Je 21. března. Pátek. Necelý týden po tom, co proběhlo vyhlášení Cen divadelní kritiky, a ačkoli mám to velké štěstí, že si za svou prací v divadle mohu vždy stát a navíc všechno, co v tuto chvíli hraju, hraju opravdu rád, nejspíš se nikdy nedostanu do fáze, kdy by pro mě bylo přijímání takového ocenění očekávatelné. Samozřejmě teď z toho už mám velkou radost, a když o tom mluvím, tak nejsem tolik nervózní, ale trvalo to.
První, co mě totiž v takových chvílích napadá, je, že „teď už budu muset něco předvést“.
Ano, pravda je, že to tak je svým způsobem vždycky, když člověk vyleze na jeviště nebo když někde vystoupí, ale když se ta zodpovědnost doslova natiskne na karton a obváže mašlí, je to pro mě, bůh ví proč, najednou hmatatelnější.
Čím dál více si uvědomuji, že není samozřejmé hrát pouze v inscenacích, které mám rád. A ještě méně pak pracovat na rolích, které představují velkou výzvu. Mám pocit, že dosud jsem nepracoval na ničem, co by bylo „jenom tak“ nebo co by se stalo „bez úsilí“. Všechno, co jsem zatím měl tu možnost dělat, posunulo moje vnímání divadla a divadla v sobě. Nepochybuji, že právě díky tomu, že jsem měl a mám tu možnost něco objevovat, ale spíš (a zejména) neustále hledat, mám teď doma na stole tu zmíněnou Cenu. Jestli jsem ale od té doby začal „něco předvádět“, to sám nedokážu říct. Rád bych!
No, tohle se moc hezky píše, a ještě lépe se o tom uvažuje. Někde v klidu, ideálně v mé oblíbené čajovně, kam chodím psát a učit se, protože tam není signál. (Mimochodem bych ji moc rád jmenoval, protože je opravdu skvělá, ale zároveň mám trochu dilema, protože kdyby tam začali všichni chodit, tak si toho všimne nějaká telekomunikační síť a já bych pak musel na čaj jinam.) Jak ale začít konečně „něco předvádět“ a co to vůbec znamená? Tohle je trochu problematická otázka, protože stejně jako všechno v divadle je poněkud subjektivní a na její zodpovězení mi musí stačit jenom vlastní svědomí. A dost často to zůstává u snahy, protože tu si člověk tak snadno neodepře a můj vnitřní kritik ji podle mě většinou dokáže vyhodnotit a docenit. „Něco jsem předvedl“ – to si můžu říct takřka vždy. Ale splnilo to moje očekávání? A bude to moje očekávání plnit i dál?
I když je mi jasné, že většina diváků, kteří přijdou do divadla, žádné Ceny neřeší a jejich divácký zážitek naštěstí ovlivňuje i spousta méně hmatatelných faktorů – počínaje tím, na co do divadla přišli, a konče třeba tím, kdo sedí vedle nich –, přece jenom dost často soudím očekávání druhých podle svého – a já se přiznám, že když koukám na film oceněný Oscarem, dívám se na něj jinýma očima, než když jdu s kamarádkou do multikina na horor, který má na plakátu siluetu muže s motorovou pilou – ovšem pro mě je to ocenění momentálně právě něco jako hnací motor. To divácké očekávání, které sice možná vůbec není a já si to tak jenom nalhávám, může totiž nejen vystrašit, ale i hnát vpřed. A to mě na tom baví.
Už nechci divadlem pouze bavit a vyprávět příběhy a dělat radost. Dříve to byl můj cíl a byl podle mě opravdu krásný. Vydržel mi taky skoro patnáct let. Pak jsme v Geisslers Hofcomoedianten nazkoušeli představení Simply Simplicius, kde je všechno, na co se v běžném životě úplně nedívám. S prvním divákem, který odešel z představení ve chvíli, kdy na mě moji skvělí kolegové s úsměvem vylévali umělé zvratky, se tenhle cíl trochu obměnil.
Teď bych si totiž přál, aby si o tom, co v divadle hraju, diváci povídali – a ne nutně se smíchem, ale klidně i s nepříjemnými pocity. Chtěl bych přinášet a komunikovat taková témata, která tohle umožňují. Vnímám to jako obrovskou příležitost – mluvit skrze divadlo o věcech, o kterých se běžně nemluví –, protože jsou nevhodné, těžké nebo bolavé.
Možná bych to tak vnímal tak jako tak, ale teď to aspoň mám na co svádět. Zdá se mi totiž, že díky tomu, že ode mě někdo něco očekává, a i kdybych ten někdo měl být pouze já, dávám průchod tomu, abych v hledání takových témat a způsobů, jak je předat, neustrnul. To bych si moc přál.
