Karolína Plicková je festivalová dramaturgyně, kurátorka, organizátorka, konzultantka a pedagožka zaměřující se na současné alternativní a loutkové divadlo. Po maturitě vystudovala teatrologii na FF UK, doktorské studium absolvovala na DAMU. Publikovala články a studie v řadě odborných periodik. Je dramaturgyní festivalu nového divadla Malá inventura a odbornou asistentkou na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, kde mimo jiné vede předmět Prostor-hmota-komunikace spočívající v setkávání s osobnostmi z různých sfér. Napsala knihu Pozorovat prázdný prostor (NAMU, 2022) a připravila kolektivní monografii DAMU nazvanou Divadlo a etika (NAMU, 2023). Od jara 2024 je předsedkyní Akademického senátu DAMU.
Festival Malá inventura letos představí 25 inscenací ze 120 přihlášených. Jaké byly hlavní dramaturgické principy a kritéria, podle kterých jste inscenace vybírali? Bylo letos něco, co tě v přihláškách obzvlášť překvapilo?
Malá inventura nese podtitul, který může sám o sobě působit trochu podezřele, a sice Festival nového divadla. Každým rokem začínáme výběr projektů do programu diskusí o tom, co vlastně znamená ta novost, kde má své jádro a které její slupky se naopak v závislosti na kontextu proměňují. Baví mě představovat si to nové divadlo jako rhizom. Má sice pevný střed, ale je zároveň v pohybu, je živý, je to zkrátka svébytný organismus. Může se rozrůstat různými směry, některé části se třeba rozvíjet přestanou, jiné se naopak rozžijí velikou rychlostí a vystřelí pomyslné šlahouny překvapivými směry a s velkou dávkou energie. Je vzrušující proces sledovat, jak se divadlo s časem mění a které tendence získávají na síle a na významu.
Dramaturgický tým, který má výběr projektů na svědomí, se letos rozrostl. Kromě uměleckého ředitele Petra Poly a mě se v něm objevily ještě další dvě dramaturgyně: Zuzana Šklíbová a Anna Prstková. Výběr je vždycky trochu alchymie. Velkou roli v něm hraje intuice, ale zdaleka ne výhradně. O každém projektu důsledně diskutujeme, někdy se shodneme hned, někdy debatujeme naopak velmi dlouze a hledáme argumenty pro i proti. Hlavním kritériem pro nás letos bylo výrazné a přesvědčivé gesto, které vybrané scénické tvary nesou, dále určitá experimentálnost, alternativnost, svéráznost, ochota tvůrců a tvůrkyň zpochybňovat třeba i své vlastní dosavadní postupy, podrobovat je revizi, kalibrovat jejich intenzity – a ladit je na současnou realitu. S Malou inventurou se pro mě osobně kontinuálně pojí otevřené myšlení, citlivost vůči jinakosti, potřeba rezonance se světlými i temnými stranami současného světa, starost o etický rozměr divadla a odvaha klást si otázky, před nimiž bychom zkrátka neměli uhýbat. A taky se mi s Malou inventurou pojí punk!
Na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, kde učím, jsme na podzim měli semináře o AI, o krizi demokracie, o podstatě lidskosti, ale taky o smyslovosti a zvířeckosti, o jiných-než-lidských entitách, o minimalismu, aktivismu, zjitřené senzitivitě a ochotě ke spolupráci a ke kolektivnímu naslouchání. Překvapilo mě, jak moc se témata, o nichž jsme se studenty a studentkami hovořili na seminářích, potkávala se scénickými tvary, které se nám postupně hlásily na festival. Jak silně to probublává. Ve škole i v dramaturgickém festivalovém týmu jsme mluvili o tom, jak moc potřebujeme představení, která se konají hodně nablízko, jak moc v době krize humanity potřebujeme představení komunitní, na nichž se podílejí autentičtí experti všedního dne. A jak intenzivně rezonují tvary, které nesou výrazné politické gesto – ať už je hlasité, nebo naopak pulzuje v tichu.
