ViK!NG podle zapšklého kritika

Hodnocení kritiků (—):
★★★★★ (0)
Hodnocení diváků (—):
★★★★★ (0)

Sdilej

Když premiéra nového původního muzikálu Robina Schenka, Petra Štěpána a Miroslava Ondry (myslím s přispěním dramaturga Jana Šotkovského) ViK!NG v Městském divadle Brno končila standing ovation, pochopil jsem, že tu nejsem úplně správně. Protože jsem na rozdíl od rozjásaných diváků neuměl přijmout jarmareční prostředky, jimiž nové dílo trochu zdlouhavě a hlučně směřuje k rozjásanému konci. Už tvar slova ViK!NG je pouze barnumskou reklamou, jen aby se nové dílo nemohlo přehlédnout. Samozřejmě se všude jinde píše vikingové, s malým písmenkem, a v opět věcné a obsáhlé programové brožuře se původ označení bájného severského národa dokonce podrobně zdůvodňuje.

Vůbec je ta zdánlivá řachanda pečlivě sestrojená z různých inspirací, samozřejmě z dnes módních severských mýtů, fantasy příběhů, pohádek, barvitých videoher… a co já, stařec, vím, co všechno dnes mladé bere. A je to přesně zacílené na rodinné publikum, hlavně na děti a mládež, ale na své si přijdou všichni. Nakonec i zapšklý stárnoucí kritik. Kromě toho velmi ctím prvotinu téhož autorského týmu, baladický muzikál Devět křížů (dokončen 2020), a už proto bych nemohl jejich druhý společný opus jen tak odstřelit. Zvlášť když bylo zřejmé, že autoři napsali dílo diametrálně odlišné. Tedy nepokusili se první úspěch jaksi recyklovat, ale nebáli se pustit do něčeho úplně jiného.

Vymazlená řachanda

Lhal bych, kdybych nepřiznal, že mě lecčím oslovili. A když to teď sepisuji, je toho vlastně hodně. Především tím, jak přirozeně nehrají o historii, jak málo využili všemožné fantasy romány a filmy, jak prakticky nic z těch vzorů nekopírovali a populární kontext využili jen coby východisko a pozadí vlastního díla. Také jako vábničku na diváky, samozřejmě, jsou to divadelní praktikové a takové mám rád. A hlavně si cením toho, že nepsali tajemnou ságu, ale humorný příběh vlastně ze současnosti, jen převlečený do doby vikingů, plný překvapivých situací. A i ten příběh je spíš pověstnou nitkou, na kterou navlékli korálky situací a výstupů, i když tady hodně pevným provazem s vlastní významovou logikou. Autoři však spíš sestavili komediální show ne nepodobnou broadwayským revuím z počátku 20. století. Jednou ze zřetelných inspirací je právě i disneyovská pohádka a možná komiksy.

Jakub Mauer, Eliška Horňáková, Kryštof Helbich, Lenka Bartolšicová, Lucie Bergerová. Foto Tino Kratochvil
Jakub Mauer, Eliška Horňáková, Kryštof Helbich, Lenka Bartolšicová, Lucie Bergerová. Foto Tino Kratochvil

Hraje se o třech teenagerech, kteří se pokoušejí vymanit z vlastních bludů o tom, co vlastně od života chtějí a jak by ho chtěli žít. Problém všech mezi dvanácti a dvaadvaceti, řekněme. Snaží se zjistit, kdo že vlastně jsou. A také se vymanit z nadvlády sebejistých dospělých, když zjišťují, že tito lžou, vymýšlejí si vlastní důležitost a devastují prostor, který oni zdědí skoro neobyvatelný. Autoři jim samozřejmě fandí, jak jen mohou, o jiných mladých, kteří dnes svět ničí podle mého stejně jako ti staří, se tu prostě nehraje.

Mladí on the road

Mladík Johan Fenderson (Jakub Mauer) nechce pokračovat v nudné rodinné profesi barda opěvujícího hrdinné činy vikingů, jak sice bez nadšení, ale pro dobré živobytí činí jeho otec. Zpočátku se sám chce stát oním rekem, který zabíjí nepřátele a draky, než zjistí, jak to s tím hrdinstvím a vůbec se vším v životě doopravdy je. Sotva odrostlá Heike (Karolína Anna Měřínská) je dcera náčelníka vikingů Gundbranda, který je – jak se ukáže – pod pantoflem a rozhodně ne hrdina. Zatím by chtěla být klukem a prožívat dobrodružství, ale začíná poznávat, že kluci mohou být i k jinému užitku. Decentně se tu pojednává také o genderu, ale tak jemně, že ani Klempíře by nekleplo. Konečně je tu malý kluk, zvídavý vynálezce Sven Pumpa (Maxmilián Riedl), jenž toho zatím mnoho neobjevil, ale upřímně se snaží. Dobrý vzorek těch, koho staří utlačují, nebo jim alespoň nerozumějí. A oni podvědomě objevují a brání to, v čem budou muset jako dospělí žít, a chtěli by po svém a v klidu. Mladí v hledišti mají možnost si uvědomit, čím sami procházejí, a vtipně se jim dostává podstatné lekce o dobru a zlu, aniž by muzikál jediným slovíčkem mentoroval. Lekce možná ještě potřebnější pro ty starší a pokročilé, kteří za náš svět nyní nesou odpovědnost.

