petra Bezruče Honzou Holcem se znám poměrně dlouho, tudíž dobře vím, že jde o muže empatického, přemýšlivého a rovněž intenzivně zaneprázdněného. Není tedy divu, že se naše společná rozprava rozvíjela řadu měsíců a do svého finále dostoupila nejen s koncem minulého kalendářního roku, ale i životní etapy Divadelních novin, pro které původně vznikala. A protože Honza na DAMU studoval ve stejné době jako spoluzakladatelky divadelního.netu, a navíc s nimi do značné míry sdílí hodnoty životní i umělecké, je přesně tou pravou osobností, která zde může rubriku velkých rozhovorů otevřít a zároveň ji symbolicky pokřtít. Přijměte tedy pozvání k cestě do hlubin uvažování osobitého tvůrce a valašského patriota!
Vraťme se nejprve na chvíli na začátek loňského roku. Jak jste se jako umělecký šéf Divadla Petra Bezruče rozloučil s dlouholetou ikonou, nečekaně zesnulým Norbertem Lichým?
První momenty proběhly v tichu. Pak následoval dlouhý mediální a organizační kolotoč. Norbert propojoval několik generací Bezručů, proto jsme poslední rozloučení v divadle pojali jako mezigenerační setkání tvůrců a spolupracovníků spojených s naším divadlem. Bylo to upřímné a laskavé rozloučení.
Jak jste naložili s inscenacemi, ve kterých Norbert účinkoval?
V době Bertíkova úmrtí byly na repertoáru čtyři inscenace, v nichž hrál, a připravovala se pátá. Bratři Karamazovi, Otec a Lekce Hitchcock byly staženy bez derniéry. Šikmý kostel pokračoval bez něj, pouze s jeho hlasovou nahrávkou. Na konci sezony však skončila i tato inscenace. Jelikož Norbert zemřel týden před první čtenou inscenace Gogolovy Ženitby, museli jsme intenzivně řešit přeobsazení. Nakonec jsme došli k nejlepší možné náhradní variantě a role Podkolatova se osobně ujal režisér inscenace a někdejší umělecký šéf DPB Janusz Klimsza.
Smutek snad částečně zaplašily pozitivní ohlasy nejen z diváckých řad, ale i odborné veřejnosti. V Cenách divadelní kritiky jste byli podruhé v řadě nominováni do kategorie Divadlo roku, in memoriam byl za roli Otce oceněn i Norbert. Jaký je váš postoj k divadelním cenám?
Umění není sport. Přijde mi proti smyslu samotného umění vyhlašovat první, druhé a třetí místo. Nemáme soutěžit společně o přízeň a duši diváka? Na druhou stranu tím nesnižuji smysl odborné reflexe. Pro uměleckou tvorbu je ambice důležitým motorem a právě dobrá reflexe tuto ambici spoluformuluje. A u divadla je podstatná i reflexe dovnitř kolektivu. Vědomí, že jsme na správné cestě, které rozumíme a chceme se jí držet. Benefit cen a nominací vidím především v dobrém PR. A někdy takové ceny dokážou i ublížit. Bacha na to.
Myslíte si, že má v rámci honby za oceněním smysl taktizovat?
Nedokážu si představit, že při tvorbě dramaturgického plánu myslím ještě na tento aspekt. Ceny nebudou nikdy objektivní. To je fakt, který člověk musí přijmout. Přestěhoval jsem se do Ostravy, protože zde chci a mohu dělat divadlo. A zajímá mě především náš divák a náš společný dialog, který můžeme kontinuálně rozvíjet. Pozornost kritiky je v podstatě bonus nad to vše. Je skvělé, že máme bilanční přehlídku OST-RA-VAR, která dokáže během týdne přitáhnout pozornost alespoň části české kritiky.
DIVADELNÍKEM ZA TREST
Vaše umělecká anabáze se započala na Vsetínsku, které je významnou baštou amatérského divadla. Jaké byly vaše první kontakty s ním?
Do divadelní dílny Mirka Urubka, pedagoga češtiny a společenské výchovy na Masarykově gymnáziu ve Vsetíně, jsem byl vtažen v podstatě za trest. Jednoho dne mě totiž nachytal za školou a přikázal mi, že musím v pátek přijít do školního divadelního souboru. Celý týden jsem byl rozhodnut toto nařízení bojkotovat, ale nakonec jsem vyměkl a přišel. A pak už tam až do maturity zůstal. Našel jsem tam vynikající kamarády a zároveň budoucí kolegy, například Lukáše Černocha, který byl dlouho hercem v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Takhle to začalo. Jelikož je mi to opakovaně vytýkáno, musím zmínit, že nejsem přímo ze Vsetína, ale z vesnice Janová, která je od něj vzdálená pět kilometrů. Leží v údolí Vsetínské Bečvy, což je jen kousek od Karolinky, kde sídlí divadelní soubor Jana Honsy, už tradiční stavební kámen českého amatérského divadla.
