Ewan McLaren (1968) je od devadesátých let výraznou osobností české nezávislé divadelní a taneční scény. V Kanadě, kde se narodil, vystudoval herectví a do Prahy přišel krátce po revoluci učit angličtinu. Brzy se začal věnovat divadelní režii, jeho režijním debutem byla inscenace hry Stephena Poliakoffa Těsný město uvedená v roce 1994 v Divadle v Řeznické. Od té doby se McLaren hodně proměnil, začal se přiklánět k nezávislému divadlu, z režiséra se stal manažerem a produkčním. V letech 2011–2018 byl ředitelem a uměleckým šéfem pražského divadla Alfred ve dvoře. V roce 2015 založil festival Bazaar, jehož je stále dramaturgem i hlavním produkčním. Ve dnech 20.–30. března se bude konat 11. ročník, tentokrát s podtitulem Čí tělo je moje tělo?
Jak, kdy a proč vznikl festival a jeho název Bazaar?
První Bazaar Festival se konal v roce 2015 a měl být „jednorázovkou“ na závěr evropského projektu středoevropských a východoevropských umělců ze čtrnácti zemí, převážně tanečníků, tvůrců fyzického divadla a performancí, kteří se zabývali otázkami identity. Ať už to pro ně znamenalo identitu národní, sexuální, genderovou, historickou, budoucnosti, nebo jakoukoli jinou. Název Bazaar Festival navrhl jeden z mnoha našich spoluzakladatelů. Mě v něm oslovil nepřímý odkaz na přelomovou českou výstavu experimentálních výtvarných umělců Bazar moderního umění, kterou v roce 1923 uspořádala v Praze skupina Devětsil – což byl svým způsobem start pro Teigeho, Toyen, Štyrského a další.
Náš Bazaar měl být bazarem živého umění, proto jsme slovu Bazaar ponechali za „z“ dvě písmena „a“, aby bylo jasné, že nejde o žádný bazar oblečení nebo nějaké vetešnictví, ale o bazar jako skutečný, živý otevřený trh, kde můžete objevit čerstvé, neznámé věci z míst blízkých i vzdálených, pravděpodobně ze zemí východních, kde lidé hlasitě debatují. A diskuse a zkoumání jsou možná důležitější než samotný nákup a prodej.
Jak se v průběhu let festival vyvíjel a proměňoval?
Od počátku je postaven na dvou hlavních pilířích, dodnes neporušených: jednak jdou nemalé festivalové prostředky na předfestivalové umělecké rezidence vybraných umělců z České republiky a sousedních zemí a na akci Sobotní Bazaar, kde mají příležitost otestovat si část nových performancí se zvědavým bazaarovým publikem. Druhým pilířem – někdo by jej mohl nazvat hlavním festivalovým programem – je uvádění osvědčených, hotových produkcí, které poukazují na inovace a specifické umělecké perspektivy ve střední a východní Evropě. Každé takové dílo vždy nějakým způsobem rezonuje s aktuálním festivalovým tématem daného ročníku.
Jak volíte témata?
Zatímco první dva ročníky se držely původního tématu, přesněji identita v umění a pohybu, cestovali jsme v těch letech – a od té doby stále – po regionech našeho zájmu a všímali si dalších možných tematických souvislostí ve světě nezávislých tanečních, divadelních a performativních tvůrců, témat, která by mohla spojovat díla velmi různorodá, a dokonce ve vzájemném napětí.
Záhy nám bylo jasné, že neexistuje žádná jednoticí středoevropská a východoevropská umělecká myšlenka či estetika a už vůbec ne politický konsenzus – a to ani mezi nezávislými umělci našeho středoevropského regionu. Brzy jsme se tak přiklonili k tomu, že budeme zvát díla, která různým způsobem reagují na obtížné výzvy, jež si všichni uvědomují: společensko-politické výzvy, které po nás žádají, abychom překonali nedůvěru mezi zeměmi (2017 – „více než národ“), abychom budovali komunity (2018 – „hledání společného hlasu“) nebo si přiznali vlastní problematickou minulost, předsudky a slepá místa (2019 – „hrozby v nás“). Skvělou sbírku děl, která jsme shromáždili pro edici „superženy“ v roce 2020, zdevastoval covid.
