Tradice jsou hezká a pro naši identitu naprosto zásadní věc. Ale když se z tradice stane nostalgie a z nostalgie brzda, je něco špatně. Festivalové prostředí je z podstaty věci prostředí turbulentní. Přestože dramaturgii plánujete meziročně a přípravy nadcházejícího ročníku začínají s uschnutím poslední plachty od divadelního šapitó, letí festivalový čas jinak. Všechnu energii a čas koncentrujete do několika festivalových dní. Dáváte se všanc. Věříte, že přijdou diváci, že celý festival neproprší, že dorazí všechny soubory i rekvizity, že budete řešit co nejmenší množství mikroproblémů, které mají makrodopad na celkové vnímání vaší akce (odpadky, noční klid apod.). Při tom všem chcete vycházet ze zavedených tradic a opírat se o to, co už funguje. Ale jen to nestačí. Abyste uspokojili kreativního ducha, nezaspali dobu a důležitá témata nejen divadelního světa, musíte inovovat. Nahlížet na festival z různých perspektiv, přinášet nová témata a obzory. Ale to si zdaleka ne všechno diváctvo, návštěvnictvo a obyvatelstvo myslí.
Záměrně jsem použila slovo obyvatelstvo. Mezinárodní divadelní festival REGIONY v Hradci Králové je festivalem lidu. A nemyslím to nikterak pejorativně. Během osmi festivalových dní patří historické centrum města lidem – obyvatelům města, kteří si termín zapisují do svých diářů s ročním předstihem, rodinám s dětmi, pro které se město na týden promění v divadelní hřiště plné příběhů. A také vystupujícím souborům, které po představení nebalí kufry a nespěchají do své domoviny, nýbrž se jdou setkávat se svými kolegy a kolegyněmi, kamarády… Festival patří zkrátka všem. To je na hradeckých REGIONECH krásné, ale taky je v tom trochu háček.
Když se jako jedinec spolu s přibližně padesáti tisíci dalších diváků cítíte tak úzce napojeni na velkou kulturní akci, je pro vás sebemenší změna v „matrixu“ zradou. A přitom, věřte nebo ne, i za tou skoro nepostřehnutelnou maličkostí stojí hodiny, dny i týdny diskusí a práce.
Tak například v roce 2019 jsme přizvali Novou síť, aby nezaujatým a odborným okem nahlédla na fungování festivalu, respektive v té době festivalů dvou – Divadla evropských regionů a o pět let mladšího Open Air Programu. Podařilo se rozkrýt a pojmenovat nejeden problém, ale také přijít s konstruktivními návrhy včetně jejich postupné implementace do rozjetého kolosu. Ze dvou festivalů se samostatnými weby, oddělenými festivalovými zpravodaji, odlišnými tématy a zcela autonomními týmy se stal jeden Mezinárodní divadelní festival REGIONY Hradec Králové. Kdykoli se nad tímto velmi promyšleným a ze všech světových stran nahlédnutým krokem zamyslím, jsem přesvědčená, že byl naprosto nezbytný a pro chod celého festivalu stěžejní. A jsem také přesvědčena, že i přes počáteční hlasitý odboj festivalových patriotů se v důsledku jednalo o zcela zanedbatelnou změnu, která rozhodně nevyzmizíkovala dvacet let historie, hodnot a tradic. Naopak s největší odpovědností a respektem myslela na budoucnost festivalu.
Festival patří zkrátka všem. To je na hradeckých REGIONECH krásné, ale taky je v tom trochu háček.
V pocovidových letech jsme pokračovali s dalšími změnami, divákům více či méně zjevnými. A stejně jako v politice a životě se každá změna vždy setkala a setkávat bude s mnohdy absurdní kritikou. Namátkou – „neberte nám parkovací místa“ (když na náměstí/parkovišti vyrostla scénografie inscenace Jiné místo), „ty večery na terase Klicperova divadla už nejsou, co bývaly“. O kauzách týkajících se vratných kelímků a vůbec udržitelného přístupu ani nemluvě. Ano, i o tom je organizace DIVADELNÍ akce.
V roce 2023 jsme se rozhodli podporovat nezávislou divadelní tvorbu a koprodukovat projekty, které v Hradci uvedou svou premiéru. V době, kdy na Ministerstvu kultury nejsou prostředky na vznik nových inscenačních projektů, mohou festivaly sloužit jako podpůrné inkubátory a platformy pro nezávislé umělce a jejich tvorbu. Od prvopočátku se zaměřujeme na veřejný prostor a práci s ním skrze nejrůznější divadelní formáty. Prvním takovým počinem byla didaktická performance K prameni Jakuba Gottwalda a kolektivu (mimo jiné oceněná poctou festivalu …příští vlna/next wave… a nominovaná na Cenu Divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo). Následovala performativní instalace Hemžení autorek Berty Doubkové, Josefíny Holcové a Ivy Ščerbákové pro diváky všech věkových kategorií a v roce 2025 také meditativní inscenace Jiné místo, kolektivní práce týmu kolem Anny Klimešové a Petra Erbese.
Projekty profesionálních kolektivů, za nimiž stály měsíce práce a také našeho očekávání. Jak už to tak bývá – a jak jsem naznačila výše –, přijetí veřejnosti bylo a je u těchto počinů doprovázeno rozpaky. Že by opět strach a nedůvěra k neznámému? Přitom zážitky ze všech tří zmiňovaných projektů se diváctvu vrývají hluboko pod kůži.
Ale nevadí. Neviditelné hradby a bariéry mezi odvážným festivalem a stále lehce konzervativním a bojácným divákem budeme bourat dál. Letos třeba společně s Chemickým divadlem a Divadlem Setkání.
Nebojme se experimentovat jen jako umělci, ale také jako pořadatelé. Přestože kritické hlasy – kolektivní a anonymní – umějí být v dnešní době hlasitější než kdy dřív, změna a posun vpřed jsou důležité. Jako diváci se pak nebojme poznávat a dávat příležitosti novému. Vždyť festivaly přece nejsou jen o jistotách, ale z podstaty věci především o objevování, kouzlu okamžiku a překvapeních.
