Hudba Leoše Janáčka ovládá evropské scény. Nestává se často, aby dvě dominantní opery hrály ve stejné době dílo českého skladatele. Královská opera v Londýně uvedla Její pastorkyni (pod názvem Jenůfa), Pařížská národní opera zase Příhody lišky Bystroušky (La petite renarde rusée). Média v zemi galského kohouta i na ostrovech se shodují ve výjimečnosti zejména ve vedení orchestru. V Paříži pod taktovkou slovenského dirigenta Juraje Valčuhy, v Londýně pod vedením nastupujícího ředitele tamní opery Jakuba Hrůši.
„Je to geniální dílo, které má více vrstev. Buď bylo vnímáno jako opera pro dětského diváka, kde jsou zvířátka a lidé, nebo se na něj můžeme podívat z pohledu dospělého a zásahu člověka do přírody, čímž se dostanou do popředí zejména otázky svobody a vězení. Co člověk nemá, chce si jednoduše přivlastnit,“ svěřil se před generální zkouškou Příhod lišky Bystroušky maestro Juraj Valčuha. Na programu byla letos od 15. ledna do 1. února opět v budově opery na Bastille a jedná se o produkci plnou květin, zvířat i hmyzu.
Pařížská inscenace vznikla v sezoně 2008/2009, naposledy se hrála o rok později. Slavnou Janáčkovu bajku nyní oživil Juraj Valčuha a dle francouzských médií si všímá především jednoho zásadního humanistického poselství: Janáček opěvuje koloběh života. Nebojí se smrti a odevzdává se moci přírody, kterou nelze obejít ani obelhat. Ač je opera v něčem drsná, a možná i krutá, je pravdivá: „Janáček si jednoduše na nic nehraje. Je to pravdivá hudba. Pravdivostí se Janáček přesně dotýká člověka a nejde na to žádnou oklikou, ale přímo,“ popisuje hudbu Valčuha, který je hudebním ředitelem Symfonického orchestru v Houstonu a v tuto chvíli v Paříži hostuje.
„Je to feministické, a tedy politické,“ pokračuje. Provedení po téměř patnácti letech s sebou přineslo nový pohled. Pařížská opera Bystroušku prezentuje jako více emancipovanou bytost, jako tvora, který jde za svým a nebojí se smrti. Stejně tak je inscenace více ekologická. „Je to opera především svérázná, tak jako Janáček sám,“ říká Valčuha, jehož práci glorifikuje francouzská kritika. Pod jeho taktovkou jako by se teprve ukázalo, co v orchestru pařížské opery je. A plně vynikla harmoničnost Janáčkovy hudby. Francouzi křičí: „Bravo!“
Od poloviny ledna do začátku února se na pařížské scéně představily i děti z pražského Kühnova dětského sboru. „Spolupráci jsme domluvili velmi narychlo,“ řekl mi před generální zkouškou sbormistr Petr Louženský. „Ozvali se nám na sklonku listopadu.“ Bystroušku přitom děti pravidelně hrají a zpívají i v Praze. Některé se ovšem musely operu doučit, protože v Paříži jich požadovali dvacet jedna. Tato Janáčkova opera má podle Petra Louženského poměrně málo zpívaných částí, velký prostor je dán hlavně hudbě, která dominuje. O to více je prostoru pro akci a herecké výkony. Děti hrají nejen liščata, ale i komáry, mušky, žabku nebo šneka. Některé mají i pěvecká sóla. Pařížské provedení dbá na propojení dětských zpěváků a dospělých sólistek a sólistů, jak upřesňuje sbormistr: „Ze začátku jsem dětem pomáhal s překladem a tlumočením. Postupně to ale nebylo potřeba a děti se domluvily bez problémů. A dokonce měly připomínky.“
„Je to jako dětský sen, být součástí provedení v jednom z největších operních domů v Evropě,“ dodává. A zejména pro děti. Návrat Bystroušky do Paříže je tak velkou událostí. Nadčasové libreto, příběh a hudební extáze jen dokazují, že i po sto letech překypuje životem.
