Wiener Festwochen: Florentina Holzinger zabydlela Nitschův Prinzendorf

Sdilej

Florentina Holzinger v Letniční hře (Pfingstspiel) v rámci Wiener Festwochen vstoupila přímo do srdce „Podzemního Jeruzaléma“, do Nitschova zámku v Prinzendorfu, v němž enfant terrible vídeňského akcionismu budoval své Divadlo orgií a mysterií. Z vídeňského oratoria pro nahá těla, harfy, bicí, auta a světlice se publikum autobusy přesunulo do Prinzendorfu, kde se drony věnovaly výtvarné disciplíně zvané dripping, mír na zem snesla odvážná potetovaná holubice s padákem a poslední večeře se proměnila v závěs třinácti nádherných těl. Holzinger tak nevytvořila jakousi muzeální hommage, na níž by vystavila zaprášené exponáty; pomocí queer chvění, grotesky, bolesti a blasfemie naopak aktivovala Nitschův rituální rejstřík.

Florentina Holzinger, jejíž performance obvykle obsahují nahotu, krev, propichování kůže a jiné poškozování, pojala Letniční hru jako blasfemicky převrácený obřad v Nitschově duchu. Hermann Nitsch (1938–2022) na svém zámku v Prinzendorfu pořádal Letniční slavnost (Pfingstsfest) pravidelně a jeho krvavá a jen zdánlivě rouhavá tvorba se stala rakouské choreografce, režisérce a performerce stěžejní tvůrčí inspirací. Program večera sliboval dvoudílnou performanci: nejprve vídeňské oratorium pro těla a stroje, které se vztahovalo k symbolům Ducha svatého, k holubici, ohnivým jazykům a vanutí větru, a poté přesun do Prinzendorfu a poslední večeři v místě, kde Hermann Nitsch po desetiletí rozvíjel své Divadlo orgií a mysterií. Vídeňská část působila jako iniciační prolog. Čtyři harfy, dvě bicí sestavy, nahé hudebnice, auto se třemi ženami a jedním*jednou Agdistis, intersexuálně kódovanou osobou. „Holubice“ se objeví na střeše budovy Vídeňského bruslařského spolku a ve vzpřímené eleganci slaní dolů. První propichování kůže. Z automobilu vystoupí drobná dívka s černými vlasy, v místech vpichů má na zádech růžová fluffy křidélka. Již zde se otevírá nitschovská stopa Agdistis: tělo přesahující jednoznačné pohlavní určení nepůsobí jako vedlejší kuriozita, nýbrž jako figura rituální síly, proměny a dvojí příslušnosti.

Performerka na motocyklu. Foto Nicole Marianna Wytzack, VG Bild-Kunst, Bonn 2026
Performerka na motocyklu. Foto Nicole Marianna Wytzack, VG Bild-Kunst, Bonn 2026

Když auto začne dělat „hodiny“, performerka se světlicí v zubech se proměňuje v obraz krásy zadržované na hranici nebezpečí. Sápe se po ní druhá, ohon světlice namíří směrem proti pohybu vozidla, i proto působí tento prvek tak efektně. Jenže akce po pár minutách končí, světlice skončí uvnitř vozu, prostor zaplní kouř a vídeňský prolog se uzavře. Vzápětí se ozve troubení autobusů. Přesun do Prinzendorfu už není organizační pauzou, nýbrž další částí představení.

Zvláštní sílu měla nebinárně/androgynně kódovaná postava, která ve vídeňském prologu propichovala těla performerek, v podání interdisciplinární umělkyně z Texasu, tvořící pod jménem Fleshpiece. V jejím výrazu se propojovalo kněžství, řemeslná přesnost piercera*piercerky, démonická elegance i mytologická nejednoznačnost. V nitschovském kontextu lze tuto figuru číst přes Agdistis a další hermafroditní božstva, tedy přes bytosti, které v sobě nesou tvorbu, násilí, přebytek a rozštěpenou jednotu. Holzinger tím do akcionistického rituálu vnáší tělo, které se vzpírá jednoduchému pohlavnímu i ikonografickému určení. Není apoštolem, obětníkem ani knězem v tradičním smyslu. Je průvodcem mezi režimy tělesnosti.

V Prinzendorfu se motivy z prologu rozvinuly do velké akcionistické krajiny. Na bílé plátno umístěné před zámkem dopadaly vertikální proudy rudé barvy z dronů. Na dvou panelech se navíc objevovaly projekce drippingů, zatímco bílé pole se pomalu zbarvovalo do různých odstínů červené. Žena na plátně se otáčela zády k publiku, zůstávala zavěšená přes popruhy, nikoli přes háky a rytmus celé scény se postupně zpomaloval. Rudá barva zde nebyla pouze nápodobou krve; byla strojově distribuovaným gestem, které přeneslo akcionistickou malbu do éry dronů, projekčních ploch a přesně řízené podívané.

