Zdá se, že činohra Národního divadla moravskoslezského v poslední době pomalu procitá ze své dlouholeté letargie a začíná konečně plnit funkci nejen primárně zábavnou, případně vzdělávací. Mezi rutinními manufakturami divácké vstřícnosti, rozpačitými realizacemi Shakespeara a dalšího mnohokrát osvědčeného dramatického fundusu zde sporadicky raší i o poznání ambicióznější kusy, jež dokonce usilují o to, neortodoxně komentovat stav současného světa. Je jistě chvályhodné, že tyto nepochybně bohulibé tendence se neprojevují jen a pouze v komorním prostoru Divadla „12“, ale zvolna se vracejí i do konzervativní bašty NDM, Divadla Antonína Dvořáka. Po vizuálně omračující Eurípidově Médee na zdejší jeviště v české premiéře přilétají Ptáčci libanonsko-kanadského autora Wajdiho Mouawada.
Autorovo drama se sice průběžně odehrává na třech kontinentech a řeší globální společenské problémy, zároveň se nijak nesnaží zakrývat své lidové kořeny. Ústřední zápletka je evidentně inspirována étosem hollywoodských filmových klasik Franka Capry a zároveň silně odkazuje k devadesátkové romantické komedii režiséra Jona Turteltauba Zatímco jsi spal (USA, 1995). Opomenout samozřejmě nelze ani reference shakespearovské, vzhledem k tématu nepřekvapivě mířící k odvěkému sváru dvou veronských rodů. I když v centru dění zdá se být občanská rovina palestinsko-izraelského konfliktu, v zásadě se jedná o široce platné rodinné intimní drama o naději, toleranci i (ne)ochotě vyrovnat se s vlastní minulostí. Oficiální anotace pak inscenaci vymezuje jako „strhující vyprávění (…) ve čtyřech jazycích“ a jednoznačně tak předznamenává totální dominanci mluveného slova nad jevištní akcí.
Překlad Michala Zahálky, jemuž oddaně asistoval hned trojčlenný podpůrný tým čítající Lenku Bukovskou, Janu B. Hniličkovou a Jitku Jeníkovou, se naštěstí neztratil v křivolakých uličkách lingvistického labyrintu a promlouvá jazykem současným a srozumitelným, jenž obsahuje jen několik decentních papírových zašustnutí, a to zejména v dialozích ústřední milostné dvojice, izraelsko-německého biogenetika Eitana a marocké historičky Wahidy.
Opatrná, akademicky odtažitá režie Aminaty Keita vehementně potlačuje komediální i romantické odlehčující prvky a nemilosrdně akcentuje temné aspekty příběhu, čemuž od prvních momentů mocně napomáhá ambientní hluková partitura Martina Hůly. Především první polovina večera proto disponuje těžkopádným, monotónně hypnotickým temporytmem, který zbytečně předjímá zásadní dějový zvrat. Výrazově opulentní, v jádru však náležitě funkční scéna Martina Chocholouška účelným využíváním točny přehledně člení děj a za pomoci jednoduchých znaků nápaditě odlišuje enormní množství prostorů, v nichž se Ptáčci odehrávají. Kostýmy Simony Rybákové jsou esencí filmově stylizovaného civilu a nenuceně zdůrazňují etnicitu postav i jejich náboženská vyznání. Použité dokumentární, respektive televizně-publicistické projekce úporně tlačí na citovou pilu a nedůstojně podceňují divákovu představivost.
Náročná inscenace se zároveň stává zvěstovatelkou pozitivních zpráv o schopnostech zúčastněných členek a členů ostravského souboru. Sára Erlebachová v emocionálně pestrém partu Wahidy přesvědčivě demonstruje nejen niternost přerodu prostého studijního zájmu v hlubokou transcendentální vazbu k čerstvě probuzené národní identitě, ale především strhující koncentraci, enormní talent i setrvalou náklonnost múz. Pro slaboduché řachandy je jí škoda! Eitan v interpretaci Víta Rolečka postupně svléká vstupní, decentně nerdské aranžmá a prochází neokázalou, v detailech i celku uvěřitelnou proměnou v dospělého muže, schopného přijímat rány osudu i prastará tajemství, převracející naruby jeho dosud poklidnou existenci.
Třetím a čtvrtým esem v tomto opeřeném rukávu jsou pak vynikající výkony Tomáše Jirmana (Etgar) a Davida Viktory (David), jejichž otcovské figury pokorně a s evidentním zaujetím definují podstatu bezprostřední lásky ke svým synům i zaslepenou, přesto však naprosto pochopitelnou zaťatost. I Robert Finta (Wazzán) a Jan Fišar (Rabín) se svěřených charakterů zhostili se vší vážností a ani ve spirituálnějších pasážích se neuchylují k nežádoucímu zobecnění, natož karikatuře. Režie se bohužel nebyla schopna adekvátně vypořádat s faktem, že jinak poměrně komplexní hra je poněkud skoupá k vedlejším ženským postavám, a tak domácí Petra Kocmanová v roli Nory dostala jen chabou možnost provětrat sice již lehce obnošenou, přesto graciézně vyhrávanou polohu oddané manželky a matky, zatímco hostující Hana Doulová (Lea) a Anita Krausová (Eden) jsou nuceny úmorně bojovat se stereotypními figurami židovské herdek baby a armádní zupácké lesbičky/znásilňovačky s dobrým srdcem.
S exotickými Ptáčky do nejstarší z ostravských činoher konečně přistál závan zodpovědnosti k současnému světu, aktuální dramatice i generačně a etnicky pestrému publiku. Prosím, poctěte jej svou pozorností, neb si ji i přes vyslovené pochybnosti zcela jistě zaslouží. Šťastný let!
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Wajdi Mouawad: Ptáčci. Historická poradkyně autora Natalie Zemon Davis, překlad Michal Zahálka, jazyková spolupráce na překladu Lenka Bukovská, Jana B. Hniličková, Jitka Jeníková, režie Aminata Keita, dramaturgie Norbert Závodský, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, hudba Martin Hůla. Premiéra 1. února 2025, Divadlo Antonína Dvořáka.
