Vladimír Hulec: Ceny i ankety mají smysl v jakékoli podobě a množství

Sdilej

V prvních osmi dnech nového roku jsme na našich stránkách publikovali výsledky výroční ankety Radosti roku. Jejím tvůrcem byl náš kolega Vladimír Hulec. Léta byl tvůrcem ankety Divadelních novin Inscenace roku a jako kurátor festivalu …příští vlna/next wave… stál i za vybíráním a udělováním Poct tohoto festivalu. Zajímalo mě, jakou má s těmito anketami a cenami zkušenost a co si vůbec o divadelních anketách a cenách myslí.

Ve kterém roce jsi poprvé zpracovával anketu Divadelních novin Inscenace roku? Jak se lišila od letošních Radostí roku a jak ses vlastně k této – dnes by se dalo říct – své specializaci dostal?

Všechno vlastně začalo s mým prvním zapojením do práce v Divadelních novinách. Nikdo tam nechtěl mít na starosti rubriku hvězdičkování inscenací, tak mě jí tehdejší šéfredaktor Jan Kolář pověřil, a to dokonce možná ještě předtím, než jsem se stal členem redakce. První rok existence DN jsem byl totiž zaměstnancem Divadelního ústavu a do DN jsem přispíval jen texty do zahraniční rubriky. V létě 1993 ale odjel redaktor Richard Erml na půl roku do Tibetu a já ho po tu dobu zastupoval. Richard se navíc vrátil těžce nemocný, měl tyfus a ještě další půlrok byl v nemocnici, a já se nakonec stal – i když se poté Richard vrátil – členem redakce. A právě v té době se vyhlásil první ročník ankety Inscenace roku a já dostal za úkol dát ji dohromady.

Uvědomme si, že to byla úplně jiná doba. Internet ještě neexistoval, články se odevzdávaly psané na stroji, dokonce byli tací, kteří je odevzdávali psané rukou. Například Ludvík Vaculík. Měli jsme přepisovatelku, která vše přepisovala na diskety pro tiskárnu, první korektury a některé redakční úpravy dělala vpisky rukou zástupkyně šéfredaktora Míša Suchařípová, první – a poslední – náhledy přišly z tiskárny na velkých papírových plochách, do kterých se úpravy zanášely rukou (každý redaktor dělal korektury textů, které redakčně připravil). Ty se pak zapracovaly doma u grafika Martina Stejskala – každý jsme se střídali, kdo k němu zajede – do tiskových blan, které on pak zavezl do tiskárny.

S hvězdičkami i anketou to bylo podobné. Hvězdičky jsem získával po telefonu, anketu klasickou poštou. Nejprve jsem lidem rozeslal výzvu v obálkách s připojenou známkou a hlasy pak získával buď opět poštou, anebo jsem vybraným osobnostem volal. Některé jsem dokonce oslovoval na různých akcích. Mým záměrem bylo mít vždy 100 tipujících, protože pak by každý hlas zastupoval jedno procento celku, což mi přišlo vtipné a přehledné. V prvním ročníku se mi to nepodařilo, odpovědělo zhruba 70 lidí, ale v dalších jsem tu stovku měl už vždycky. Vlastně pokaždé o dost víc, takže ta procenta stejně nefungovala…

Anketu jsem zpracovával do roku 2015 nebo 2016, kdy s ní byl nový šéfredaktor Josef Herman nespokojený a převzal ji sám. Tehdy mi odpovídalo kolem 140 lidí.

Jak ta první anketa DN dopadla?

Nevím už, kdo vyhrál jako první, to si budete muset najít v archivech. Byla to doba, kdy u kritiků zářili a v anketách ostatní převyšovali dva režiséři – Jan A. Pitínský v HaDivadle v Brně (a pak i jinde jako host, třeba vynikající Sestra Úzkost v Dejvickém divadle) a Petr Lébl v Divadle Na zábradlí v Praze. Občas se k nim připojila ještě Hana Burešová, nejdřív v Divadle Labyrint (dnešní Švandovo), později – s Janem Bornou – v Dejvickém divadle a pak i v Divadle v Dlouhé. Nevím už, v jakých letech kdo měl nejvíc hlasů, ale jejich počet vždy o dost převyšoval ostatní. Každý rok snad až do konce milénia se nějaká inscenace „utrhla“ a jasně počtem hlasů převálcovala ostatní. To se později nedělo a neděje dodnes – jak dokazuje i letošní/loňská anketa.

Proč si myslíš, že tomu tak je?