V tu chvíli došlo k přirozenému vývoji směrem k environmentálním otázkám zkoumaným v celém regionu (2021 – „my, krajina“). Edice v roce 2022 se měla zabývat environmentálními otázkami z pohledu toho, jak se volně žijící živočichové i přírodní zdroje pohybují nebo jsou přesouváni přes politické hranice („migrace: ptáků, máku a planktonu“), ale únorový nástup ruské války proti Ukrajině nás přiměl k přejmenování na „migrace: vzdorování hrozbám“.
Poslední tři ročníky byly věnovány postupnému rozšiřování festivalu o zdánlivě optimistická témata: „postarej se!“ v roce 2023 a „odvážné praxe“ v roce 2024.
Loni jste oslavili deset let existence.
Loňský rok byl rokem expanze, kdy se festival rozrostl z pětidenní akce na desetidenní. Tím, že jsme všem tvůrcům a umělcům večerních představení ponechali v Praze den navíc a nabídli jim „sdílení odvážných praxí“, miniworkshopy a prezentace dokumentující jejich přístupy, jsme zjistili, že zájem o práci umělců se násobí. A uvědomili jsme si, že festival dnes už stojí i na třetím pilíři – odvážné praxe. Ten si určitě chceme ponechat i do budoucna.
Na co jste jako jeho zakladatel, ředitel a kurátor festivalu nejvíc hrdý a co vás naopak mrzí či trápí?
Jen drobná oprava – jsem pouze spoluzakladatelem původní myšlenky bazaarového festivalu, na začátku bylo kurátorů osm… Každopádně jako pokračovatel původní myšlenky Bazaar Festivalu mám velkou radost z toho, že festival pomáhá vytvářet a rozvíjet komunity – komunity umělců a diváků, které se navzájem účinně podporují, a dokonce se i nadále rozrůstají navzdory tvrdším ekonomickým a společenským výzvám, které se na nás valí. Financování uměleckých spoluprací, koprodukcí a zájezdů bohužel není snadno udržitelné…
To byl a stále je jeden z důležitých bodů zaměření Bazaar Festivalu: na spolupráci přes blízké hranice, na udržitelnost. Je efektivnější, ekologičtější spolupracovat na mezinárodní úrovni se sousedy v blízkosti domova – a podle mého názoru neméně překvapivé a inspirativní jako jezdit někam daleko. A funguje to.
Ne vždy se nám podaří přivézt umělce na festival více než jednou – ale spousta z nich se vrací jako diváci. V posledních letech jsme tak zaznamenali nárůst počtu návštěvníků, ačkoli pandemie čísla na dva roky zdevastovala. A loni jsme se dokázali rozrůst z pětidenního na desetidenní festival.
A co vás zklamalo, mrzí či štve?
Vždycky mě mrzí, když vedeme dlouhodobý dialog s umělci o jejich skvělé produkci a pak učiníme těžké rozhodnutí, že si ji nakonec nemůžeme dovolit – což se může stát, když máte festival na začátku kalendářního roku a výsledky financování dorazí necelé tři měsíce před zahájením.
V letošním roce se jednalo o dvě maďarské skupiny. Nepřivézt taneční představení Lili Raubinek o podmínkách v maďarských dětských domovech založené na brazilském džiu-džitsu je obrovským zklamáním – nejen pro ni a její skupinu nezávislých tanečních umělců, ale i pro přehled našeho publika o letošním tématu Čí tělo je moje tělo?
Taková těžká rozhodnutí k mé práci patří. Jen mě velmi mrzí, když přijdou tak blízko termínu festivalu. Doufejme, že příští rok budeme moci přivézt více maďarských produkcí.
Koho z letošního ročníku nejvíce doporučujete, na koho jste zvědav?
Nechci vybírat jednotlivce či jednotlivé skupiny. Přijďte na celý festivalový program, případně si vyberte témata, která jsou vám blízká. Myslím, že celý program je konzistentní a nelze nikoho vyvyšovat ani upozaďovat. A pokud nevíte, přijďte 29. března na tradiční sobotní Bazaar projektů, kde se představí řada tvůrců se svými vizemi. Diváci budou mít příležitost zhlédnout ukázky právě vznikajících děl tanečních i divadelních umělců a umělkyň působících ve střední a východní Evropě.