Letošní ročník se zaměřuje na „podezření“ jako hlavní téma. Můžeš přiblížit, jak se tato koncepce propsala do výběru inscenací a jak ovlivnila celkový charakter festivalu?
Letošní ročník jsme přejmenovali na Festival podezřelého divadla. Neznamená to ovšem, že bychom podle tohoto kritéria vybírali inscenace. Spíš nám přihlášené tvary tento motiv začaly samy nabízet a zároveň se tentýž fokus začal našemu dramaturgickému týmu vynořovat z diskusí, které jsme vedli o novém divadle a o současném dění – a o tom, co nás na divadle nejvíc přitahuje. V podstatě se nám to podezření na festival vloudilo. Jako anglický ekvivalent jsme namísto suspicion zvolili pojem inkling, tedy určité tušení, ponětí, náznak. Při rešerších jsme narazili na výklad, že jde vlastně o tu fázi, v níž se začíná rodit myšlenka. Okamžik, kdy ještě nic nevíme s jistotou, ale pozornost se upírá určitým směrem, který nás nenechá v klidu. Míhají se kolem nás záblesky unikavých impulzů, cosi se blýskne před zornicí, cosi prosviští kolem ucha, ale v běžném čase nemáme šanci věnovat tomu patřičnou pozornost. Na festivalu bychom chtěli s těmito záhadami, otázkami a indiciemi pobýt o trochu déle, udělat si na ně čas a prostor, dýchat s nimi a číhat, co z toho vzejde.
Motiv podezření lze obecně vzato vykládat různě – my jsme se zaměřili na pocit, který ještě nelze zcela rozklíčovat, který je takovým můstkem k něčemu dalšímu, k nějakému rozřešení, který dráždí a ponouká a vibruje mnoha možnostmi. Také jsme programově chtěli dávat prostor kráse, která je přízračná a prosycuje jak temné věci, tak i ty světlejší. Důležitá je pro nás schopnost nenechat se paralyzovat, dokázat stále imaginovat budoucnost, posilovat přesvědčení, že má pořád cenu pokoušet se o kontakt a mít velké sny. A taky jsme to podezření využili k různým poťouchlostem, jakými jsou třeba ne-viditelné diskuse, tedy kartičky, které diváci a divačky dostanou po vybraných představeních. Malá překvapení. Malé dárky. Strašnou radost z nich mám.
Festival zahrnuje široké spektrum žánrů – od činohry a tance až po multimediální a dokumentární divadlo. Jsou podle tebe interdisciplinarita a hybridní formy trendem současného divadla?
Myslím, že je to úplně přirozený jev. Škatulky mohou být svazující a mnohdy i překonané. Spíš než vnější vymezování hranic mezi jednotlivými žánry nebo druhy mě zajímá dívat se na ty tvary jakoby „zevnitř“. Hledat, čím je daný tvar specifický, jestli je nesen třeba vyprávěním, které přitahuje pozornost, anebo specificky modelovaným prostředím, do něhož nás zve, anebo nějakým pravidlem, které rozvíjí v čase a s jehož využitím vytváří určitý pattern, systém, rytmus.
V týmu Malé inventury nás zajímají často právě takové tvary, které si nemůžeš hned jednoznačně zařadit – tvary, které se nesnaží trefit do nějaké kategorie, ale vytvářejí svébytný systém, v němž fungují a rozžívají se. Tvary, které pojímají podezření právě i vůči daným normám, zvyklostem, autoritám. Mnoho těch tvarů je přesahových a interdisciplinárních, ale zároveň se tyto pojmy dnes používají v takové šíři, že se mohou snadno významově rozmělnit. Proto mi přijde nejvýhodnější ten pohled, který nehledá ani tak druhově-žánrové hranice, ale spíš si všímá těch „intenzit“, vnitřních dramaturgických uzlů a klíčových principů, na nichž je daný tvar vystavěn. Magnetismus je ten klíč. Síla, která poutá a vábí a dráždí.
Malá inventura funguje už přes dvacet let. Jak se festival za tu dobu proměnil a jak vnímáš vývoj nezávislé divadelní scény v České republice?
