Viktor Zavadil je český herec divákům známý z filmového ztvárnění Jana Palacha ve snímku Jan Palach, za který získal nominaci na Českého lva. Působí v Činoherním klubu a objevuje se i v televizních a divadelních projektech, kde je ceněn pro civilní projev a vnitřní intenzitu. Viktor 1. listopadu 2025 získá Cenu Thálie pro činoherce do 33 let. „Ve statutu Cen Thálie se dočteme, že o ocenění pro umělkyně a umělce do 33 let rozhoduje Prezidium Herecké asociace s přihlédnutím k návrhům odborné poroty. To znamená, že tip může nebo nemusí využít. Pokud mohu mluvit za celý kolektiv, tak porotu na Viktoru Zavadilovi uchvátila jeho svědomitost a profesní pokora, zároveň ponor, s nímž je schopen vykreslit například bestiálního antagonistu v inscenaci Na smrt Adama Steinbauera v pražském Divadle D21 či emociálně vyprázdněného Jorgena v inscenaci Jiřího Havelky Heda Gablerová – Naostro v Činoherním klubu, jehož souboru je členem. Ve zmíněných kreacích je patrné, jak si Viktor Zavadil osvojil prostředky současného interpretačního divadla. Dokáže existovat v komorních podmínkách, jež vyžadují maximální civilní detail, stejně tak s otevřeností naplňuje autorsko-režijní licenci či stylizaci. O jeho schopnostech kloubit různé formy svědčí také role Jana Palacha ve stejnojmenném filmu Roberta Sedláčka,“ říká k jeho ocenění jeden ze členů poroty Thálie.

Prvního listopadu převezmeš Cenu Thálie pro činoherce do 33 let. Co pro tebe takové ocenění tvé práce znamená?
Je to pro mě po čase znovu ujištění, že jdu správným směrem. Že všechny kroky, o kterých jsem třeba pochyboval, měly smysl. Že celé objevování mých možností v Činoherním klubu je smysluplné. Myslím, že to čas od času v nějaké vnější formě potřebujeme každý, i když tvrdíme, že ne. Ať už je to oceněním, nebo třeba správně řečenou a zamířenou zpětnou vazbou. Čímkoli. Snažím se budovat si ten pocit v sám v sobě, ale nejde ignorovat to, že herectví, ač je to pro mě niterná a intimní práce se sebou, ze své podstaty podléhá tomu, že je odsouzeno ke sledování a posuzování jinými. A když v rámci toho přijde vzkaz, že mou práci lidi vnímají, a určitá část z nich si myslí, že ji dělám dobře, je to potěšující.
Nevytvoří na tebe ocenění tlak na to, co tedy bude po té třiatřicítce?
Rád bych řekl, že ne. Tlaky nemám rád. Myslím, že už vím, že jakékoli ocenění, nominace nebo jen momentální povědomí, ač se s vámi může „táhnout“ dlouho, není zárukou ničeho. Ani vašich nadcházejících dobrých výkonů, ani přísunu práce. Je to pouze momentální oslava toho, co děláte. Ale nedělám si naděje, nějaký tlak na to, že to přece musí něco znamenat, ve mně a možná i v mém okolí určitě vznikne. Ale snad se mi s ním podaří vypořádat se ctí.
V rozhovoru pro Deník N jsi řekl, že tě „nepohání úspěch, ale nespokojenost“. Jak v praxi nespokojenost přetváříš v energii, která tě dlouhodobě nevyčerpá?
To je zajímavá otázka. Třeba se mi to v praxi nedaří. Myslím ale, že zatím oplývám nějakou kouzelnou vlastností být „nespokojenej“ ve správné míře. Tak aby mě to motivovalo k lepším výkonům, přístupu… A zároveň někde uvnitř umím mít jisté sebevědomí, které mi dopomůže k tomu, abych věděl, že ta nespokojenost byla pouze motivační. Taky mi dopomůže k tomu, abych se pochválil, byl na sebe pyšnej a hodnej. Na druhou stranu – nechci tvrdit, že jsem perfekcionista. Umím věci odfláknout. A umím si to taky nevyčítat.