Napomohla tomu doba a samozřejmě oni dva – Lébl s Pitínským, kteří byli fenomenální. Měli za sebou poměrně dlouhou cestu v amatérském divadle, tedy byli připraveni a s dobou skvěle spjati. A tehdejší možnosti jim daly křídla. Byli originální, novátorští, byly to osobnosti s obrovským charismatem. Já tomu říkám, že zafungoval fenomén Beatles. Přišli s novou energií, s novou estetikou, s vlastní dramaturgií, vzájemně se přístupem i inscenačními výsledky doplňovali a strhli všechny kolem. Pitínský s Léblem byli takoví McCartney s Lennonem českého divadla té doby.

To už se z mnoha příčin jen tak nezopakuje. Dnes je doba – i divadlo samé – roztříštěnější, diváci i kritika se málokdy shodnou na jednom či dvou tvůrcích, které by dlouhodobě sledovali a podporovali. Ani samotní tvůrci nemají dostatek energie – či možná chuti – vydržet běhy na dlouhých divadelních tratích. I když se takoví vždy jednou za čas objevují a v anketách i cenách se to projeví, vesměs po pár sezonách energii a touhu „táhnout“ soubor ztratí. Možná vyhoří… Někteří přese všechny původní antikomerční ideály vstupují do světa filmu či televize, někteří ze světa umění odejdou zcela či z různých důvodů umělecky vyblednou. Nevím proč. To je věc psychologů či sociologů. Vesměs asi proto, že založí rodiny, chtějí si život takzvaně užít. Ale důvodů jistě bude víc. A jsou vystřídáni jinými. Za dobu, kterou popisuju, byli – a částečně jsou – vůdčími režiséry Jan Nebeský, Vladimír Morávek, Dušan D. Pařízek, David Radok, Jan Mikulášek, Daniela Špinar… Dnes ještě snad Anna Davidová, Jiří Havelka či Jan Frič. Nemluvím o nezávislé scéně, která je dost odlišná. Ale nikdo z nich tak jasně nezáří.

A kdo je to pro tebe?

Nerad bych někoho jmenoval, fandím divadlu jako takovému. Ale neboj, z otázky ti neuteču, vím jako novinář, že je to snadné a že si málokdo v rozhovorech troufne jasně ukázat na kolegy a kolegyně.

Pro mě jsou vždy nejpřitažlivější ti, kdo přicházejí takzvaně zespoda. Z amatérského prostředí, či se vynoří z čista jasna, aniž by je někdo předem podporoval. V činohře je to dnes pro mě především Jakub Čermák z bývalých Depresivních dětí, dlouhodobě do divadelní tvorby „zaťatá“ Kamila Polívková, která začínala jako scénografka, Lucie Trmíková se svou vizí divadla jako duchovní očisty a samozřejmě fenomén, který přesáhl Česko, režisér Dušan D. Pařízek, který se u nás zprvu těžce probíjel se svým Pražským komorním divadlem. A spolu s nimi Michal Hába, Jiří Havelka a Ivan Buraj. Všichni ve svých minulých souborech prokázali kreativitu, odvahu, režijní gesto. Jsem zvědav, jak se jim bude dařit v jejich nových destinacích – Čermákovi v Českých Budějovicích, Hábovi v Ústí, Burajovi v Divadle v Dlouhé a Havelkovi v Dejvickém divadle. A protože sleduju spíše nezávislé performativní dění, tak bych k nim z dlouhodobého hlediska připojil režiséra Miroslava Bambuška, který v posledních několika letech odvádí pozoruhodnou práci v malé vísce Obděnice nedaleko Prahy, a performerky a dnes už i režisérky Miřenku Čechovou a Nelu Husták Kornetovou či Lucii Repašskou a její brněnskou skupinu D´Epog. K nim bych přidal ještě programové solitéry a solitérky Petra Nikla, Hanu Voříškovou, Petra Macháčka a jeho Divadlo Kámen, Davida Zelinku a jeho soubor Teď, nádech a leť, Petra Lantu a jeho Divadlo Dr. Krásy, Ondřeje Pumra a jeho Divadlo Dred či performera Petra Krušelnického a jeho – bývalou – ženu Apolenu Vanišovou. To jsou – každý velmi odlišný – fenomény českého nezávislého divadla.

Vedle nich do českého kontextu vnášejí pozoruhodné výsledky zahraniční – především slovenští – tvůrci usazení v Česku. Mám na mysli zejména tanečníky a tanečnice, respektive choreografy a choreografky Martina Talagu, Jana Viňarského, Martinu Hajdyla Lacovou, Lucii Kašiarovou či – aktuálně – performery a osobité tvůrce Karola Filu a Adama Draguna, jejichž inscenační projekty Dobre už bolo a A bude ešte horšie (Fila) a Alex (Dragun) jsou čímsi – aspoň zde – osvěžujícím a novým. To podstatné, co a proč tvoří, je společensky aktuální, svérázné, odvážné, začasté provokativní. S osobním ručením. Současně jde vždy o nadregionální, nadosobní – angažované – vnímání současného světa.

