Novozélandský performer, jehož talent je od roku 2013 soustavně ověnčován mnoha cenami od Austrálie až po Spojené království, si nyní hledá své místo na výsluní v Praze, kde zatím zůstává poměrně neznámý. Divadlo v Řeznické v současnosti uvádí jeho novou, jemnější a osobnější show Silly Little Things a plakáty s jeho tváří zaplavily hlavní město díky komediální novince Národního divadla Pluto, kde prezentuje své nadání po boku s Radimem Vizvárym. „Líbí se mi v Čechách, protože mám prostor ve své tvorbě objevovat něco jemnějšího a krásnějšího,“ komentuje Wakenshaw.
Vaše jméno je známé téměř po celém světě, ale v českém divadelním prostředí se stále zdáte být nováčkem. Co by o vás lidé měli vědět?
Jsem herec, který se věnuje divadlu – komedii a nonverbální komedii. To znamená, že tolik nemluvím, takže něco jako mim, ale jsem i vtipný, takže i něco jako klaun. To je asi nejlepší definice, protože když řeknete „mim“ nebo „klaun“, lidé vás okamžitě zaškatulkují tím či oním směrem.
Takže „mim“ ani „klaun“ vám úplně nesedí?
Jednotlivě to lidem dává mylnou představu, jde o kombinaci obojího. Možná by na můj obor mohla sedět nálepka fyzická komedie. Jednoduše řečeno, dělám vtipnou pantomimu, díky které jsem se dostal i do filmu!
Do kterého?
Hrál jsem ve filmu z roku 2019 Pokémon: Detektiv Pikachu jako Mr. Mime. To lidi vždycky ohromí.
Ale objevil jste se také v televizi.
Dělal jsem jen pár menších projektů, nic, co by se dostalo do mainstreamu. Účastnil jsem se několika talentových soutěží. Jednou z nich byla italská televizní show Tú Sí Que Vales, což mě moc bavilo. Další jsem dělal v Rumunsku a ozvali se mi i lidé z America’s Got Talent, ale to se zatím nerealizovalo.
Jak se novozélandskému divadelnímu umělci povede dostat do televizních show v Itálii, Rumunsku nebo USA?
Po celém světě je spousta lovců talentů, kteří hledají zajímavé show, a já jsem toho do té doby udělal opravdu hodně. Na Edinburgh Fringe, což je obrovský festival pro nezávislé divadlo, komedii, tanec či obecně performance, někdo z lovců pravděpodobně viděl některou z mých show, což mi otevřelo dveře do všech zmíněných zemí.
Dostal jste se tak i do České republiky, kde nyní uvádíte svou novou show Silly Little Things?
V Čechách jsem se prostě zeptal v divadle, jestli bych tam mohl začít hrát, a Divadlo v Řeznické mě ohromně podpořilo. Mají vlastní repertoár, takže jsem tam stále pouze hostem a platím nájem, který zahrnuje i to, že divadlo propaguje mé inscenace svému publiku. Funguje to dobře.
Na Novou scénu Národního divadla, kde hrajete v inscenaci Pluto, jste ale určitě nenakráčel s otázkou, zda si můžete pronajmout divadlo…
Naštěstí se už nějakou dobu přátelíme s Radimem Vizvárym, který zná mou práci a chtěl, abych byl součástí.
ZE ŠPATNÉHO KLAUNA DOBRÝM MIMEM
Jak jste se dostal k divadlu? Na svých webových stránkách uvádíte, že jste jako malý zkoušel různé potrhlosti…
Především jsem měl podporující rodiče. Mohl jsem dělat, co jsem chtěl. Samozřejmě si přáli, abych se věnoval něčemu rozumnějšímu, ale když viděli, jak moc mě baví vystupování a hraní, nechali mě jít si za tím. Na střední škole mě podpořil skvělý učitel dramatické výchovy a také jsem byl součástí improvizační skupiny, kde jsem leccos pochytil. Když jsem školu dokončil, nebyl jsem si jistý, čemu se chci věnovat – filmu, režii, stand-up komedii… Nakonec jsem se rozhodl pro komedii.
