Taneční inscenace v rukou nejmladší generace vyrostla v rámci společného projektu divadla ARCHA+ a Dekkadancers. Stručně řečeno: divadlo poskytlo zázemí, soubor zajistil mentoring a tanečníci-tvůrci byli vybráni v konkurzu bez ohledu na to, z jakých škol a tanečního prostředí pocházejí. Projekt DEKKA KICK-OFF, jehož výsledkem byla premiéra taneční inscenace Hutch, vzbudil zaslouženou pozornost. Jak si mladí umělci poradí s tvorbou společného díla? Dokáže je kromě lásky k tanci a odhodlání stmelit ještě něco dalšího tak, že po roce nepoznáme, kdo odkud vzešel? A vytvoří inscenaci, ve které si vzájemně poskytnou rovnoměrný prostor na scéně, aniž by si někdo uzurpoval vedení nebo sólové postavení? Stalo se.
Mladých tanečníků je deset: Olha Bashkirova, Simona Bednaříková, Luisa Brychcínová, Amálie Cuplová, Leontina Foltýnová, Kateřina Hulínská, Vojtěch Javůrek, David Kodys, Kristýna Kosková a Alice Silná. Rekrutují se z absolventů a studentů Duncan centra, Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, HAMU, ale i z komunity zájmového tance a urban scény. Spojuje je příslušnost k jedné generaci a její sdílený prožitek. A zdá se, že to pro překonání potenciálních uměleckých rozdílů úplně stačí. „We’re growing up too fast, one sailor on board,“ zpívá se v písničce, která dala inscenaci název. Generace Z opravdu dospívá rychle, až překotně vlivem dění kolem nás, a ve světě sociálních sítí se její příslušníci mohou právem cítit zároveň zahlcení i osamělí. V inscenaci, kterou tito tanečníci vytvořili, můžeme z jejich obav a frustrací mnoho číst, ačkoli zvolili nenarativní formu – obrazy a scény své choreografie totiž stavějí na emocích, prožitku, napětí.
Dostali k dispozici divadlo s plným vybavením a využili je na maximum. Upcyklované kostýmy z dílny mladé výtvarnice Emmy Fialy vytvářejí postapokalyptický punk look, scéna je potemnělá, takže navozuje atmosféru, jako kdybychom sledovali posádku vesmírné lodi ztracené v nekonečném prostoru. Choreografie osciluje mezi moderními technikami a postmoderní rozvolněností, objevují se v ní volné pasáže připomínající taneční rave a klubovou zábavu. Nejproměnlivější je práce se světelným designem, jen zaznamenat si všechny světelné změny je nadlidský úkol a kladu si otázku, jestli jsou všechny opravdu nutné. Z dramaturgického hlediska rozhodně podporují dojem hektičnosti – všechno stihnout, než bude pozdě, tlačí nás čas. Bojí se Gen Z i o svůj život a má pocit, že zítra bude pozdě? Stejně tak nesmlouvavě proudí i elektronická hudba, která nabízí především rytmické vzorce, minimalistické plochy vrstvených motivů bez výrazných melodií, až v závěru se přidává melodie elektrických varhan a elektroakustická kytara. Světla z bodových reflektorů umístěných, kde jen bylo možné, spotová, na horizontu, na diagonálách, mění stále směry, barvy na spektru od tmavých zádumčivých až po výbojnou bílou, ale rozbliká se i stroboskop, kontra proud do diváků… Tanečníci využili efektu siluet i umělého kouře. Kromě světelné rampy na horizontu je hlavním scénografickým prvkem velký baldachýn z netkané textilie, který se vznáší a snáší jako past a s nímž je podle toho také na tazích manipulováno. Je až očekávatelné, že nakonec klesne a tanečníky pocitově uvězní.