Vlastně mi autoři mluví z duše, že svět nám všem nejvíc ničí ambiciózní a intelektuálně poněkud slabší starci. Podstatným tématem je tu válka vikingů s „východní říší“. Jejímu vládci Knížeti Fjodorovi (Jakub Uličník), který se diví, že kolem jeho paláce jsou země, jež mu ještě nepatří, našeptává sviňárny „prazvláštní figura“ Kostěj Nesmrtelný (Jiří Mach), bizarní směs zlého fantasy čaroděje, Rasputina a Lavrova a podobných, bohužel nejnebezpečnějších individuí. I on je nakonec pro smích, jako všichni válečníci, pokračovatelé dávných chlubivých vojáků, kterých jsou komedie plné od starověku. Dokonce svedou i jevištní bitvu, jedno z několika parádních choreografických čísel.

Trochu moc písmenek

Ti mladí jsou proti sebejistým dospělákům infantilní v řečech, tužbách i jednání. Vnášejí tím do dění další kontexty, třeba ekologii, když objeví draka a nejsou si jistí, jestli i takovou obludu je dobré hned zabít. V dramatické scéně se začnou dohadovat, kterým uzlem ji, zatím spící, svázat – klasická klaunská situace. A takových je tu mnoho. Jen mi konstrukce dialogů nepříjemně připomněla současné televizní vánoční pohádky, které diváky moc netáhnou, podle mě kvůli absenci emocí a pohnutek, nejvíc právě v jaksi oznamovacích dialozích. V muzikálu replikám ovšem nechybějí zmíněné kontexty, narážky, mimotextová sdělení, vtipy i kameňáky, v tom je jeho síla. Ale jinak i v herectví a vlastně skoro ve všem v inscenaci se na můj vkus až příliš doslovně dokumentuje, oznamuje, prostoru pro jevištní imaginaci moc nezbývá.

Prostě se racionálně sděluje, co se má divák dozvědět. Zřejmě však takové dorozumívání dnešní mladí berou, rozumějí mu, a volat po prožitku, na jaký jsme my staří byli v umění zvyklí, je směšné a hlavně zbytečné. Autoři do příběhu postavu jednoho starce napsali, Druida (Ladislav Kolář), který mudruje obstarožním obřadným jazykem a je tím také k smíchu. Je mu houby platné, že všechno ví, příběh a mladí v něm si stejně prosadí svou. Jak říkával Miloš Kopecký: „Mladí mají pravdu, protože nás přežijou.“

Pod vizuálem inscenace jsou podepsáni Petr Hloušek (scéna a scénické projekce) a Roman Šolc (kostýmy). Foto Tino Kratochvil
Pod vizuálem inscenace jsou podepsáni Petr Hloušek (scéna a scénické projekce) a Roman Šolc (kostýmy). Foto Tino Kratochvil

Zvláštní případ muzikálu

Dá se nové dílo vůbec označit za muzikál? Jeho páteř tvoří příběh, situace a slova, vychází se z literatury a zapomenuty jsou vzory klasických muzikálů odvíjejících se od hudby. Trochu z toho čpí písmenka, ostatně cítil jsem je i z Devíti křížů, pro mě je muzikál nejlepší tam, kde se vyjadřuje hudbou. Je zřejmé, že nejprve vzniklo libreto, které skladatel příslušným způsobem zhudebnil. Trochu jako kdysi dávno v klasické opeře. Dlouhé pasáže zůstávají činoherní, mluvené, a jen na některé partie se komponují hudební čísla. A to podle potřeby, což funkčně připomíná filmovou nebo scénickou hudbu. Některá je krátká, jiná rozsáhlá, určená třeba k velkým tanečně-pěveckým výstupům. Povyšuje některé situace a některé texty, dodává jim a tím celému dílu emoce, ale není rozhodující silou. V tomto kontextu je pro mě libreto trochu přetažené, mnohomluvné, dokonce i v ryze činoherním tvaru by bylo dlouhé. Já vím, má toho hodně co říct, ale stejně.