Po střední škole jste odešel z rodného Nového Zélandu a začal studovat v Paříži. Proč zrovna tam?
Na Novém Zélandu jsem vyzkoušel vše, co se dalo, a dokonce se mi podařilo pracovat se všemi skvělými soubory, které jsem měl v té době rád a obdivoval. Došel jsem do bodu, kdy už jsem jen střídal scény. Divadelní scéna na Novém Zélandu je totiž opravdu malá a nedá se z ní vyžít. Chtěl jsem změnit prostředí, a tak jsem se rozhodl nastoupit na školu Jacquese Lecoqa, ale v tu dobu už Lecoq nebyl naživu. Bavil jsem se o tom s několika novozélandskými divadelními tvůrci a ti mi doporučili École Philippe Gaulier, protože Gaulier je nejen skvělý klaun, ale i skvělý učitel. Tak jsem šel na Gauliera, což pro mě byl významný životní milník.
Stal jste se tedy studovaným klaunem?
Na škole jsem byl strašně špatný klaun! Ale byl jsem vtipná postavička a začal jsem se tomu věnovat hlouběji – zkoušel jsem trochu dramatického herectví a řadu dalších experimentů…
Včetně pantomimy.
Má pantomimická tvář se objevila při tvorbě před publikem. Uvědomil jsem si, že když improvizuji se slovy, působí to ploše a publikum se moc nebaví. Ale když jsem se všelijak kroutil, diváci se smáli. Pokračoval jsem v tom a smáli se pořád víc a mě to opravdu bavilo. Tak jsem si řekl, že bych se měl držet pohybu místo slov, a propadl pantomimě.
Udělal jste od té doby ještě nějakou inscenaci se slovy?
Jelikož jsem od té doby vytvořil spoustu vydařených sólových a pantomimických děl, nebyla po tom poptávka. Poslední komediální show se slovy jsem dělal na Novém Zélandu s kamarádem Barniem Duncanem. Pracovali jsme spolu dlouho a uměli společně improvizovat. On si umí hrát se slovy, zatímco já ho doplňoval pohybem.
Zmínil jste, že divadelní scéna na Novém Zélandu je malá, ale s Barniem Duncanem se vám podařilo založit divadelní soubor. Jak náročné to bylo?
Výhodou bylo, že šlo o tak malou zemi s téměř nulovým divadelním publikem, takže jsme měli spoustu prostoru hledat svůj způsob sebevyjádření. S Barniem jsme vytvořili hromadu inscenací, ale jen proto, že jsme museli makat. Jakmile jsme dokončili show, mohli jsme ji hrát nanejvýš dva týdny. Tím jsme vyčerpali publikum a museli ihned začít tvořit něco nového. Zhruba dva až tři roky jsme s Barniem dělali kolem tří show ročně. Pokaždé když jsme nějakou dokončili a došly nám peníze, chvíli jsme pracovali v baru, abychom měli na zaplacení nájmu na pár měsíců, a mezitím už jsme pracovali na něčem novém. Bylo to vyčerpávající, ale zároveň nás to bavilo, protože jsme se naučili tvořit věci sami. Nikdo nám neříkal, jak to má být.
Jak jste využili tuto tvůrčí svobodu?
Oba jsme se snažili vymyslet něco nového, čerpali jsme spoustu inspirace od herců němého filmu, ale také z řady dalších filmů nebo videí na YouTube – konkrétně The Muppets, The Ren & Stimpy Show nebo od Jacquese Tatiho. Dávali jsme dohromady nápady, se kterými jsme dál pracovali. Byla pro mě zajímavá změna, když jsem přišel do České republiky s jejími dramaturgy a pro mě vtipným guruismem ve smyslu: „Ach, ano, on dělá školu pantomimy Étienna Decrouxe!“ Rozumím tomu, jsou tu lidé, kteří studovali tu či onu školu toho či onoho tvůrce a jsou v ní neuvěřitelní, ale jsou neuvěřitelní právě v té tradici… Pro mě je zábavné i vymýšlení nových věcí.