Mohl byste tedy aspoň vyjmenovat některé zahraniční a naše osobnosti, jež považujete za podstatné, určující?
Ze zahraničních upozorním na pár z regionu dlouhodobého zájmu Bazaar Festivalu. Řadu umělců či umělkyň Evropy či světa totiž neznám a znát ani nemohu. Je jich tolik…
Prvním je režisér experimentálního divadla Wojtek Ziemilski z Polska, jehož některé skvělé produkce byly na Bazaar Festivalu (Pygmalion v roce 2017, Jeden gest v roce 2018) a který je vlastně autorem původního konceptu Sobotního Bazaaru, který jsme pořádali na prvním ročníku v roce 2015. Myslím, že jeho práce je nesmírně promyšlená, má skvělá autobiografická sóla a obzvlášť oceňuji jeho ohleduplnou, ale přitom svým způsobem vytříbenou práci s komunitami, ať už jde o komunity profesionálních herců, amatérských astronomů, či neslyšících aktivistů, kteří se zasazují o znakovou řeč, než aby se museli učit hovořit a používat naslouchátka.
Druhou je Neja Tomšič, slovinská vizuální umělkyně-vypravěčka, jejíž díla hluboce obdivuji. Její Opium Clippers jsme představili v roce 2022 a já upřímně doufám, že se s její prací budeme moci v Praze brzy setkat znovu.
Také hluboce obdivuji dlouhodobou oddanost nějakému tématu nebo postupu a neustále pokračující výzkum vědeckých nebo jiných oblastí poznání, které slouží jako podklad pro tanec nebo divadlo. Například opakované studie maďarské choreografky Zsuzsy Rozsavolgyi o ryze ne-lidských anatomických rysech lidí, kteří ale ještě mohou tančit – s obtížemi, ale nádherně.
V českém kontextu je tvůrců či tvůrkyň mnoho. Skvělým příkladem silné synergie a potenciálu tvůrkyň různých žánrů je fluidní spolupráce Petry Tejnorové a Terezy Ondrové pod hlavičkou Temporary Collective. Dále mě napadá divadelní režisér Jan Mocek, finský performer žijící v Praze Pasi Mäkelä (bude letos na Bazaaru!). Líbí se mi, jak Jazmína Piktorová, Viktor Černický a Tomáš Janypka spojili síly pod jednou produkční hlavičkou, střídají se ve vývoji a premiérách svých děl a vzájemně se podporují. Inspirativní je pro mě hluboký ponor Zdeny Svítkové do geologie, který se před nedávnem transformoval do site-specific walking performance tekno.party.
Ale je jich mnohem víc… Martina Hajdyla Lacová, Sabina Bočková… Z mladších se těším na potenciál spolupráce Debory Stýšové s Tinkou Avramovovou, stejně jako na spolupráci Mary Ingea s kolegyněmi z Libanonu, jejíž ukázky budou k vidění na naší letní akci Saturday Bazaar. Příkladná spolupráce té stejné Mary, Poláka Michała Salwińského, Maďarky Eszter Koncz, En Yu Pinga z Tchaj-wanu, Sai Psyn z Japonska a dalších při společném kurátorství CROSS ATTIC v Holešovicích byla drtivě krátká – ne jejich vinou. Doufám, že budou pokračovat a my budeme moci jejich práci sledovat i nadále.
Motto letošního ročníku zní: Čí tělo je moje tělo?
V poslední době mnoho středoevropských a východoevropských tanečních a divadelních umělců vytvořilo projekty, které se snaží na tuto zvláštní otázku odpovědět. Nikoli poprvé jsme totiž svědky toho, jak jsou těla lidem brána násilím jako rukojmí. Jak jsou jedna těla odváděna do aktivně bojujících armád a těla dalších rozbíjena nebo ničena v rámci trestuhodných jednostranných útoků. Náhle je snazší si uvědomit, jak jsou další těla, obzvláště žen, objektivizována a komodifikována, jak jsou práce všech těl i jejich nutkavé potřeby zneužívány pro zisk. A jak zranitelné a křehké může být tělo jednotlivce v takovém světě… Jaká je alternativa ke vnímání lidského těla jako zdroje? Nebo se má tělo spolu s krajinou, rostlinami, živočichy a nerostnými surovinami vykořisťovat až do vyhubení? Zdroje, jak víme, se přece těží nebo sklízejí, ale také je selektujeme a vyřazujeme.