Pro web Činoherního klubu jsi napsal: „Vždycky si řeknu, ať se uklidním, že všechno přijde.“ Není to vlastně druhý pól té nespokojenosti? Jak mezi těmito dvěma stavy hledáš rovnováhu?
Právě balanc mezi těmi dvěma směry – včasné přepnutí – je pro mě důležitý. Umět být nespokojenej, trošku se vybičovat k něčemu novému. Nebo aspoň k něčemu. A ve správný moment se za to umět pochválit nebo si říct – tohle je moje maximum, dál to nechávám na vesmíru. A ono to nějak dopadne. Ono to vždycky nějak dopadlo. A vlastně při zpětném pohledu jsem zjistil, že vždycky dobře. Třeba se mi to v tu chvíli jenom tak nezdálo. Až s odstupem. Takovým lakmusovým papírkem jsou pro mě pocity úzkosti. Když je mám, vím, že někde tlačím až moc. A ten tlak je potřeba zmírnit.
Po absolutoriu na JAMU jsi byl od roku 2016 do roku 2020 v angažmá v kladenském divadle, ze kterého jsi odešel po výměně tehdejšího vedení. Jak na čtyři roky na Kladně vzpomínáš?
Jsem vděčný, že jsem mohl hrát a poznávat divadelní provoz po škole. Chtěl jsem do Prahy, to se hned nepodařilo a Kladno je vzhledem ke své poloze vlastně pražské oblastní divadlo. Nastupoval jsem tam také po výměně vedení, byl odvolán umělecký šéf Daniel Přibyl, jehož éra mou pozornost ke Kladnu nasměrovala, nastupoval Jaroslav Slánský s Janem Krafkou. Chvíli jsem váhal, celá situace byla pro mě dost nepřehledná a nejistá, nakonec zvítězila potřeba mít příjem a trochu se rozkoukat. Věděl jsem, že na Kladně nebudu chtít být dlouho, bral jsem to jako první, startovní práci. A v momentě, kdy jsem začal přemýšlet o tom, že je čas posunout se dál, se celá věc urychlila dnes už v podstatě tradiční kladenskou šachovou partií. Po začátku sezony jsem podal výpověď, pak celou věc ještě zkomplikoval covid. Šel jsem na volnou nohu se začátkem covidu.
Takovým lakmusovým papírkem jsou pro mě pocity úzkosti. Když je mám, vím, že někde tlačím až moc. A ten tlak je potřeba zmírnit.
Historie se loni zopakovala. Co si myslíš o další výměně uměleckého vedení?
Myslím, že na Kladně dochází k souběhu dvou problémů. Zaprvé politické situace, kdy Kladno je v podstatě v držení dvou lidí, kteří se o politickou moc přetahují a po každém úspěšně vyhrané bitvě obsadí pozice v městských firmách, jíž divadlo je, lidmi, které uznají za vhodné. V tom se ale u divadla nedá dlouhodobě fungovat a něco budovat. Je to jen nejistota, která se dokáže projevit ve všech aspektech. Druhý faktor, který vlastně umožňuje, aby se tohle dělo, je systém zřizování oblastních divadel, potažmo kulturních institucí u nás a to, aby do jejich vedení byli dosazováni lidé bez jakýchkoli vizí a koncepcí, bez výběrových řízení. Divadla Kladno jsou městským „eseróčkem“, město má tedy plné právo takhle postupovat. Já si ale nemyslím, že je to nastavené správně, město by mělo být povinné vypisovat transparentní výběrová řízení na vedoucí funkce, ta práce by měla být časově omezená, třeba s možností prodloužení a podobně. V neposlední řadě by ty instituce neměly být zřizovány a ovládány jen tím městem, ale jakási pojistka by mohla přicházet i z kraje, pro který Divadla Kladno určitě také plní nezpochybnitelnou službu. V momentě, kdy jsem prakticky pocítil problematičnost tohoto přístupu, jsem raději odešel.
Aktuálně máš nejvíc inscenací v Činoherním klubu. Bylo tvým snem zakotvit právě tady? Co tě v jeho specifické poetice lákalo nejvíc?
Do Činoherního klubu jsem psal hned se závěrem školy s tím, že ač jsem viděl jen pár věcí, rád bych navázal kontakt a ještě raději nějakou spolupráci. Bohužel to nevyšlo. Až vlastně díky covidu, zavřeným divadlům a setkání s Martinem Fingerem a Ondřejem Sokolem se druhý pokus vydařil. Vždycky se mi líbilo, že je to komorní scéna zaměřená na herectví, které je neokázalé, jde zevnitř. To, že v určitých vlnách jsou herci Činoherního klubu výraznou součástí české kinematografie. Spojení s filmem, vzájemné propojování a ovlivňování těchto dvou stylů hraní mě vždy bavily a lákaly. Proto jsem doufal, že si v Činoherním klubu někdy zahraju. A souběh věcí a rozhodnutí určitých lidí chtěl, abych tu začínal už čtvrtou sezonu jako člen souboru. Jsem za to rád. A jen to dokazuje, ať se uklidním, že všechno přijde. Třeba ne hned a třeba ne v podobě, jak si představuju, ale přijde.

Velmi výraznou a beze vší pochyby náročnou roli antagonisty máš i v Divadle D21 v adaptaci románu Jozefa Kariky Na smrt, kterou režíroval Adam Steinbauer. Byla to zatím tvoje nejtěžší divadelní práce?
Nevím, jestli ji nazvat nejtěžší. V něčem byla velmi krásná. To, jaký inscenační tým se okolo téhle inscenace nakonec utvořil, je její velké plus. Na každou reprízu se díky lidem, se kterými se potkám a kteří inscenaci tvořili, vlastně těším. Ale je pravda, že časová dispozice a technická kompatibilita na zkoušení takhle objemné a tvarově náročné látky byly hraniční. Ani téma není nejjednodušší, i když naše pojetí umí být odlehčené. Přesto hrát skoro tři hodiny o jednom z nejhorších období v dějinách lidstva není odpočinek. Závěrečná fáze zkoušení a generálka, která končila v jednu v noci a byl to snad druhý nebo třetí průjezd, byla taky zajímavý zážitek. Ale vyplatilo se.
Jozef Karika mi v letošním rozhovoru řekl: „Sledovat, čemu jsem poskytl kreativní impulz, jaké další samostatné, svébytné dílo tím vzniklo, patřilo bez přehánění k nejsilnějším zážitkům v mém životě.“ Zasáhla tě taková zpětná vazba?
Je příjemné číst, že člověk, v jehož hlavě vznikl takový epos, je fascinován tím, jakým jiným uměleckým životem dílo může žít. Je to přece jen „jeho dítě“, které jsme mu převychovali. A on je za tu převýchovu rád. To je dobře a patří to k těm zpětným vazbám, které tvůrci čas od času potřebují zaslechnout.
Co ti pracovně dělá největší radost?
Když se dobře sejde to, že se věci daří v dlouhodobém i krátkodobém měřítku. Když máte za sebou malé výhry a radosti, umíte si odpustit nepovedené věci a při zpětném pohledu zjistíte, že jdete hezkou cestou a že jste „spoko“.