FYZIKA KRESLENÉHO SVĚTA
Kdo nebo co vás inspiruje ve vaší práci?
Postava pana Beana, Monty Python… Teď už je tolik nezbožňuji, ale kdysi na mě udělali obrovský dojem. Další velkou inspirací jsou kreslené filmy – Looney Tunes, Bugs Bunny a The Muppet Show. Když hraji na jevišti, představuji si kolem sebe onen kreslený svět, protože fyzika toho našeho funguje odlišně.
Inspirují vás i vaši vrstevníci?
Samozřejmě. Barnie, James Thiérré a velký vliv na mě měl chlapík známý pod uměleckým jménem Dr. Brown. Studoval na Gaulierově škole asi rok nebo dva nade mnou a pak se jednoho dne objevil na Edinburgh Fringe Festivalu, který svou osobností, šíleně bláznivou klaunerií, nonverbální show a interakcí s publikem doslova zbořil.
Jak změnil váš pohled na tvorbu?
Díky němu jsem si uvědomil, že můžu před publikem prostě jen být – já, moje show a improvizace. Akorát je třeba být vnímavý a reagovat na to, co publikum chce. Nemusí to dávat smysl, nemusí to mít ani příběh. Sledujete jen reakce publika. Když se vám to podaří a lidé tleskají, ještě do toho šlápnete – od té chvíle jsem začal vytvářet inscenace tímto způsobem. Velkou inspirací pro mě je ale ještě Julien Cottereau, jehož úžasné show jsem opakovaně navštěvoval, když jsem ještě studoval v Paříži. Ve své první inscenaci, The Squid Boy, jsem si od něj vypůjčil spoustu nápadů. Nedávno jsem s ním měl vystoupení, při němž jsem si uvědomil, že jsem sám vytvořil něco, co jsem nevědomky načerpal od něj.
Co konkrétně vám dal?
Zvukové efekty a herectví. A vypůjčil jsem si pár jeho nápadů. Například měl skeč s pantomimickým psem a já ve své show využil podobný koncept.
OD AUSTRALSKÉHO HURÓNSKÉHO ŘEHOTU K ČESKÉ LYRICE
Po Novém Zélandu, Paříži a Londýně jste se nyní se svou rodinou usadil v Praze. Jak ovlivnil čas strávený v tak odlišných zemích vaši tvorbu?
Jde o postupný vývoj. Když jsem dělal Krakena, chtěl jsem prostě vstoupit na jeviště a improvizovat. Nechtěl jsem příběh, ale jazz. Kraken stál na volném propojení s publikem, což někdy fungovalo a někdy méně. V Nautilovi jsem se od publika úplně odtrhl a nezapojil žádnou interakci, protože jsem si dav zastupoval sám. Silly Little Things byla první show, kde jsem chtěl vyjádřit a zpracovat něco osobního. „Mluví“ se zde o velkém přátelství, které se rozplynulo. Nikdy jsem se nedozvěděl proč, a protože už spolu nemluvíme, ani se to nedozvím. Musel jsem proto vytvořit show, která mi to pomůže uzavřít. Dokud se držím toho, co pro mě ten příběh znamená, show funguje, zatímco když se ji pokusím dělat vtipně, rozpadne se.
Chtěl byste ve tvorbě děl na osobnější úrovni pokračovat?
Momentálně nemám nic, co bych si potřeboval zpracovat, ale líbilo se mi to nacházení rovnováhy a byl jsem rád, že jsem se mohl opatrně vzdálit od australského hurónského řehotu.
Co tím myslíte?