Amatérského divadla, nezřídka vychovávaného profesionály…
Však i tam jsem zažil důležité setkání. Byl jsem pozván na zkoušku, kterou společně vedli Martin Františák a scénograf Honza Štěpánek, a nějakým způsobem jsem tak poprvé viděl práci režiséra na divadelní zkoušce. To byl moment, který mě totálně zasáhl. Člověk najednou viděl obrovskou hravost a možnost vyjádření vnitřní imaginace, kterou ten prostor dává, a zároveň bezpečný prostor. Přesně si vybavuji scénu i obraz, které právě zkoušeli, i jak tam tehdy Francin skákal jako čertík, byl jsem tím totálně fascinován. A pak přišlo rozhodování, kam na vysokou školu, a přiznám se, že jsem v té době vůbec nepřemýšlel nad tím, že bych divadlo mohl dělat profesionálně, ani jsem o to nejevil větší zájem. Takže jsem si odběhl na Karlovu univerzitu na práva a politologii a ze čtvrťáku práv, respektive třeťáku politologie, jsem se poprvé hlásil na DAMU, ale nedostal jsem se. O rok později už to naštěstí vyšlo.
Pocházíte z rodiny, která má kořeny v racionálním pohledu na svět. Jak reflektovala váš exodus k múzám?
Úplně přívětivé přijetí to v první fázi nebylo. Měli strach, že se vydávám na cestu, která mě může bolet. Ale brzy se vše obrátilo. Je to už 220 let, co naše rodina žije na jednom místě, a já s bratrem jsme první, kdo odešli. Ale valašské srdce z vás nikdo nevyrve. Rád se domů vracím a nedokážu si představit, že bych byl jednou pochován na jiném hřbitově. Tam patřím a vždy tam patřit budu. A díky Ostravě jsem zase Valašsku o něco blíž.
Jste praktikující evangelík. Jaký je vztah mezi uměním a vaší vírou?
Pro mě je víra součástí identity. Souvisí i s mým zmíněným původem, neboť celá naše vesnice je evangelická. Největším koníčkem posledních čtyř let je mi genealogie, svou rodinu mám zmapovanou hodně daleko. Manželka je také evangelička, což nás přirozeně pojí. Skrze víru se dostávám k základním otázkám týkajícím se mě i tohoto světa a jsou to ty samé otázky a to samé hledání, které reflektuji v umění. Ostatně většina náboženství stojí na interpretaci textu, a když se vracíme k prazákladům naší kulturní podstaty, objevujeme příběhy, které se vyprávějí znovu a znovu, a přitom nepozbývají platnosti. Takže umění a víra se mi totálně propojují. Členové sboru Českobratrské církve evangelické v Ostravě včetně naší farářky i přátel zároveň chodí k nám do Bezručů, takže naše společné debaty mají kromě intelektuálního přesahu i důležitý vnitřní rozměr duchovní. Bůh je pro mě absolutní láska, jako základní životní princip. Maják a světlo, které mě drží a vede.
GENERAČNÍ SPEKTÁKL
Majákem i bratrem ve zbrani vám byl váš první dvorní dramaturg David Košťák, s nímž jste založil Divadlo Spektákl…
Je to tak. S Davidem jsme si společně prošli fází svobodného studentského bádání, hledání, formování ve vztahu režisér–dramaturg, respektive u Davida to byla často role dramatika. Šlo o důležitý generační dialog, ve kterém jsme ohledávali jednak umělecký svět, jednak podstatu tvorby. Byla to taková divadelní školka. S Davidem jsem stále v kontaktu, a i když už jsme se dlouho pracovně nepotkali, pořád spoustu věcí sdílíme. Například si vzájemně s láskou a vtipem kritizujeme své dramaturgické plány.
Váš Spektákl byl v kontextu českého divadla zjevením v tom smyslu, že jste se jako mladí, talentovaní lidé sice neotřele, ale s vnitřní pokorou zmocňovali klasických textů. Jak, kde a z čeho se tato tendence zrodila?
Z radosti z hledání. Bylo to v něčem rajcovní, ale asi úplně nedokážu říct proč. Bruslili jsme i kolem současných textů, měli jsme o nich přehled, ale nějak nás neoslovovaly. Když děláte dramatizace a adaptace, je vzrušující ta ohromná míra autorských možností. Ve chvíli, kdy máte jednogenerační soubor, musíte si věci výrazně dotvarovat tak, abyste byl vůbec schopen je realizovat. I teď k této cestě víc a víc tíhnu. Takže víc autorského přístupu!