Co s tím?
Inovativní umělci naštěstí hledají a ukazují cesty, jak se bránit převzetí těla zvenčí: můžeme být svědky, pozorovateli i spoluúčastníky odvážných praxí, které nás znovu spojují s posvátností našeho těla a se sebeuvědoměním. Posilují postavení lidí, aby mohli sami rozhodovat o svém těle, posilují respekt ke konsenzu, ke svolení a nebojí se oslavovat vlastní tělo. Jeho sexualitu, jeho hlas a jeho svobodu.
Praxe, výzkum a tvorba těchto umělců také naznačuje, jak můžeme uvidět a přijmout fakt, že naše těla jsou součástí něčeho, co nás přesahuje: něčeho spirituálního nebo něčeho, co souvisí s naší komunitou, naší demokracií, s obranou díla předchozích generací. Díla, kterým je svoboda těla i ducha, sama krajina, již sdílíme napříč politickými hranicemi.
Co vás v divadle zajímá? Proč se jím zabýváte, dřív jako režisér, dnes jako dramaturg/kurátor festivalu?
Můj zájem o divadlo začal už kdysi doma coby fascinace touto uměleckou formou, která sdružuje lidi a reflektuje příběhy a problémy, které jsou komunální, lokální. Na rozdíl od filmu a televize, které vznikaly mimo naši zemi, převážně v USA nebo ve Velké Británii, a jen zřídka se zabývaly jinými než v oněch zemích rezonujícími příběhy, problémy a perspektivami. Ale Kanada byla jiná, generovala jiné příběhy, jiné perspektivy. A začal jsem se ohlížet po dalších kontinentech, zejména po Evropě, zda bych tam našel něco blízkého.
První dvě činoherní produkce, které jsem vyhledal ve střední Evropě, byly Zahradní slavnost Václava Havla a Ze života hmyzu bratří Čapků. Šlo o hry, které svého času – a původně inovativním způsobem – reagovaly na politickou nebo společenskou situaci, českou nebo středoevropskou. A i když se dnes v rámci Bazaar Festivalu zabýváme velmi odlišnými formami divadla, v českém a středoevropském kontextu jsem měl a stále mám tendenci hledat umělce a projekty nějakým způsobem přímo reflektující život tady a teď. Třeba i tím, že jejich tvůrci či tvůrkyně měli odvahu uchopit zdánlivě neinscenovatelná nebo tabuizovaná témata.
Festival se primárně věnuje experimentujícímu divadelnímu, potažmo performativnímu umění. Jaký je podle vás jeho smysl a poslání?
Když jsem pracoval jako divadelní režisér, začal jsem se zajímat o to, jak se nezávislá divadelní díla připravují a financují. A v té době jsem objevil svobodu a potenciál v méně narativních formách divadla včetně performance, fyzického divadla a tance. Zejména současný tanec mi otevřel oči pro jiný druh dramaturgie. A také jsem si všiml, jak moc lidé zabývající se tancem cestují napříč hranicemi a znají jazyky a zároveň jejich hlavní vyjadřovací prostředek – tělo – dokáže zprostředkovat lidskou zkušenost i beze slov. Fascinovala mě kreativita, s jakou tanečníci a pohyboví umělci reagují na situaci kolem sebe – na komunitu, město, prostředí, včetně společenské a politické situace. A tak i když náš festival zahrnuje mnoho žánrů, jeho velká část se s růstem tohoto mého zájmu začala opírat především o tanec a další divadelní formy založené na těle.
Neodpověděl jste na otázku po smyslu těchto forem umění.