Festival sleduju už mnoho let, takže byla pro mě velká radost, když jsem byla v roce 2022 přizvána do dramaturgického týmu. Kromě samotné showcase nejvýraznějších titulů na divadelní a performativní scéně se festival kontinuálně věnuje také networkingu, vytváření vazeb mezi umělci, promotéry, odbornou i širší veřejností a obrovskou energii vynakládá do péče o tato propojení. Je mostem mezi českou scénou a zahraničím. Pořádá celou řadu odborných setkání na aktuální i nadčasová témata (třeba sympozium o tvůrčích rezidenčních pobytech ART-IN-RES nebo různé diskuse o výzvách dramaturgické profese). Nabízí mnoho příležitostí ke sdílení dobré praxe. Je to devítidenní smršť, ale zároveň i oáza, kde se dají sdílet aktuální radosti i patálie a společně hledat jejich možná řešení. Adris Světlíková, Markéta Jiroušková, Petr Pola a celý festivalový tým odvádí velmi intenzivní práci, bez níž by nezávislé divadlo bylo podle mě o dost rozdrobenější, frustrovanější a opuštěnější.
Jako velký sukces a pozitivní trend na nezávislé scéně vnímám právě veškeré síťování, sdružování, hledání spojenců a vytváření a tmelení aliancí. Obecně je strašně užitečné vytvářet příležitosti, kdy lze o věcech diskutovat společně a sdílet krizové okamžiky i dobrá funkční řešení. Na letošním festivalu bude takových setkání celá řada: diskuse na téma tanec a moc, dvě profesní dramaturgická setkání, oblíbená burza projektů Sbal ho*ji*to!, řada setkání s domácími i zahraničními festivalovými hosty a hostkami, debaty po představeních a v neposlední řadě večírky. Ne nadarmo se organizace, která festival pořádá, jmenuje Nová síť. Síť, která vás chytí – když je třeba.
Jako velkou hrozbu pro (nejen) nezávislou scénu vnímám samozřejmě krizi demokracie a nástup oligarchů k moci. Ničivé zásahy do kulturní sféry, jak je už nyní sledujeme v Maďarsku nebo v masivní podobě na Slovensku, se jeví jako hodně zlý sen. Překotné zvraty v domácí i zahraniční politice Spojených států jsou už čiré šílenství. Jediná šance, jak pokusům o masovou destrukci institucí, struktur a základních hodnot čelit, je spojovat se. Hledat, co je společné. Spojit síly.
Festival propojuje umělce, promotéry i odbornou veřejnost. Jaké možnosti festival nabízí mladým divadelníkům nebo začínajícím tvůrcům? Existuje konkrétní podpora pro nové talenty?
Osobně při výběru titulů hodně myslím právě na to, aby se na festival vedle „známých firem“ dostaly i nové tváře. Každoročně jich festival představí celou řadu. Letos máme na festivalu třeba výtvarnici, autorku a performerku Bertu Doubkovou s jejím projektem s vysoce podezřelým názvem Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat. Roztodivné objekty pokladené na dlouhé desce stolu spolu navazují podivuhodné kontakty, vyřizují si účty, posílají si tajné zprávy; je to divadlo, kde divák ani nedutá, jak je lapen. V rámci doprovodného programu zase představíme work in progress Alex od režiséra Adama Draguna, mimo jiné frontmana postpunkových Berlin Manson. Sofistikovaný, hořký i velmi vtipný tvar, který dráždí protichůdnými tendencemi, hledá autenticitu i manipuluje a důsledně reflektuje hardcorové podmínky současné divadelní praxe. Noví talenti mohou představit své projekty na burze Sbal ho*ji*to!, mohou navazovat kontakty na festivalových setkáních, mohou získat podporu pro výjezdy po republice i po zahraničí, mohou se hlásit do programu pro mladé umělce a umělkyně Nová krev atp.
Část programu Malé inventury tvoří networking. Je důležité propojování českých a zahraničních divadelních tvůrců? Vybavíš si projekt, který na základě festivalových setkání vznikl?
