V prosinci 2024 uspořádalo Všeobecné sdružení autorů a vydavatelů (Sociedad General de Autores y Editores – SGAE) v Madridu dvoudenní kongres o současné dramatické tvorbě. Vystoupila na něm bezmála třicítka dramatiků, režisérů a dalších divadelních odborníků, mezi nimi Juan Mayorga, člen Španělské královské akademie a v současnosti umělecký šéf madridského Teatro de la Abadía. Je autorem několika desítek dramat, z nichž některá byla přeložena do češtiny a pět jich bylo u nás uvedeno. Vystoupení Juana Mayorgy v části kongresu nazvané Těla a texty: současná dramatická tvorba jako fyzický a emoční prostor obsahuje významnou úvahu o podstatě dramatického umění vycházející z autorovy vlastní zkušenosti jako autora a diváka. Podstatnou část Mayorgovy úvahy nabízíme v českém překladu.
Přihodilo se mi to na malém ostrově na Maltě, který nese jméno pohádkového místa: Gozo, což znamená požitek. Večer po příjezdu na Gozo jsem si vyšel na procházku po vesnici, kde jsem se ubytoval. Ulice byly liduprázdné. „Jsou snad všichni doma?“ ptal jsem se sám sebe. „Je to možná proto, že je Zelený čtvrtek?“ Najednou jsem zahlédl, že se svítí v kostele, a rozhodl jsem se jít blíž. U dveří prodávala jedna dívka svaté obrázky místního světce. Vešel jsem do kostela a zjistil, že je plný k prasknutí; zdálo se, že je tam celá vesnice. Před oltářem stál mladík – nebyl to kněz –, v ruce držel malý dřevěný kříž a odříkával modlitby v krásném a pro mě záhadném maltském jazyce. Lidé v lavicích nebo vestoje modlitby opakovali. Až se mladík, který pořád držel kříž, otočil na místě a obrátil se čelem k bočnímu vchodu do kostela. Všichni lidé se seřadili za ním. Já také. Najednou ten mladík začal pomalu kráčet k bočnímu vchodu, lidé šli za ním a já s nimi. Vyšli jsme na ulici a já jsem si pomyslel: „Začíná procesí.“ Ale nebylo to tak, protože k mému úžasu ten mladík znovu vstoupil do kostela hlavním vchodem a za ním i lidé. Mladík se přiblížil k oltáři a vrátil se na místo, kde stál předtím, aby pokračoval v modlitbách. Lidé se vrátili do kostela a modlitby opakovali. Byl jsem zmatený, myslel jsem si, že jsem něco přehlédl, přistoupil jsem k dívce, která prodávala svaté obrázky, a řekl jsem jí: „Viděl jsem, že se ten mladík modlí, pak vyšel na ulici a za ním lidé a tak dále. Nechápu, co se stalo.“ Dívka mi to vysvětlila: „Tradice je taková, že se obřad provádí v sedmi kostelech. Protože tady máme jen jeden, děláme totéž sedmkrát.“ Vzpomínám si, že jsem si říkal: „Proto existuje divadlo.“ Divadlo existuje, protože život nestačí. Protože svět nestačí.
Divadlo může způsobit, že tam, kde byl jeden kostel nebo nebyl žádný, se objeví sedm kostelů. Dokáže vytvořit světy. Může způsobit, že se objeví životy.
Teď bych rád obrátil pozornost na slova, která ten chlapec recitoval zpaměti, lidé je opakovali a já je nedokážu citovat, ale ta slova byla rozhodující pro můj zážitek, který si živě pamatuji – jak záhadné je příslovce „živě“, jímž někdy doprovázíme sloveso „vzpomínat“. Vím, že to nebyla ledajaká slova. Chtěl jsem si představit, že odkazují na okamžiky Ježíšova utrpení. V každém případě uvádějí mluvčího i posluchače do určitého emocionálního stavu. Stejně tak mě, pro kterého byl jejich sémantický obsah nesrozumitelný. Jejich zvučnost, váha a tělesnost působily na mé vlastní tělo a na můj vztah k ostatním tělům a k prostoru, v němž jsme se nacházeli.
Ta slova byla spojena s gesty a činy chlapce a ostatních herců – protože ti, kdo je recitovali a hráli, byli jaksi přirozeně a v podstatě herci. Kdybych měl mluvit o textu, který by odkazoval na onen zážitek, pak by takový text tvořila nejen slova, jež jsem slyšel, ale také ony nepsané poznámky, jež účinkující četli mezi řádky. Ta slova a ty poznámky byly zásadní pro proměnu kostela v sedm kostelů a pro nečekané emoce, které moje tělo, tělo nevěřícího, mezi oněmi těly pociťovalo.
Příběh o sedmi kostelích mi slouží jako prolog, abych stručně, neuspořádaně a snad ne rozmarně uvedl některé své názory na konstelaci text – tělo – prostor – emoce.
Nikdy mě nepřestane udivovat, že divadlo je název umění a zároveň místa, kde se toto umění vytváří. Divadlo se odehrává v divadle. Divadelní umění proměňuje místo, kde se předvádí, v divadlo. Divadlo se odehrává. Divadlo se děje. Divadlo je událost. Divadlo není literární žánr, ale žánr událostní.
