Festivalová sezona se letos ke slovu přihlásila skutečně brzy. Ano, již 7. ledna jsme slavnostně odpálili první etapu dalšího dvanáctiměsíčního seriálu divadelních hodů. Startovalo se tradičně, již 8. ročníkem bilanční přehlídky divadel zlínského kraje Zaráz. Tři dny jsme rozpustile poletovali mezi Městským divadlem Zlín a Slováckým divadlem Uherské Hradiště, abychom společně pohlédli na zoubek vždy trojici aktuálních inscenačních počinů, jimž se následně dostalo komplexního zhodnocení na rozborových seminářích. Včera nabídl svůj pohled na událostmi nabušené tři dny kolega Vladimír Hulec a já vám nyní překládám své v mnohém jistě odlišné zápisky. Prolétejte světem s divadelním.netem!
Zlín ve znamení jistoty?
O poznání tradičnější výběr tentokrát nabídlo větší ze dvou zúčastněných divadel. Na programu se ocitlo další pokračování dramaturgické linie věnované regionu, totální klasika, ale i reprezentant ostrovní dramatiky osmdesátých let. Podobně pestrá byla též sestava vůdčích osobností jednotlivých projektů. Jednu z inkriminovaných inscenací přirozeně připravil zdejší umělecký šéf Patrik Lančarič, režisér Šimon Dominik se však do někdejší obuvnické metropole vrátil po dlouhých čtrnácti letech a ostřílená matadorka mnoha českých jevišť Natália Deáková zde dokonce debutuje. Je zřejmé, že MdZ se v poslední době razantně osměluje a konečně oslovuje i tvůrce mimo okruh svých dlouholetých spolupracovníků, mezi něž mimo jiné patří Petr Štindl, Jakub Nvota, Janusz Klimsza či dlouhá řada entit pevně spjatých s brněnskou JAMU.
Program přehlídky byl zahájen v brzkém úterním dopoledni scénickou adaptací prozaického debutu zlínské rodačky Hany Andronikové Zvuk slunečních hodin. Úprava Kataríny Koišové odmítá kráčet povrchně efektní cestou komplexní společenské fresky a volí méně okázalou, intimně-dramatickou formu, jež souzní nejen s komorním prostorem Studia Z, ale i s aktuální inklinací režisérky Natálie Deákové k sevřenému jevištnímu tvaru, stejně jako s její dlouholetou rozhlasovou zkušeností. Primárním činitelem se tak logicky stává mluvené slovo, jímž výtečně vládnou všichni čtyři vybraní aktéři. Výsledkem je poněkud rozvláčný sled mnoha volně provázaných rozprav, v nichž se prolínají dvě časové roviny a historie obecná střídá individuální trudné osudy kvarteta postav. Kromě temporytmické monotónnosti je zásadním problémem únavné vyvařování žánrových stereotypů, jednostrunná hra na city a opakovaná akcentace primárních sexuálních pudů. Coby neokázalý hold pozapomenutému, ovšem pozoruhodnému románu však inscenace funguje dobře, je herecky poutavá a náležitě srozumitelná i nečtenářům a méně zkušeným divákům. To jasně dokázal vřelý závěrečný aplaus, v němž obzvláště vyniklo nelíčené nadšení mladého, zřejmě gymnaziálního publika. Regionální dramaturgie jede!
Nemalé ambice do světa hrdě hlásá inscenace zlínského ideového lodivoda Patrika Lančariče, který se na rozdíl od předchozího laškování s dramaturgickými novinkami tentokrát obrátil ke klasikovi z největších – Antonu Pavloviči Čechovovi. Jeho sebevědomá vize Racka zaujme hned v úvodu, a sice efektní funerální scénou Michala Syrového, jež nekompromisně předznamenává tragické finále, i úhlednými kostýmy Michaely Semotánové, které účinně kombinují rustikální a urbánní prvky a elegantně kříží současnou módu s decentně ironizovaným retro stylem.
Dosti křečovitě ale vyznívají některé aktualizační tendence. Předkládaná varianta, že Máša v jinak obětavé emo interpretaci Karolíny Vlčkové kromě obligátního alkoholu neholduje tabáku, ale tvrdým drogám (kdepak je asi na odlehlém statku shání a kde na ně bere peníze?), je dávno již ohraným otravným klišé. Konstantin Treplev zase spisovatele Trigorina srovnává s Michailem Bulgakovem, přičemž vzhledem ke kontextu situace není jasné, zda jde o explicitní definici vnitřní zapouzdřenosti mladého bouřlivce nebo dramaturgický přešlap. Úprava rovněž banalizuje některé vztahy. Možnost, že Dorn je otcem Máši, jež je v původním textu předložena už v seznamu postav, kdy je Máša záměrně označována jako Polinina, nikoli Šamrajevova dcera, je zde totálně upozaděna ve prospěch tendenčního generačního míjení, stejně tak jsou minimalizovány interakce mezi Irinou Arkadinovou a Ninou Zarečnou. Největší úroveň sterility ale prokazuje scéna hádky mezi Irinou a Konstantinem – namísto sledu do neuralgických bodů nemilosrdně mířících urážek si ti dva tentokrát jen unaveně vyměňují nic neříkající obecné fráze.