Propojování je úplně klíčové a nejlíp se to děje samozřejmě skrze osobní živý kontakt a dialog. Studenti DAMU se třeba díky Malé inventuře mnohokrát dostali do zahraničí se svou multismyslovou objektovou inscenací Karkulka aneb Jak se do lesa, tak se z lesa těžko, kterou jsme uvedli na festivalu předloni. Spřátelili se s kulturními organizacemi po celé republice sdruženými do Nové sítě, navázali kontakty – a v neposlední řadě se i s pomocí festivalu podařilo udržet projekt déle při životě, dopřát mu četnější reprízy, nechat ho vyzrát, otestovat ho v neznámém prostředí, ověřit jeho nespornou kvalitu. I díky tomu inscenace stále žije a bude se hrát mimochodem letos v březnu v Klubu Letka v rámci spřátelené přehlídky nového loutkového a objektového divadla Letící Puppáci. Vloni byli zase v Praze na Malé inventuře promotéři z hamburského festivalu nezávislého umění Fringify a byli úplně nadšení z inscenace Těžké divadlo, k němuž jsme jim doporučili ještě Louskáčka: zeleninový balet a technologicko-loutkový zázrak Prefaby, který by mimochodem měli vidět úplně všichni. Čirá krása.
Divadlo na festivalu letos překračuje tradiční hranice – propojuje se s lekcí jógy, taneční rave party nebo procházkou poslepu. Mají diváci větší zájem o participativní a imerzivní formy?
Osobně mám pocit, že si skutečně a doslova potřebujeme být blíž. Blízkost je politikum. Divadlo se odjakživa ptá, co je to vlastně člověk a co ho odlišuje od jiných entit. S rozvojem umělé inteligence nabírá tato otázka na aktuálnosti. A s postupující klimatickou změnou a rostoucím množstvím válečných konfliktů a zločinů, které se navíc dějí nedaleko a dopadají bezprostředně na naše životy, se otázka krize humanity vrací ještě palčivěji. Je to neuvěřitelná doba, v níž žijeme. Zvláštní matrix. Vědomí, že mohu přijít do divadla a sdílet s ostatními právě třeba i stav, kdy teprve hledám, jak se k realitě postavit, jak se v ní zorientovat a jak se s ní vypořádávat, činí všechno trochu snesitelnějším, aspoň na chvíli. Pospolitost, blízkost a možnost strávit zkrátka nějaký čas spolu jsou strašně cenné, dnes ještě víc než dřív.
Blízkost lze samozřejmě navodit i ve tvaru, který není participativní, jako je třeba dokumentární sonda do života teenagerů a třicátníků První rána kapitána v režii Anny Klimešové a Petra Erbese. Ale pak máme na programu Objectravelling od libanonské tvůrkyně Mary Ingea, kde jste nenuceně a empaticky zapojeni do průběhu dění a přináší to velkou radost. Anebo uvedeme taneční rave party, s níž přijede v Nizozemí usazený Connor Schumacher: ve spolupráci s Terezou Ondrovou a Temporary Collective otevřou skrze tanec empatické senzory dokořán a budou hledat cesty, jak rozvibrovat každý milimetr v těle, naladit se na společný vibe a posílit odolnost.
Festival přináší i sociálně angažované inscenace reflektující aktuální témata – od ekologie po queer problematiku. Jaký je vztah mezi uměním a aktivismem? Může divadlo reálně ovlivnit společenskou debatu?
Divadlo může být prostorem, kde se vysloví věci, které se „venku“ obyčejně neříkají. Anebo říkají, ale to říkání úplně nestačí, je potřeba je taky prožít. Prožít je přitom nějak nanečisto, prožít je v režimu hry, která umožňuje odstup, pochybnost, úvahu, revizi, změnu strategie – a přináší taky zase i tu blízkost a možné sdílení obav i úlevných momentů. Osobně se mi mnohokrát stalo, že mi divadlo nabídlo perspektivu, kterou jsem neznala nebo o níž jsem si ani neodvážila představit, že by mohla být pro mě. A vida, byla. Takové okamžiky přinášejí euforii, kterou bych přála každému. A divadlo je pro to úplně zázračné médium. Na Malé inventuře uvedeme Prázdná místa, která propojují aktivismus, divadlo, film i život – je to sugestivní tvar, který se tváří jakoby nic, ale dělá velké věci. Neprozradím, běžte se určitě podívat. Dva určité „ghosts“ můžete vidět v projektu weak women. A úplnou specialitou je pak divoká a svobodomyslná záležitost PiNKBUS slovenský a žiadny iný, která letošní festival zakončí.