Na popud vašeho ročníkového vedoucího a zároveň ředitele Švandova divadla Daniela Hrbka jste na čas zakotvili právě tam…
Ano, Daniel jako můj pedagog pochopitelně sledoval naši tvorbu a jeho nabídka nám pomohla ke koncentrovanější, kontinuální práci. Beru to určitě jako zásadní moment, protože díky projektům dělaným nad rámec studia jsem hned po škole získal důležité pracovní nabídky nejen já, ale i spousta našich spolupracovnic a spolupracovníků. Se Spektáklem si na repertoáru držíme naše dvě letní plenérové věci, ale s repertoárem ze Švandova divadla už nepokračujeme. Ve chvíli, kdy jsem se stal uměleckým šéfem DPB, ztratilo trochu smysl uzurpovat si ještě platformu generačního souboru. Nicméně smysl Spektáklu se určitě naplnil. Teď však chci svou energii věnovat primárně Bezručům. Letní věci Spektáklu jsou radůstkou, spojením divadla a dovolené.
Daniel Hrbek má za sebou řadu úspěchů nejen jako ředitel a kmenový režisér Švandova divadla, ale i coby pedagog DAMU. Je to ale rovněž osoba neblaze spojovaná se studentskou iniciativou Ne!musíš to vydržet. Jaký je váš pohled na tuto odvrácenou stranu studia na umělecké škole?
Iniciativa Ne!musíš to vydržet především vyvolala potřebnou debatu nad základními standardy v mezilidské komunikaci. Myslím, že to, po čem volala, je respekt. V oboru, který jsme si zvolili, se z principu pracuje s niternými lidskými emocemi a citlivými věcmi, které jsou snadno zneužitelné. Pedagog by měl mít obrovský respekt k tomu, s čím nakládá, a neustále si uvědomovat, v jaké pozici vůči němu student je. Na umělecké škole je tento vztah velmi úzký a specifický. Snadno si na svém pedagogovi vytvoříte závislost, neboť ho vnímáte jako bránu ke své budoucí kariéře. A je to právě on, kdo o ní v daný moment rozhoduje.
Protože jsem sám jako umělecký šéf v mocenské pozici, uvědomuji si, jak jednoduché je ji zneužít. Respekt, upřímnost a důvěra jsou úplně zásadní elementy, které chci při své práci ctít a které pro práci potřebuji, aby byla tvůrčí. To jsou specifika bezpečného prostředí. A je třeba si uvědomit, že to není stav, jehož lze dosáhnout, ale neustálý proces, na němž se musí aktivně podílet všichni. Bylo by pokrytecké mluvit ke společnosti o tématech, která ji mají proměnit, a přitom umělecky tvořit v toxickém prostředí.
Náklonnost k amatérskému divadlu i pedagogické tendence jste spojil svým návratem na půdu Jiráskova Hronova, kde jste několik let po sobě vedl tvůrčí dílny, a to dokonce i se svou ženou, herečkou Magdalénou Holcovou. Jaké to bylo?
Společně s Magdalénou jsme vedli workshop jednou, ale jelikož máme malou dceru, už to nejde. Takže v tom zase jedu sám. Jsem rád, že vedení Hronova vyšlo vstříc mé snaze soustředit se na spolupráci mezi režisérem a hercem, protože z pozice režiséra jasně vnímám, jak moc je důležitá, zvlášť když člověk po škole přichází do divadelního procesu a začíná pracovat s mnohem zkušenějšími spolutvůrci. Úplně zásadní je to ve chvíli, kdy má člověk vlastní soubor, v ten moment je potřeba společný jazyk totálně sladit. Abychom jasně chápali, co danými pojmy myslíme, kam se dostáváme, na co útočíme.
UMĚLECKÝ ŠÉF VE TŘICETI
Pomalu se vracíme zpátky do Ostravy. V roce 2019, kdy jste nastupoval k Bezručům, vám bylo třicet, byl jste tedy jedním z nejmladších uměleckých šéfů v zemi. Velmi záhy ovšem dorazil covid…
Ano, převzal jsem první, již naplánovanou sezonu po Jance Ryšánek Schmiedtové, ale tam jsme toho moc nestihli. Covidovému období jsem vděčný za vnitřní myšlenkovou stabilitu, kdy se divadelní provoz najednou zastavil a v tom šíleném vakuu člověk mohl začít znovu plánovat a formovat, zčista se připravit na nový začátek.