Režie v souladu s klasickým výrokem Oscara Wilda předkládá nejen různorodé varianty vztahových konstelací, ale především opakovaně tematizuje sexuální pnutí coby nástroj manipulace – od úvodního roztouženého hormonálního blouznění mezi Konstantinem a Ninou přes vypočítavý orální sex mezi zkušenou herečkou a komerčním spisovatelem až po zoufalé pokusy Poliny Andrejevny ještě naposledy svést sukničkáře za zenitem doktora Dorna.
Inscenace je nejsilnější ve dvou základních aspektech. Prvním je hypnotická herecká věcnost trojice mužských představitelů – Josefa Kollera, jenž interpretuje učitele Medvěděnka nikoli jako obvyklou groteskní šarži nesvéprávného lidského jedince, ale jako racionálního, neokázale milujícího správného chlapa; Pavla Vacka, jehož Trigorin, vzhledem připomínající kombinaci Jakuba Škorpila a Patrika Hartla, si velmi dobře uvědomuje své profesní i lidské limity; a konečně Zdeňka Lambora coby doktora Dorna, pod jehož dobráckou, lyricky mžourající fazonou se skrývá předčasná únava z vlastní empatie. Druhým vrcholem je fantastický výkon Milany Gorské coby Niny Michajlovny Zarečné, jež bez sebemenšího zaváhání i falešného tónu ustála heroický oblouk od čistého entuziasmu naivní venkovské dívky až po závěrečné smířené, byť neradostné, šílenstvím autenticky cinknuté prozření.
Marie Vojtěchová sice v roli Arkadinové prokazuje své dispozice pro herectví na hraně grotesky a realismu, v dané dramaturgicko-režijní koncepci, jež nepokrytě straní mladým, je však vedlejší postavou. Zmůže se jen na několik výmluvných gest, jež fragmentárně načrtnou mondénní herečku, kvalitní milenku a špatnou matku. Achillovou patou zlínského Racka je bohužel hystericky rozkacený Treplev Adama Kořána, jenž v náročném partu není schopen odhodit naprosto nežádoucí stigma symbiózy dvou předchozích ztvárňovaných postav – Erbenova Vodníka a Dumasova D’Artagnana. Jeho rachitická mánička, režií neúprosně tlačená do goticko-rockerských póz, je Čechovově nešťastnému adeptovi múz vzdálená zhruba stejně jako moravský agrometal kvalitnímu mainstreamu. Elektrickou kytaru se nestačí naučit jen držet, tu musíš mít v srdci! Konec, jenž se nesluší vyzrazovat, pak přináší jakousi zvrácenou variantu happy endu, nikoli nepodobnou vyústění legendárního muzikálu Cikáni jdou do nebe. Joj, maňo!
Trojlístek scénických projektů Městského divadla Zlín završila režijně konzervativní, herecky oddaná inscenace dnes již klasického Harwoodova Garderobiéra, v níž se režírující Šimon Dominik sice vzdal okázalých efektů a gest, zato však skládá neokázalou poctu všem dělníkům jevišť celého světa. V rolích Normana a Sira tu s fascinující hereckou pokorou excelují dlouholeté opory MdZ, Gustav Řezníček a Luděk Randár, v jejichž konkurenci se v menších, ale důležitých partech neztrácí ani dojemně vroucí Thorton Radoslava Šopíka, nejnovější posila pánské šatny Tibor Kotlár coby nepovrchní antagonista Oxenby ani za Helenu Čermákovou zaskakující Eva Daňková jako Madge. Vizuálně přitažlivá dobová inscenace, nebulvárně vizualizující atraktivní aspekty soužití umělců a jejich technického personálu, která je zároveň příkladem precizně odvedeného, takzvaně provozního titulu. Je to málo? Nemyslím si!
Uherské Hradiště – mládí vpřed!
Ve Slováckém divadle se z hlediska předkládaného repertoárového výseku hrála o poznání divočejší muzička. Dirigentskou hůlku sice třímali již dobře ověření spolupracovníci, výběr textů pak osciloval mezi světovou premiérou, novou adaptací a dosti již provařenou, ale stále aktuální tragikomickou anekdotou. Na první pohled zřejmá je kolektivní sehranost a vespolná natěšenost zdejšího souboru, který je pozitivně infikován vynikající mladou krví.