Slováci historicky vnášejí do českého prostředí svěží, provokující, inovátorský valér. Vzpomínám v osmdesátých letech minulého století třeba na fotografy Ruda Prekopa, Vasila Stanka, Tona Stana a Mira Švolíka… Dnes jsou to uznávaní klasici, ale tehdy se Prahou pohybovali „svobodně jako vtáci“. Byli to studenti a povlávali všude možně. Člověk na ně narazil kdekoli, kde se něco dělo. Neměli žádné předsudky ani vazby. Žili tvorbou. Podobně jako dnes Talaga a spol.

Vůbec cizinci usazení u nás mě zajímají a měli bychom je – jako diváci i kritika – víc sledovat. Třeba původem Američanku, dnes žijící v Praze, Becky McFadden. Její produkce Black Dress přináší téma nebinarity. Kde jinde je dnes v divadelním Česku najdete? Anebo chilské taneční duo Lukas Lizama a Bárbara Hernández. Jejich Děti diktatur ukazují, jak drsné jsou latinskoamerické diktatury a jak u nás byla normalizace – tedy obdobná doba – v porovnání s nimi „soft“. A tvoří tu ukrajinské a běloruské soubory. Jsou v nich lidé s obrovskými zkušenostmi a potenciálem, který přesahuje Česko, a současně apelují i na nás. Proto mám rád tvorbu Davida Zelinky a jeho souboru Teď, nádech a leť a zajímá mě. Ale to už se dostáváme jinam…

Pojďme se tedy ohlédnout za loňskou anketou našeho webu Radosti roku. Jak bys ji zhodnotil, co z dlouhodobého pohledu se z ní dá vyčíst?

Napsal jsem to v komentáři (zde) a moc nemám, co bych dodal. Zajímavé jsou tři inscenace Jana Holce s více hlasy uvedené v anketě činohry. Je to podle mě hodně dáno tím, že se objevily na několika významných přehlídkách, především Divadle Plzeň a OST-RA-VARu, a hostovaly i v Praze, takže je vidělo hodně kritiků a kritiček. Obdobné je to myslím i s Petrem Panzenbergerem a jeho Perníkářem. Nechci je podceňovat, ale pražská kritická obec ráda uvádí nepražské inscenace a divadla, aby nebyla napadána z pragocentrismu.

Charakteristickým rysem dnešní doby podle mě je, že žádný režisér ani soubor – včetně tanečních, loutkových, hudebních či nezávislých – příliš neční. Nebo ne dlouhodoběji či u větší části kritiky. Doba i kritici – a možná i diváci – se specializovali, což znamená roztříštili svůj zájem o divadlo do mnoha jevů, forem, přístupů. Fenoménem nedávné minulosti byl nový cirkus a soubor Cirk La Putyka, dnes je to imerzivní divadlo a jeho apologeti u nás, soubor Pomezí. Diváky i kritiku fascinují. Jde o cosi stále ještě nového, jedinečného a u tohoto souboru se silnou vnitřní energií, motorem.

A co loutkáři? Největší rozdíl v hlasech byl právě tam…

Loutkářství je česká specialita a dnes se navíc otevřelo všemu výtvarnému, objektovému divadlu, různým výtvarným performancím včetně takzvaných divadelních instalací. A jedna z takových nezávislých part letos výrazněji uspěla. Ale myslím, že příště to zase bude jiná. Je třeba výsledky v jednotlivých kategoriích vnímat v kontextu daných oborů. A mezi loutkáři a loutkářkami je více obdobných tvůrců a tvůrkyň, souborů či uskupení, kteří tvoří podobně osobitým způsobem a jejichž inscenační výsledky zaujmou novostí či spíše neobyčejností přístupů a forem. Ze starších třeba Petr Nikl, Hana Voříšková, meotarovský čaroděj Tomáš Hájek či skupina Handa Gote. A letos to byly Soudružky s kroužky, což je podle mě zčásti dáno i tím, že nahlížejí na dobu reálného socialismu s humorem a nadhledem, což nikoho nebolí ani neprovokuje. Nesnaží se do ní společensky výrazněji tnout. A vedle nich jsou úžasné stálé soubory Drak, Naivní, Alfa a pomalu se zásluhou nedávno jmenovaného uměleckého šéfa Jakoba Maksymova připojuje ostravské Divadlo loutek. Loutkářství je zkrátka český světový fenomén obdobně jako amatérské a ochotnické divadlo. Mělo by být – jak se to stalo na podzim českým amatérům/ochotníkům – celosvětově chráněné.