Jak tohle období ovlivnilo další směřování Divadla Petra Bezruče?
Myslím, že zásadně, a to nejen v přemýšlení z hlediska stavby souboru a jeho dramaturgie, ale i toho, co vlastně Bezruči jsou. První rok po pandemii se nesl částečně na vlně strachu o návštěvnost. Pak najednou zjistíte, že je vyprodáno, což beru jako stvrzení naší dramaturgické odvahy a zjištění, že nemusíme dělat kompromisy. Jsem rád, že si můžeme dovolit riskovat a zároveň soubor kontinuálně formovat, stavět ho před náročné výzvy a plánovat v dlouhodobějším horizontu. Protože když jsem do Ostravy přišel, životnost zdejších uměleckých šéfů byla velice krátká, docházelo k nebývale rychlému střídání. Soubor byl seskládaný z několika různorodých generací, jež tam přišly za různých šéfů, kteří je nabrali, ale záhy odešli, aniž by s danými herci pořádně pracovali. Bylo potřeba kolektiv sjednotit a nastavit způsob a směr společné cesty. Tomu musí odpovídat i dramaturgie, která dovoluje společnou souhru, umožňuje osobní rozvoj i nabrání sebedůvěry a vzájemné víry v to, co děláme. Většinou až třeba po třetí vzájemné spolupráci člověk zjišťuje, že už jsme se oťukali a jsme schopni si komplexně rozumět.
Pod vaším vedením soubor Divadla Petra Bezruče prochází výraznou generační obměnou, v níž se nezříkáte poměrně radikálních voleb. Například Josefa Trojana jste přijal coby hereckého eléva v době, kdy byl de facto bez divadelních zkušeností…
Vždy přirozeně pracuji i s vlastní intuicí. Je pro mě důležité se s daným člověkem potkat, popovídat si, zjistit, jaká má očekávání a jestli najdeme společnou řeč. V případě Josefa byla přítomná velká mediální pozornost a s ní spojený tlak. Takže jsem ho nemohl jen tak vrhnout do Ostravy a říct mu: „Tak tady si žij!“ Bylo jasné, že potřebuje péči i ochranu, ale zároveň musí velmi rychle začít pracovat. Bylo znát, že nemá divadelní vzdělání ani praxi, ale zase se přirozeně pohyboval v divadelním prostředí a má v sobě díky tomu základní principy potřebného myšlení. Navíc hodně chce a je ochoten nasávat jako houba i být k sobě tvrdý, věci si zkoušet, ale i uznat vlastní chybu.
Hned ve své třetí sezoně získal roli Hamleta. Neměl jste strach, že ho tak náročný úkol pozře?
Jistěže měl. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to nemá být o rok později, ale v rámci společné investice jsem cítil, že nabyl zdravé jistoty. Dokáže spoustu věcí racionálně analyzovat a řadu negativ filtrovat, čímž razantně vyrovnává případný nedostatek svých praktických profesních zkušeností. Má velkou intelektuální i emocionální kapacitu, takže tam jsem jistotu měl, ale ochota k riskování k naší věci rovněž patří.
BUDOUCNOST BEZRUČŮ
Během posledních sezon jste snížili počet premiér. Jak nastavit hranici, aby herci byli adekvátně vytížení, ale zároveň nevznikala nežádoucí nadprodukce?
Tohle pro mě je a vždy byla zcela zásadní otázka. Pět premiér znamenalo, že se provozní lokomotiva rozjede v září nebo na konci srpna a zastaví posledního června. Nevznikal mentální prostor ani pro odpočinek, natož pro promýšlení dalšího progresu. Důvodů bylo víc, například pět premiér zároveň znamená pět derniér, protože naše skladovací prostory nejsou nafukovací, tudíž jsme byli tlačeni derniérovat inscenace, které jsou vyprodané. Za sebe si dokážu představit model, že jsou to 3–4–3 premiéry v po sobě jdoucích sezonách. Je důležité dopřát si prostor a čas na přípravu. Letos jsme to měli tak, že jsme prosinec a leden nezkoušeli, a teď cítím, jak je znát, že se v půlce sezony divadlo nadechlo a energicky se pustilo do třetího zkoušení – v době, kdy už roky předtím všichni klasicky padali na hubu a odpočítávali čas do prázdnin. Poslední dvě inscenace to vždy strašně odskákaly. Ta poslední totálně. Teď mám pocit, že místo přetížení přichází radost. Nechci do tohoto světa pouštět věci, které nejsou zásadní a jen si tak proplují. A to se nebavíme jen o finanční materiálně-ekologické zátěži, ale především o té lidské, protože náš provozní tým je malý, Bezručáků zkrátka není moc. A je to v tom, že ty lidi nadchnete, když řeknete: „Pojďme tomu dát totální péči!“ A třeba technici jdou a z vlastní iniciativy natřou a obnoví kulisy. A to jsou přesně takové drobnosti, které udržují kvalitu a zároveň rozvíjejí i vnitřní vztahy. To je myslím zcela zásadní. Všechno začíná v našem mentálním nastavení. Dobře, jsou věci systémové a nezpochybnitelné, ale ve chvílích, kdy stojíme v čelech institucí, neseme zodpovědnost a musíme převzít iniciativu a nebát se změn.