Po sestoupení Ducha svatého se objeví černé auto. Foto Nicole Marianna Wytzack, VG Bild-Kunst, Bonn 2026
Po sestoupení Ducha svatého se objeví černé auto. Foto Nicole Marianna Wytzack, VG Bild-Kunst, Bonn 2026

Jednotlivé výjevy se řetězily jako sváteční průvod, vojenská demonstrace a pouťová atrakce v jednom. Prostorem se nesly žestě a rozjívená hudba, startovala auta, dřevěný tank mizel pod koly destrukčního trucku, performerky šplhaly k varhanám na fasádě zámku a do doznívajícího akordu se zařezávaly údery do plechu. Na obrazovkách se mezitím objevily záběry z letadla. Pohled publika se postupně přesunul z projekce na oblohu: nad zámkem se přibližoval stroj a po chvíli se proti nebi objevil parašutistický tandem. Seskok holubice měl vzácnou sílu skutečného zjevení, protože trval dost dlouho na to, aby se z očekávání stala sdílená tělesná aktivita. „Finally. I bring piss on Earth!“ pronesla přistavší holubička a jala se močit do hlíny. Banální slovní hříčka, ale naplno oživila Nitschův „Schweinevokabular“, „svinský slovník“, provokativní, ale zároveň v něčem dětsky upřímný: právě děti neřeší, kdy a kde si uleví, a současně se nerozpakují sdělovat, co si myslí. To měli vídeňští akcionisté s Holzinger společné. Svatodušní sestup Ducha se tu zhmotnil jako tekutina, pach, smích a dotyk země. Místo čisté milosti přišla materiální kontaminace, přičemž struktura zázraku zůstala zachována.

Závěrečná část v „Getsemanské zahradě“ spojila tělesné riziko s procesuální obrazností. Dívky dole v příkopu (Achan Malonda a Sasha Perera) hrály na harfy a trumpetu, hořely pochodně, bubenice připravovaly průchod, rytmus se měnil a Florentina Holzinger sama pobíhala nahá s háky v zádech. První zavěšenou dívku nesli prostorem jako tělo oběti a zároveň jako živý obraz dobrovolně sdílené zkoušky. Poslední večeře se před zraky publika (spíše těch, kdo viděli, protože tam nebyla žádná elevace) vykreslila v kádi spojené s Nitschovou Šestidenní hrou i její nejnovější rekonstrukcí z loňského roku, které jsem se zúčastnil jako aktér. Před ní stál vousatý, tělnatý Bakchus, spíše Silén než mladý Dionýsos, a právě proto připomínal zesnulého Nitsche. Vedle něj práskala žena zapáleným bičem. Samotný obraz večeře byl hůře viditelný, jeho kompozice však zůstala silná: třináct těl vsedě zavěšených za záda a kolena, mezi nimi i postava s výrazně nejednoznačnou, rituálně kódovanou tělesností. Pokud kompozice skutečně odkazovala k Leonardově Poslední večeři, Holzinger visící třetí zprava by odpovídala Matoušovi. Tato pozice by byla příznačná. Biblický Matouš není pouze jedním z apoštolů, nýbrž celník povolaný mezi učedníky a v pozdější tradici také evangelista, tedy svědek a zapisovatel události. Holzinger by v takovém čtení nestála v centru jako obětované tělo, ale spíše jako figura, která rituál zevnitř organizuje, nese, komentuje a předává.

Holubice míru vede procesí zpět do zámku. Foto Nicole Marianna Wytzack, VG Bild-Kunst, Bonn 2026
Holubice míru vede procesí zpět do zámku. Foto Nicole Marianna Wytzack, VG Bild-Kunst, Bonn 2026

Divák, který závěs nikdy nezažil, obvykle vidí především háky, kůži a bolest, kterou předpokládá. Zkušenost závěsu, jak jsem ji dvakrát sám podstoupil, však ukazuje jinou dramaturgii: tělo se nejprve odevzdává tahu, učí se důvěřovat materiálu, druhým lidem a vlastní kůži a pak se pomalu mění jeho vztah ke gravitaci, ale především k vlastní mysli. Bolest se nevytrácí, ale přestává být jediným významem situace. V závěsu vzniká zvláštní klid, soustředění a přesun tělesného já mimo běžnou vertikální osu. Proto obraz třinácti zavěšených těl v Prinzendorfu nepůsobil pouze jako brutální variace Leonardovy Poslední večeře. Byl to obraz společenství neseného skrze kůži, váhu a důvěru.

Právě zde se Letniční hra dotýká i českého prostředí. Ve svém textu pro časopis Theater der Zeit jsem už upozorňoval, že uvádění Holzinger na českých scénách naráží vedle divácké a estetické tradice také na hranici ekonomickou. Rozpočet kolem 320 tisíc eur ukazuje, že její tvorba dnes pracuje s typem aparátu, který vyžaduje silnou instituci, mezinárodní koprodukční síť a ochotu nést provozní i reputační riziko. Šok zde tedy nevzniká jen z těla, krve, nahoty a blasfemie, ale současně i z velmi náročně financovaného a technicky řízeného systému.

Česká kritika v pracích Holzinger z posledních let rozpoznala emancipační sílu ženského těla, technickou intermedialitu, dionýskou energii a zároveň akcionistické dědictví, které v českém prostředí nemá srovnatelně silnou tradici (pokud nepočítáme jogínské kousky Petra Štembery). Prinzendorf tuto tezi zostřuje. Holzinger se tu nedotýká akcionismu jako citace. Vstupuje do jeho domu, zabydluje jeho krajinu. Výsledkem je performance, v níž se Nitschova krvavá metafyzika proměňuje v současný, ženský, technický, queer a často velmi vtipný svatodušní obřad.

Další čtení

Další čtení