Co si myslíš o divadelních anketách a cenách obecně? Jsou tací, kteří tvrdí, že je jich příliš…

Ceny i ankety mají smysl v jakékoli podobě a množství. Jsme obor, který vyžaduje osobní oběti a každé ocenění či upozornění na kus dobře odvedené práce je důležité a každého potěší a snad i posílí. Je to vyjádření respektu k divadelním tvůrcům a tvůrkyním a k jejich tvorbě. A pro diváky je to vždy atraktivní četba s řadou informací, jimiž se mohou pro návštěvu divadla inspirovat. I proto jsme v roce 2003 v rámci festivalu …příští vlna/next wave… zavedli ceny festivalu, které jsme nazvali Pocty. Nešlo a nejde nám tam o „vítězství“ někoho v dané kategorii, ale o vyjádření respektu k jeho práci. A nejdůležitější je Pocta Živoucí poklad, díky níž postupně vzniká galerie neopominutelných osobností českého nezávislého divadelního dění. Jsem rád, že prvním Živoucím pokladem byl profesor Ivan Vyskočil. Právě on byl tím, kdo myšlení o divadle u nás rozšířil směry, jež se dnes rozrostly do mnoha odvětví a proudů. Bohužel řada osobností – Živoucích pokladů dnes už nežije. Jsem hrdý na to, že aspoň takto jsme jim mohli vyjádřit svůj vděk za jejich práci.

Vedle cen a ocenění jakéhokoli druhu jsem vždy bojoval i za takzvané hvězdičky a jsem rád, že jste je zavedli. Je mi jasné, že někdo řekne, že divadlo/umění se neznámkuje. Ale berme to opět jako hru a inspiraci. Mnohý ze čtenářů má „svého“ kritika či kritičku a může se jeho hodnocením nechat vést nebo s ním polemizovat. A o to tu jde.

Vzpomínám, jak jsem někdy začátkem devadesátých let, kdy jsem tuto rubriku měl v DN na starosti, oslovil slovutného profesora Milana Lukeše. Právě se slovy, že umění se neznámkuje, mě tehdy zdvořile odmítl. Já se ho zeptal: „A pane profesore, co čtete v DN, když je otevřete, jako první?“ Nahlas se zasmál a svým mírně bručivým apelativním hlasem mi odpověděl: „Hvězdičky, hned.“ I když ani pak se do hvězdičkování nezapojil, řekl mi (a toho jsem se držel a držím): „Jste-li v novinách, kde se setkává mnoho kritiků a kritiček, ale jen jeden o inscenaci píše, je to skvělá možnost vzájemné konfrontace, která je někdy zajímavější než sama recenze. V každém případě je to k ní skvělý doplněk. Tu rubriku určitě udržte.“

Co ti ve výsledcích ankety udělalo největší radost?

Knihy a publikace včetně virtuálních médií. Jsem děsně rád, že tuto rubriku máte. Snad ukázala, že toho i v tomto oboru vychází mnoho, že v něm lze nacházet různé kontexty a že vedle podstatných slovníkových počinů vychází i objevná a vzrušující divadelní – či s divadlem spjatá – četba. V komentáři jsem se pak snažil doložit, že toho vychází ještě mnohem víc. Přemýšlet nad divadlem a o něm, znát jeho dávnou i nedávnou historii a osobnosti je podle mě fundamentální pro jeho vědomí, aktuální stav i vývoj. A právě četba o divadle – vedle aktuální kritiky – nás k tomu navádí nejvíc.

A co ti udělalo největší radost v divadle?

Divadelníci jsou pro mě svatí. Všichni. Ale k některým se obracím víc než k jiným. Tak to snad máme každý. Pro mě to jsou nezávislí umělci a umělkyně, soubory a divadla, politicky angažovaní či nějak vychýlení. A abych ti neutekl z konkrétní odpovědi, dlouhodobě to jsou lidé kolem PiNKBUSu, Petr Nikl, Miro Bambušek, aktivity Miřenky Čechové a Nely Husták Kornetové… Všichni loni připravili skvělé produkce. A vedle nich to byl brněnský soubor D’Epog s performancí Hory, doly, epizody, duo Lukas Lizama a Bárbara Hernández s taneční inscenací Děti diktatur a Karol Fila s dvojprojektem Dobre už bolo a A bude ešte horšie. To jsou lidé, kteří strhávají vlastními příběhy, přemýšlením a zkušenostmi přetavenými v silné divadelní tvary a obrazy.

Jaké naděje vkládáš do letošního divadelního roku?

Obávám se, že „ešte horšie“ bude letos i u nás. Ale protože jsem přece jen starší, nebojím se. Vím s jistotou, že po každé sebedelší noci a sebekrutějším mrazu vždy vyjde slunce a hroudy – na čas – rozehřeje a že mráz spálí jen slabé. Byť na rozdíl od přírody je pro nové paprsky a novou naději třeba vždy i něco dělat. Tedy očekávám, že i divadlo u nás ukáže svou sílu. Bude mít o čem a proč hrát.

Další čtení

Další čtení