Po smrti principála Jana Schmida se pražský magistrát rozhoupal k vyřešení jednoho letitého problému. Pokusil se zbavit Ypsilonky jako své příspěvkové organizace a tím značných nákladů nejen na provoz prý zestárlé instituce, ale především na nájem divadelního prostoru, který platí majiteli Paláce Olympic, kde divadlo sídlí. Proti tomu by se nedalo nic namítat, jen kdyby to úředníci neprovedli tak nešikovně a necitlivě. Jednak je otázkou, jestli „přestárlá“, kdysi novátorská divadla (týká se to i Semaforu) likvidovat, když – jak se ukázalo – není čím je nahradit a zřejmě pořád mají své publikum. Nemluvě o tom, že ti „přestárlí“ si prostě zaslouží přirozeně dokončit, čím mimořádně obohatili zdejší divadlo. Jenže úředníci chtěli, aby za ně práci udělal vítěz konkurzu, který měl divadlo převést z příspěvkové organizace nejspíš na VKI, zajistit jeho financování a dát mu nový program. Neznám takového giganta. Radní tím spasitelem od loňského března jmenovali děkana DAMU Františka Tománka, který slíbil prostory v Paláci Olympic přifařit k DAMU coby další školní scénu. Aniž by existoval projekt, zda něco takového DAMU vůbec chce a potřebuje a jak by to zaplatila. Na zahájení sezony tedy radní Tománka na hodinu odvolali a zachraň se, kdo můžeš.
Zřejmě především Petr Vacek zmobilizoval soubor, nyní je zřejmé, že se zásadně posílila propagace, nasadily nejlepší trháky minulosti, včetně vánočních večerů, pročistila nabídka a otevřela se projektům zvenku, které podle mého budou přibývat, a Ypsilonka by se mohla stát centrem těchto tendencí.
Naštěstí hned na začátku sezony se připravovala nová inscenace Mejdan s Mozartem aneb Opera má tuhý kořínek. Zachovala půdorys dřívějších oblíbených operních večerů, tedy vycházela z dobrých ypsilonských základů, ale nevznikla kolektivní improvizací (jakkoli se o této Schmidově metodě dá hodně pochybovat, v dobrém, to ale nechme stranou). Není postavena na definování vztahů členů souboru k tématu, zhruba řečeno, na rozvíjení asociativních kontextů. Scénář napsali znalec a účastník ypsilonských operních večerů Jan Jiráň s Robertem Rytinou a dali mu lehce nahozený příběh: manažer orchestru (Petr Vacek) obdrží od neznámého mecenáše velkorysou objednávku nastudovat Dona Giovanniho, proto narychlo svolá orchestr KMČ (Kdo Má Čas), muzikanti se scházejí ke kšeftu, houslista z filharmonie, multiinstrumentalista, šumař na volné noze, operní zpěvačka, popina. U klavíru sedí už šedesátou sezonu Miroslav Kořínek a stále výtečně hraje, tato inscenace je připsána jemu. Hudebníci se špičkují, vzpomínají, zazní leckterý typicky muzikantský fór a ty se neoposlouchají. Také politické štípnutí. Volně se muzicíruje, jak se muzikanti předvádějí před kolegy, ale postavy, jakkoli typově vycházejí ze svých nositelů, mají vlastní jevištní život, své osudy. Tedy už není základem ypsilonská sestava, z níž jevištní dění vycházelo, ale příběh a jeho situace, jemuž herci slouží svými postavami. To považuji za skvělou možnost, jak nově rozvíjet ypsilonské „improvizace“, přivádět do Ypsilonky nové tváře a profese hlavně z oblasti hudby – na repríze 27. listopadu jsem zastihl například operní pěvkyni Janu Šrejma Kačírkovou, zanedlouho povila dalšího potomka, zazpívala skvěle. Alternuje ji Lenka Pavlovič a propagace může zvát diváky na dvě nositelky Ceny Thálie. Samozřejmě se nakonec prozradí onen tajemný komtur mecenáš a sehraje se ale hodně odrbaná kostra Dona Giovanniho. A dojde na pěkné přídavky pro rozdováděné publikum. Některé dialogy by si ještě mohly lépe sednout, něco by se mohlo intonovat čistěji, ale nakonec o to tu až tak nejde.
Mimochodem, Jan Jiráň s Robertem Rytinou propagují operu zejména dětem. Rytina, profesí grafik, komentuje zdejší operní dění a každoročně pořádá dobře promyšlený Ctěnický hudební festival. Letos v říjnu ho zaměřil na 150. výročí Bizetovy opery Carmen, kdy v jednom večeru zazněl průřez operou v podání špičkových interpretů, ve druhém klavírista Jan Kučera s kytaristou Lukášem Sommerem sepsali a báječně zahráli vtipný hudební doprovod k němému filmu Carmen a k jeho chaplinovské parodii A Burlesque on Carmen (oba 1915), nádherný zážitek. Ve třetím se promítl dokument Heleny Třeštíkové Carmen story o Bednárikově nastudování Carmen v Národním divadle v březnu 1999 a poté se neformálně debatovalo s tehdejšími protagonisty Dagmar Peckovou, Valentinem Prolatem a Romanem Janálem. Ano, s Janálem coby také ypsilonskou operní hvězdou. Kruh z Ctěnic do Ypsilonky se uzavírá dobrými nápady a hlavně zajímavými lidmi, s nimiž se setkat je tou nejpodstatnější kvalitou těchto produkcí. A zdá se, že těchto lidí v Ypsilonce přibude, a troufám si odhadnout, že přibudou i někteří z letošních Ctěnic.
Studio Ypsilon – Jan Jiráň, Robert Rytina: Mejdan s Mozartem aneb Opera má tuhý kořínek. Režie Jan Jiráň, dramaturgie Pavla Nohýnková, hudba W. A. Mozart a Miroslav Kořínek, hudební nastudování Miroslav Kořínek, scéna Miroslav Melena a Ondřej Zicha, kostýmy Agáta Belak Molčanová. Premiéra 21. listopadu 2025 (psáno z reprízy 27. listopadu).