Zdá se mi, že smysl experimentální a interdisciplinární práce spočívá v maximálním využití kreativity, ve vymanění se z ustálených forem a v řešení těžkých společenských, politických či existenciálních otázek způsobem, který překvapí nebo provokuje. A také v odvaze prozkoumávat nové směry. Vzhledem k tomu, že naše společnost je různými technologiemi stále více odtržená od našich těl, spatřuju dnes velký smysl a váhu v živém umění, které funguje jako centrální, shromažďovací bod a hluboká sonda do témat, kterými se málokdy dokážeme dostatečně zabývat v médiích. Zejména ne v sociálních médiích.
Jaká je situace nezávislých a experimentujících divadel/souborů v zahraničí?
Dnes (neděle 9. března – pozn. red.) jsem se vrátil z festivalu inscenací mladých maďarských umělců NEXT v Budapešti. Právě v Maďarsku vidíme, co nás může čekat, pokud se nebudeme bránit zmenšování a odbourávání financí umělcům a malým souborům, které pracují nezávisle na přímo financovaných institucionálních strukturách. Je třeba hledat nové – na státu nezávislé – způsoby spolupráce a financování tvůrčích inovací.
V Budapešti jsme na jevišti viděli několik úžasných nápadů a počinů, ale situace tam není pro takové soubory zdaleka přívětivá. Někteří hovořili o smrti zlaté éry nezávislého divadla, protože mizí – nebo se velmi umenšuje – jeho financování. Vizionářské umělecké vedoucí institucí přátelských k nezávislému umění nahradili političtí nominanti. Někteří maďarští odvážní mladí umělci sice stále tvoří, ale hloubka a rozsah jejich tvorby se ztenčuje. Nejen kvůli nedostatku finančních prostředků, ale i kvůli zániku nezávislé žurnalistiky, odlivu mozků do jiných zemí a z toho plynoucí jisté malátnosti, či dokonce apatie.
Jedním z témat maďarského festivalu, které čerpá ze současné filozofie, byl soumrak – co se stane s jasnými barvami, konturami a reflexemi, když je tak málo světla: zešednou.
Zeptám se dnes už podruhé: Co s tím?
V soumraku číhají monstra, příšery, provokativní bytosti, které jednoho dne budou mít sílu otřást systémy, které dusí kreativitu a vnucují jednotvárnost. Tato monstra nás nutí dívat se na věci, jimž se bojíme čelit. Existují v každém systému, nezávisle na nás. Ač se jich bojíme a snažíme se je vytěsňovat, je dobré, že jsou. Potřebujeme je a budeme možná stále víc.
Po nadějeplných devadesátých letech přišla depresivní doba…
V posledních dvou letech jsem se zúčastnil dostatečného počtu festivalů, přehlídek a konferencí v jiných zemích než v ČR nebo Maďarsku, abych si všiml, že dnes existuje napříč mnoha národy koordinovaná snaha některých politických sil umlčet hlasy nezávislých umělců a uměleckých organizací. Ne v každé zemi je to tak zjevné jako pokusy Ruska vojensky a propagandou vymýtit ukrajinskou kulturu a historii, ale ve hře jsou i takové techniky, jako je krácení finančních prostředků nebo zamezení jejich konzistentnosti, nahrazování organizátorů, kurátorů a producentů, kteří svou práci dělají po léta, ba dokonce po desetiletí dobře, politicky napojenými diletanty, kteří ovládli média a bombardují svět „hejty“, mobbingem a s tím spojeným vyhrožováním neziskovým organizacím. Kdo ví, kdy, v jaké podobě a zda vůbec to přijde do České republiky, ale viděli jsme, jak rychle se mohou vlády měnit a snažit se obrátit zády k nezávislým nevládním organizacím, zejména pokud berou byť jen drobné finanční prostředky od „zahraničních“ organizací. Vždy se přitom ptám: je EU „zahraniční“?
Jaká je vaše vize do budoucna?
V současné situaci je těžké vyvíjet dobrou inovativní tvorbu po delší dobu, která je nutná k tomu, aby měla dopad, aby si vybudovala publikum a vyladila novou estetiku… Doufejme, že česká nezávislá scéna odolá, přežije a zůstane po mnoho dalších let jak líhní inovativní české tvorby, tak útočištěm pro umělecká hnutí napadená v sousedních zemích…