První show, které jsem dělal, byly původně vytvořeny pro australské publikum a tamější festivaly. Australané chtějí cirkus, burlesku, kabarety – prostě něco, co se dá sledovat, pít u toho pivo a bavit se. Varieté a cirkusu se tam daří. Tím, že jsem svá první díla vytvářel pro australské publikum, byla mnohem vulgárnější a večírkovější. Inscenace Nautilus to v sobě také trochu má. Ale Silly Little Things jsou divadelnější a jemnější, protože jsem je vytvořil tady a ve Spojeném království. Je to náročnější a vcelku obnažující, protože se vám nedostane okamžité odměny v podobě nadšení lidí jako u show, kde lidé řvou.
Jak se cítíte při experimentování s divadelností před českým publikem, které bývá tiché a vnímavé?
Máte pravdu. Mám pocit, že české publikum je ochotné sedět u opravdu nudných věcí mnohem déle než Australané. Australané na to nemají čas. Ale líbí se mi v Čechách, protože mám prostor ve své tvorbě objevovat něco jemnějšího a krásnějšího.
V České republice žijete už nějakou dobu, poznamenala vás nějak česká pantomima nebo její historie?
Neznám ji tak do hloubky, jak bych měl. Vím, že pantomima v Čechách je bohatá a rozmanitá, stejně jako loutkové divadlo nebo filmový průmysl. Hodně jsem slyšel například o filmové nové vlně. Měl bych si na to najít čas, momentálně mám široký přehled, ale neznám detaily.
Přátelíte se s Radimem Vizvárym, který je v současnosti jedním z nejznámějších mimů nejen v České republice. Před inscenací Pluto jste se podílel na jeho nejnovější show Mime on the Moon, která se stále hraje ve Švandově divadle.
Ano, když jsme se potkali, zrovna na tom pracoval, tak jsme se o tom začali bavit. Znal mě už z dřívějška a nakonec mě přizval ke spolupráci. Pomáhal jsem mu jako herecký režisér. Vím, jak je těžké dělat si show sám. Není tu nikdo, kdo by vás podržel nebo vám řekl, zda je ten či onen nápad dobrý nebo ne. Neumíte si představit, jak vyčerpávající a frustrující to může být. S Radimem jsme spolu trávili čas ve zkušebně, kde jsem mu některé části pomáhal formovat. Je zajímavé vidět tu show teď, protože pro mě hezky vynikají scény, které mnou byly ovlivněny, a ty, které jsou opravdu jeho – poetické a lyrické, zatímco moje část je vždy nějak vulgární, idiotská a vtipná.
Vulgárnost a „drzé idiotství“, jak píšete na svém webu, by se daly považovat za součást vašeho australského dědictví. Co to přesně znamená?
Je to schopnost být naivní, což mi umožňuje dovolit si určité věci. Když máte mozek, některé věci si nedovolíte, ale když jste naivní a trochu přihlouplá na jevišti, projde vám cokoli. Například kdybych jel po jevišti na jednorožci, pak mu odřízl roh a následně ho jím pobodal, protože by to má prostoduchá postava považovala za zábavu, to by bylo drzé idiotství. Ale nejsem jen drzý idiot, je to jen jedna z mých stran.
A jaká je ta další?
Umím využít své tělo k vyprávění příběhu. Dokázal bych například vyprávět příběh o malém zvířátku, které sedělo pod stromem u potoka a chytilo rybu, která se s ním spřátelila. Do jisté míry jsem v pantomimě samouk a díky své představivosti umím spoustu věcí. Dokážu fyzicky namalovat obraz světa kolem sebe. Znám lidi, kteří říkají, že moje pantomima není moc dobrá z tradičního hlediska, ale mě baví si s pantomimou hrát. Nebojím se toho, že nebudu dobrý, protože se vždy snažím být nejlepší verzí sebe sama – i když to občas znamená být idiotem.