V Hradišti se startovalo Orwellovou Farmou zvířat v dramatizaci a režii Doda Gombára. Ten se na Slovácko pravidelně a rád vrací a velká míra respektu souboru k jeho složité vizi a vzájemná napojenost jsou základními spouštěcími mechanismy inscenačních kvalit. Přítomny jsou ale bohužel i četné negativní rysy Gombárovy umělecké tvorby, jako je tendence ke zbytečné doslovnosti, přebujelému patosu i léčbě všech bolestí okolního světa. Do v podstatě lineární Orwellovy bajky jsou tak mnohdy násilně roubovány nejrůznější odbočky, rádoby progresivní tendence a mnoho zbytného proklamačního i situačního balastu, jenž oslabuje diváckou pozornost i finální vyznění. Důsledkem neochoty škrtat je obludně přebujelá, více než tříhodinová stopáž, která se zejména ve své poslední třetině zvrhne v úmorně natahované čekání na nijak nepřekvapivý závěr, jenž se navíc neobejde bez naivní berličky v podobě vypravěče. Základní síla hradišťského alegorického hospodářství tkví v heroickém nasazení výborně kooperující skupiny, jejíž precizní ztvárnění zvířat, umocněné pohybovou spoluprací Gombárovy dvorní choreografky Lindy Caridad Fernandez Saez, dá okamžitě vzpomenout na Pitínského skvostnou, žánrově spřízněnou Lišku Bystroušku.
Monument pro Hradiště, jenž vznikl na přímou objednávku Slováckého divadla, je prvním divadelním textem právníka a zkušeného rozhlasového tvůrce Pavla Molka. Anotace titulu sice láká na „historickou konverzační komedii“, v jádru jde ale o nekorektní (skoro)kabaret, který je zjevně inspiračně napájen domácí poetikou divadel malých forem s kořeny v šedesátých letech 20. století. Nezříká se ovšem ani vlivu anglosaské komediální klasiky, k níž má blízko i režisér hravé inscenace (a umělecký šéf souboru) Lukáš Kopecký. Trojnásobné zamyšlení se nad temně groteskními variantami alternativní historie, respektive dopady různých vyústění událostí kolem Mnichovské dohody na naši (fiktivní) současnost, kreativně testuje svolnost přítomných diváků k manipulaci i jejich znalost poměrně nedávných dějin.
Z hereckých výkonů je třeba ocenit dynamické forbíny Pavlíny Hejcmanové alias Bufetářky rozverně krotící přítomné studentstvo, tři různorodé, avšak vždy stejně strhující energií nabušené kreace půvabné, bezchybně intonující, a dokonce i přesvědčivě rapující Natálie Rašín (sic!) coby Odhalovačky pomníků a rovněž Terezu Novotnou, která v roli Hany Benešové dokázala být skvostná i během své jevištní nepřítomnosti. Ranní představení určené převážně školám bylo sice prezentováno bez lektorského úvodu, metodické materiály jsou však dostupné studentům i vyučujícím, což nemohu než chválit. Uherské Hradiště jako sídlo světových premiér? Jen směle dále!
Mayenburgova černá groteska Ošklivec, známá a hraná v našem kontextu i pod titulem Ksicht, je již notně ohraný repertoárový kus, který v Hradišti opanoval zdejší Malou scénu. Energická režie Terezy Říhové dramatickou předlohu formuluje jako jednoduchou scénickou anekdotu a plně se soustředí na plynulou gradaci a komické pointy rychle se střídajících scén, aniž by si přitom jakkoli připouštěla nezpochybnitelně přítomný frankensteinovský podtext či body-hororové aspekty zdánlivě nekomplikovaného příběhu. Jednostrunnou existenciální grotesku tak oživují především precizní kreace Davida Vaculíka, Jitky Hlaváčové, Lukáše Matěje a Jakuba Zelinky. Inscenace však zůstává uzavřena ve svém sterilním mikrosvětě a zříká se výraznějšího společenského komentáře i silnějších žánrových přesahů. Škoda.
Osmý ročník bilanční přehlídky Zaráz podal přesvědčivou zprávu o v zásadě vyrovnané úrovni dvou vynikajících divadel. Jeho organizace byla precizní, komunikace příkladná a rozborové semináře informačně hutné, názorově různorodé, leč někdy až příliš kultivované. Speciální poděkování pak patří personálu obou divadelních klubů, který pozorně dohlížel na naše stravování i pitný režim. Je setrvale báječné se do Zlína i Uherského Hradiště každý rok vracet. Na shledanou brzy!