S novou sezonou došlo ke změnám i v hereckém souboru. Představil byste nám aktuální herecké posily?
Od nové sezony k nám přišly dvě nové kolegyně a jeden kolega. Jedná se o čerstvé absolventy a soudím, že také velké talenty. Monika Tomková a Hynek Tajovský k Bezručům přesídlili po studiu na JAMU a Naďa Melková přišla z Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU. Už se těším na první společné práce.
Diváky Bezručů čeká také kvarteto nových premiér, tvůrčí návraty i nová jména. Jak byste definoval specifika a podstatu atraktivity vašeho dramaturgického plánu?
V této sezoně chystáme dva současné texty u nás dosud neuvedených autorů. Řecké drama Slepá skvrna od Janise Mavritsakise v režii Kláry Vosecké a kanadskou záležitost Pozdě příchozí od Jordana Tannahilla. Novinky doplňují výrazné adaptace klasiky. Nepřítel lidu v mé režii i úpravě a Krysař v režii Daniely Špinar. Takže kombinace nových příběhů a nových pohledů na příběhy známé. Ve všech titulech hledáme zdroje a zrod morálního selhání jedince či společnosti.
Jaká je podle vás další budoucnost Divadla Petra Bezruče, a to nejen v kontextu Moravskoslezského kraje?
Lokální kontext je vždy nejdůležitější. Tam spatřuji naši zásadní úlohu. Ale přál bych si, aby Bezruči byli divadlem odvážným a riskujícím. A aby vždy měli silný činoherní soubor postavený na totální souhře. Pak by ta budoucnost měla svůj smysl.
Jak byste pěti slovy definoval Ostravu, respektive podstatu života v ní?
Beskydy, laguny, bol, stín a radost.
O Holčíkovi
Jan Holec. Jeden z mých nejstarších přátel. Pochází z valašské Janové. Tato skutečnost mi vždy evokovala buď ne úplně kreativní přístup Holců starších při výběru potomkova jména, anebo naopak velmi rafinovanou podprahovou fintu, životní motivační sudičkovský boost – když totiž vyrůstáš v obci, která nese tvoje jméno, prostě nemůžeš mířit nízko, to prostě nejde. Zatím to tedy naštěstí vypadá na druhou možnost.
S Honzou jsme se znali už ze základky, ale dohromady nás svedlo až divadlo. Přesněji řečeno, potkali jsme se v souboru při vsetínském gymnáziu, založeném a doposud vedeném legendárním Miroslavem Urubkem (díky, Miro!). Přes různé peripetie a zrání našeho parťáctví postupně vykrystalizovalo, že se tímto směrem budeme oba realizovat i profesně, a zatímco já to vzal přes JAMU, Honza mezitím, než nastoupil na DAMU, stihl vystudovat ještě práva, politologii a pravděpodobně dalších asi dvanáct oborů. Nicméně celými plícemi (teď už i se špetkou ostravského smogu) dýchá pro divadlo čili ostatní diplomy myslím neplánuje využívat. Kdoví, možná se mu jednou šikne ten z práv, kdyby náhodou někdy vyjednával honorář u konkurence v NDM. Ale to jsou spíše písně budoucnosti, respektive možná alternativních vesmírů. Věřím, že Honzu čeká budoucnost skvělá, přeju mu ji, každopádně co je hlavní – přítomnost, kterou žije, je parádní. Zdravíme Josefínku, Majdu a celé Bezruče! Držím palce ve všech směrech, Holčíku!
Troška bulvárku na konec: Honza je zarytý Sparťan, prakticky neumí jíst (pokud se za stravování nepočítá vstřebávání potravy obličejovými póry), tvrdí, že se jednou omylem naboural do cizího bankovního účtu – a já mu to chci věřit –, a jeho kryptonitem je salátová okurka. Pro inspiraci doporučuji na YouTube kompilaci koček vyděšených okurkou – na Honzu působí prakticky stejně.
Lukáš Černoch