Festival Malá inventura má i regionální přesah a pokračuje v dalších městech formou Ozvěn. Jak se liší divácké reakce v Praze a v regionech? Jsou témata a formy vnímány jinak?
Kromě hlavní showcase, která proběhne od 20. do 28. února v Praze, se letos konají ještě čtyři regionální Malé inventury, a sice v barokním Kuksu, v Rožnově pod Radhoštěm, v Jičíně a v Karlových Varech. Vedle toho se budou během celého roku na různých místech v České republice i v zahraničí odehrávat ještě Ozvěny festivalu. Z vlastní zkušenosti bych řekla, že k sobě Malá inventura naštěstí poutá vstřícné a zvědavé publikum, a to jak v metropoli, tak v regionech. Různé konkrétní scény mají třeba dramaturgii vyhraněnější určitým směrem, například v jičínské Valdštejnské lodžii a v Kuksu se výrazně daří výtvarnému a loutkovému divadlu, v Rožnově vlastně také, v dalších lokalitách, třeba v plzeňské Moving Station nebo na platformě Move Ostrava, zase bývá na programu výrazněji zastoupen současný tanec, ale v diváckém přístupu převládá všude otevřenost vůči novému a nezvyklému. Malá inventura podporuje, kultivuje a oslavuje diverzitu – a evidentně tím přitahuje i podobně smýšlející diváctvo.
Jaké jsou největší výzvy, kterým dnes čelí nezávislé divadlo v České republice? A jak nezávislému divadlu pomáhá Malá inventura?
Největší výzvou pro nás všechny je akutní ohrožení demokracie, ohrožení (nejen kulturních) institucí a s tím spjatá potenciální lavina totální destrukce fungujících struktur, kterou s sebou – jak vidíme – nástup populistických oligarchů přináší. Zároveň je vzhledem k vratké geopolitické situaci nutné investovat větší část prostředků do zajištění bezpečnosti, a ty prostředky budou pochopitelně někde chybět. Náchylnost obdivu k autoritářským formám moci se zvyšuje, neochota k respektujícímu přístupu k druhému člověku roste, raději to ani nechci rozvádět. Nezávislé divadlo čelí samo o sobě mnoha výzvám, zejména neudržitelným podmínkám a s tím souvisejícímu akutně hrozícímu riziku vyhoření těch, kdo se divadlu jakýmkoli způsobem věnují.
Péče, starost, citlivost a vnímavá pozornost jsou myslím klíčové strategie, s jakými můžeme krizovou realitou zkoušet procházet. Divadlo se bude teď dost pravděpodobně výrazně proměňovat, možná právě i směrem ke komunitnějším, sousedským, intimnějším, ale třeba i happeningovým projektům. Kdo ví. Malá inventura je takové zvětšovací sklo, platforma, kde se můžeme potkat, zažívat všechny možné stavy spolu a sdílet ty užitečné a funkční strategie, s jejichž pomocí se lze nad všechny krize povznést a nabrat kyslík. V sobotu 22. února můžete navštívit festivalový věštecký koutek, který otevřeme v kavárně ARCHA+ a v němž bude možné si nechat výtvarníkem a performerem Jakubem Šulíkem vyložit jeho autorské karty anebo si s dramaturgem a režisérem Borisem Jedinákem pohovořit o pradávném věšteckém systému I-ťing. Je to jedinečná příležitost vstoupit do dialogu s orákulem i se sebou samými, vnímat věštbu jako hru a být pozorní. Pojmout podezření, že není vše ztraceno. Načerpat z Malé inventury živiny!