Šikovný skladatel

Naštěstí je Robin Schenk šikovný skladatel, zjevně zvyklý psát na konkrétní texty. Což prokázal už v Devíti křížích, ovšem stylově je vikingská kompozice pestřejší, má blíž k různým podobám popu, ale dokáže muzikál i majestátně otevřít. Ta předehra předznamenává vážnou obřadnou fantasy, až s prvním výstupem přichází legrace a vlastně persifláž toho, co se dalo po obřadné předehře očekávat. Důmyslné, stejně jako další zapojení hudby a jejího charakteru do konkrétních situací. Robin Schenk je prostě zkušený a nápaditý komponista, vyučený kromě jiného na hudbě pro divadlo.

Ještě důležitější je Schenkova schopnost psát přirozené melodie, svěží, nevtíravé, ale zapamatovatelné, vhodné pro tu kterou situaci. Interpretačně přístupné, pro většinu zdejšího souboru a možná někdy k táboráku. Neodhadnu, jakou představu o výsledném zvuku Schenk měl, pod hudebním aranžmá pro klasicky obsazený orchestr jsou podepsáni František Šterbák spolu s Danielem Kyzlinkem, a zní jim to parádně. Obzvlášť jsem však ocenil jednu scénu, pasáž na bicí, tedy na všechno, do čeho se dá v orchestru i na jevišti rytmicky tlouct. Byla nejen strhující, ale hlavně ryze hudební, prostě pro radost z muzicírování, efektně oživila „literární“ průběh díla. Důkladně Schenk propracoval velká finále první i druhé části, pro ta se přece jen poučil u klasiků.

Fantasy balení

Ze světa fantasy filmů a románů je opulentní vizuál inscenace. Petr Hloušek stvořil prostředí jako z Avatara, nádherné obrazy se podle potřeby pohybují, zaostřují na konkrétní detaily, barevně se proměňují. Výraznými a významovými podrobnostmi fascinují kostýmy Romana Šolce, bez nich by tohle výtvarné řešení možné nebylo. Nechybějí pyrotechnické efekty – pro mě je to jarmark, ale chápu všechny, kdo se tím pokochají. A že je vizuální podoba inscenace pro celý projekt velmi důležitá, zvyšuje napětí s racionálními dialogy. Scénou proplouvají vikingské dračí lodě, dokonce letí obří drak, chytře vymyšlená loutka. Snad jen krasobruslařky a artistky tam chybějí – promiňte jízlivost zapšklému kritikovi. Jenže všechno do sebe logicky zapadá a má v inscenaci své místo, to se nedá přehlédnout a musím to velmi ocenit. Snad bych si ještě představil méně groteskní nadsázky v hereckém provedení některých postav, odhaduji, že veselé by to zůstalo i bez okatého přehrávání. Zapšklý kritik, no. Měl jsem ale dojem, že to nebylo po chuti ani některým hercům, důsledkem je totiž oslabení osobního vkladu aktérů do jejich postav. Na jevišti však vystupuje každý, kdo má ruce a nohy, kromě vikingských žen, Haftorovy družiny, vojska vikingů a knížete Fjodora autoři předepsali třicet vyjmenovaných postav! Přidejme dva loutkovodiče draka.

Dušan Vitázek jako náčelník vikingů Gudbrand a company. Foto Tino Kratochvil
Dušan Vitázek jako náčelník vikingů Gudbrand a company. Foto Tino Kratochvil

Budoucnost brněnského muzikálu?

Přes jakékoli výhrady musím – a rád – konstatovat, že se autoři odvážně a originálně pustili do hledání nových možností muzikálového divadla. Že tu výrazně vystoupila nová tvůrčí generace. A že tím vlastně obnovili hledačství, které stálo v začátcích dnes zavedené muzikálové scény, Sny svatojánských nocí Stanislava Moši a Zdenka Merty tehdy také přišly s něčím úplně novým a jiným, provokativním a zdaleka ne rovnou pozitivně přijímaným. Zapšklí kritikové tehdy také brblali. Každopádně ViK!NG zásadně rozšířil stylovou nabídku Městského divadla Brno a především má šanci oslovit nemladší diváky. A to se málokde daří. Přitom i muzikáloví diváci stárnou, nic si nenamlouvejme. Tak přeji plné domy!

Městské divadlo Brno – Robin Schenk, Petr Štěpán, Miroslav Ondra: ViK!NG. Hudba Robin Schenk, scénář Petr Štěpán a Miroslav Ondra, texty písní Petr Štěpán, režie Petr Štěpán, hudební nastudování František Šterbák, dirigenti František Šterbák a Ema Javorová, scéna a scénické projekce Petr Hloušek, kostýmy Roman Šolc, choreografie Tess Nečas Lempartová, hudební sbormistr Daniel Rymeš. Psáno z premiéry 21. března 2026 na Hudební scéně.

Další čtení

Další čtení