Jednotný taneční slovník a síla skupiny
V současném tanci jen málokdy, prakticky nikdy nenajdeme obsazení deseti interpretů, je to velkorysejší počet, než si kdokoli běžně může dovolit. Uvědomila jsem si to až nedávno, když v ARŠE+ hostovalo Duncan centre s choreografiemi Lali Ayguadé a Dory Hoštové pro studenty. A pak i na nedávném koncertu Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Slovo a tanec, kdy bylo do programu zařazeno větší množství čísel využívajících moderní techniky i urban dance. Práce se skupinou se na poli současného tance téměř nevyskytuje, přitom se právě na těchto typech choreografií studenti tanečnímu jazyku moderní a současné podoby učí, tudíž je to zajímavý paradox. V Hutch ale právě takovou velkou soudržnou skupinu máme, o to složitější je vytvořit v ní choreografii, která nebude tréninkovou variací, ale ponese obsah. Musím ocenit, že nástrahám tohoto typu se tanečníci obratně vyhnuli. Jako skupina se pohybují, ale choreografie je proměnlivá a neopakuje fádní vzorce. Ne že by byla nějak experimentální, je to dané především prožitkem a vnitřním napětím, jakého dosahují a jež udržují po celou dobu. Občas jsou jejich postoje až patetické, když stojí se vzpřímenou paží nebo postupně všichni zatínají pěst s odhodlanými výrazy v někdy až přízračných tvářích… Ale je to opravdové a nefalšované zaujetí. Jejich jednota vzbuzuje pocit naděje, i když se celá choreografie točí kolem jejího ztrácení a rozpadání.
Mnoho obrazů zůstává v paměti. Propletené ruce všech členů skupiny. Obraz přijetí pomoci, jež se mění v manipulaci. Frenetický třes těl v diagonále, která se rozbila. Klín těl v přímém předním světle, z něhož se stále jeden snaží prodrat a stanout v něm jako vůdčí postava. Duety zrcadlení bez dotyku. Tanečníci synchronizovaní jako domorodý kmen. Nervózní hmatání po zemi. Mezi tanečníky nevznikají trvalé vztahy: míjejí se, i když vnímají svou přítomnost, jsou sami se sebou, ve stavu odmítání, ale pak se spojí v jednom hnízdě. Není to ale trvalá sounáležitost. Jako by v nich planula touha po spojení a zároveň strach ze ztráty autonomie. Dokážou jedince vyloučit ze společenství a zase ho pohltit.
Pokud jde o techniku, o trošku navrch mají v tomto typu inscenace a choreografie ti, kterým je delší dobu vlastní kontaktní improvizace. Cítí se zřejmě pohodlněji ve fyzickém kontaktu, kdy se mění těžiště a je přirozené využívat toku pohybu a gravitace. Ale rozdíly jsou malé a pro laika budou nepostřehnutelné. Před časem jsem měla možnost vidět work in progress, kdy byly rozdíly ještě markantní a bylo patrné, že někteří z interpretů hledají své místo v kolektivu, na jevišti se necítí pohodlně a bojují s vlastními naučenými pohybovými vzorci, které se náhle staly přítěží a něčím, co je vyděluje. A dnes: síla skupiny je téměř hmatatelná, hrany se obrousily, směry integrovaly, tanečníci skutečně dospěli k nalezení společného jazyka. Ačkoli by se inscenace obešla bez dvojího závěru a neuškodilo by ubrat na intenzitě světelných změn, naplnila očekávání a to není málo. Nevím, jak dalece do procesu zasahovali Patrik Čermák a Štěpán Pechar, kteří jsou výslovně jmenováni jako členové Dekkadancers a měli na starost supervizi. Předpokládám, že neovlivňovali tvorbu jako takovou, ale tanečníci pod jejich vedením absolvovali společné tréninky a workshopy, díky nimž vyrovnali síly a našli si svou moderně-současnou taneční gramatiku. Ta někomu pomohla zbavit se manýry jevištní chůze a jinému zase dodala na plasticitě či schopnosti pohyb protahovat a prociťovat celým tělem…
Generace Z a taneční katarze
Generace Z má celý život před sebou, ale stojí na nejnejistější půdě, jaká za dlouhé desítky let mladé lidi nesla. I když se třeba my mileniálové cítíme mladí, holdujeme technologiím a podobnému životnímu stylu, je to něco jiného – dospívat v čase, kdy má člověk starosti jen sám se sebou, a dospívat a vstupovat do života v době, která vzbuzuje skutečné obavy, je rozdíl. V kritických letech, kdy se člověk hledá a staví si základy pro celý svůj budoucí život, zažili pandemii a bezprostředně po ní vypukla za humny válka. Svět je v geopolitické situaci připomínající karibskou krizi a je neoddiskutovatelné, že nás čeká krize ekonomická. Informace o tom, co se kolem nás děje, jsou neustále na dosah ruky, na všech sociálních sítích, displejích a ve sluchátkách. Navíc tváří v tvář krizi se do budoucnosti přeci jen lépe dívá někomu, kdo studuje například strojní inženýrství, než lidem, kteří chtějí zasvětit život oblasti, jež je terčem posměchu a opovržení značné části veřejnosti, alespoň té hlasitě se projevující v internetových diskusích. „Zetka“ sice odcházejí z Facebooku, ale nedělám si iluze o tom, že na jiných sociálních platformách mají „rozhořčení pracující“ pro umělce větší pochopení.