Zásadní je pro něj dohoda, jež se uzavírá mezi diváky a také mezi diváky a herci. Diváci souhlasí s tím, že budou společně pozorovat a vnímat akce, na nichž se dohodli herci. Souhlasí i s tím, že místo, kde se setkávají, může být po určitou dobu jakýmkoli jiným místem a že těla, která vidí a kterým naslouchají, mohou zpřítomňovat jiná těla. Úlohou divadelního textu je tedy spojit v prostoru, který se může přetvářet v jiné prostory, těla herců, těla diváků a těla postav, jež herci představují a jež se v něm nenacházejí fyzicky, ale v imaginaci herců a diváků.
Dramatická literatura, kterou slovník definuje problematicky jako „literární druh, do něhož patří díla určená k jevištnímu provedení“, by se dala charakterizovat jako „literatura pro těla a prostory“. Divadelní text je ten, který probouzí touhu po divadle. Je to text, který dokáže v některých hercích vyvolat touhu setkat se a pak touhu otevřít své setkání městu – a stává se, že touhu po divadle vzbuzují texty, jež nejsou určeny pro divadlo, zatímco mnoho textů určených pro divadlo takovou schopnost nemá. Jinými slovy, divadelní text je ten, který v tělech probouzí touhu ovládnout prostor a přetvořit ho. Divadelní text svolává těla a přetváří prostory.
V divadle sice nemusí být slova, ale vždy je tam text. Pokud je tam nazkoušené gesto, je tam text, protože je tam písmo – ať už je fixované na papíře, nebo ne. Proto je rozlišování mezi divadlem textu a divadlem gesta chybné. Stejně tak je chybné rozlišování mezi divadlem slova a divadlem fyzickým. Když je slovo vysloveno, stává se tělem, protože lidský hlas je tělem. Když se slovo vyslovuje, děje se, a to vždy tak, že obsazuje prostor.
Mimoto, ačkoli je v divadle zásadní ticho a nemusí v něm být vůbec žádná slova, vždy bude existovat divadlo slov, stejně jako budou vždy existovat slova ve světě. Slova mají velkou moc. Mohou rozpoutat válku a vedou se kvůli nim války. Svými slovy může člověk zasáhnout do života druhého – vzdělávat ho, přimět ho k lásce, odehnat ho, dát mu důvod k zabití nebo k životu… Všichni v sobě máme slova druhých. Všichni jsme těla obsazená slovy.
Důležitým, často zavádějícím slovem, které se používá jak při vykreslení očí milované osoby, tak při popisu penalty v poslední minutě, je slovo „emoce“, jež slovník definuje, opět problematicky, jako „intenzivní a přechodnou změnu nálady, příjemnou nebo bolestnou, provázenou určitým somatickým rozrušením“.
Často říkám, že silami divadla, které miluji jako divák a o které se snažím jako dramatik, jsou čin, emoce, poezie a myšlení, a to v tomto pořadí. Rozdělení těchto čtyř sil je samozřejmě účelové, ale mně pomáhá přemýšlet o tom, čeho si cením a o co se snažím.
Když mluvím o činu, mám na mysli čin vyvolaný přáním. O nikom z vás toho moc nevím a některé z vás neznám vůbec, ale jedno vím o všech: všichni máte přání, která chcete naplnit. Všichni jsme toužící, neúplné bytosti. Naše touhy nás nutí jednat a zajímají nás touhy, které nutí jednat ostatní lidi, ať už je sdílíme, nebo ne.
Když mluvím o poezii, myslím tím hledání jiného pohledu a jiného slova.
Když mluvím o myšlení, mám na mysli otázky, na něž nikdy nedostaneme odpověď, a přesto si je musíme stále znovu a znovu klást.
A když mluvím o emoci, mám na mysli to, co nás spojuje a co se rodí z naší společné křehkosti. Když píšu, když vybírám a řadím slova, jimiž svolávám shromáždění, jemuž říkáme divadlo, usiluji nakonec o to, aby herci a diváci při tomto setkání zkoumali možnosti křehkého lidského života. A nikdy se necítím blíž úspěchu, než když zjistím, že divák našel na jevišti svého dvojníka, který není kopií toho diváka, ale jeho možností.
Mou hlavní ambicí je, aby si divák řekl: tady jsem, tady je moje možnost, tady je ten, kým chci být, nebo ten, kým se bojím být. Když se to stane, může být divadlo mimořádně nebezpečným uměním. Divadlo je uměním konfliktního setkání mezi hercem a divákem, setkání – boje –, v němž divák může vidět sám sebe – jako ve snu – před jinou možností sebe sama. Toto setkání může být katastrofální. Protože divák se nemusí vrátit domů nebo se může vrátit tak změněný, že ho doma nepoznají. Může se vrátit například s tím, že zjistil, že to, co v životě chce, je tančit a tančit a tančit bez ustání, aniž by se čemukoli nebo komukoli podařilo ho zastavit. Nebo může rok mlčet, zatímco bude hledat nový způsob komunikace, nebo může říct otci, synovi či milence slova, která se nikdy předtím říct neodvážil.
Proto jsem jednou prohlásil, že bychom měli dělat divadlo, které zastraší zbabělce. Měli bychom dělat divadlo tak, aby zbabělci, když uvidí dveře divadla, utekli před možností, že tam na ně číhá nějaké nebezpečí.
Divadlo je místo, kde se člověk může setkat s tím, kým skutečně je. Není nic nebezpečnějšího, ale ani nic emotivnějšího.