Myslím, že je podstatné si tohle v kontextu umělecké tvorby mladých uvědomovat a že to i napomáhá v percepci jejich práce. Zaprvé je pak snazší v inscenaci, která je zcela v jejich rukou, hledat významy obrazů, které se jinak mohou zdát nahodilé nebo abstraktní a pro diváka hůře uchopitelné. Na struktuře Hutch například jasně vidíme, že je od začátku do konce skupinová. Formace se mění a vyvíjejí a dochází k výbojům, ve kterých na sebe strhávají pozornost jednotlivci, ale nikde nenastává trvalé vydělení jednoho tanečníka nebo páru, který by se po delší dobu zaměřil na svou akci či rozvinul vlastní příběhovou „linku“. Ne, viděli jsme okamžiky opuštění, odvržení, vyčlenění a opětovného začlenění do kolektivu, boje o pozornost, přetlačování, snahu vyniknout, ale všechny individuální výpady nakonec opět končí stmelením skupiny. A podle mě je to spíš projev instinktu než sofistikované dramaturgie, a je to tak dokonce mnohem lepší, protože je to autentické!
Zadruhé je pro nás snáze pochopitelné, jak je možné, že tanečníci dosáhli takové jednoty formální, nebo řekněme stylové. Když jsme přeci jasně viděli, že se jejich taneční vzdělání liší, což znamená jiný způsob zacházení s tělem, jiné vtělené techniky, jinou motivaci, proč a pro koho tančím, setkávání se zcela odlišnými tanečními estetikami. Ale na společném jevišti je to úplně jedno, protože účastníci se semkli. To je pro taneční komunitu cennější, než se na první pohled zdá. Nikdo viditelně neměl potřebu exhibovat nebo se snažit zdůraznit svou naučenou taneční techniku na úkor jiné, natož dát někomu z jiného prostředí najevo, že není dostatečně profesionální. Řekla bych, že ve skupině přirozeně převládl tvůrčí duch, který má nejblíž k filozofii duncanismu, kdy má volnost vyjádření se skrze tělo a tanec přednost před konkrétní formou, i když ne na úrovni postmoderního odvržení techniky – tanečníci vybaveni jsou a jejich výkon dokazuje, že svá těla ovládají precizně. Ale tanec je tu jednak nástrojem exprese, jednak médiem transformujícím skrze prožitek, ať už tanečníka a jeho pohybujícího se těla, nebo diváka jako toho, kdo sdílí společný okamžik. Tanec je očistnou silou. V divadle mluvíme o katarzi, ale na úrovni tančícího a tanec prožívajícího (a tanec vnímajícího!) těla se nejedná o rozumem konstruovanou fázi inscenace, ale o přirozený stav. Skupina, která vytvořila Hutch, tančí o svých problémech, ale předává naději.
Dekkadancers a ARCHA+ – DEKKA KICK-OFF: Hutch. Vytvořili Olha Bashkirova, Simona Bednaříková, Luisa Brychcínová, Amálie Cuplová, Leontina Foltýnová, Kateřina Hulínská, Vojtěch Javůrek, David Kodys, Kristýna Kosková a Alice Silná za pomoci Patrika Čermáka a Štěpána Pechara, kostýmy Emma Fiala, hudba František „Luteja“ Dušek a Tomáš „TAIPEI8000000“ Prokop. Psáno z premiéry 5. března 2025.
