Čechovův Strýček Váňa jako monodrama? Vždyť se traduje, že v textech geniálního ruského dramatika se nedá škrtnout ani replika, tak moc jsou všechny motivy provázané a nepostradatelné… Úprava, kterou pro londýnské Duke of York’s Theatre vytvořil Simon Stephens, nicméně dokázala, že to jde, a to i díky fenomenálnímu hereckému výkonu Andrewa Scotta ve všech osmi (!) rolích. Ano, technicky vzato je to spíše show jednoho herce než monodrama (chápeme-li jej jako hru o jedné postavě), ale tak či tak přináší Stephensova adaptace obrovskou hereckou příležitost. Divadlo v Řeznické, jehož vedení v lednu převzali ředitel Lukáš Pečenka a umělecký šéf Jiří Š. Hájek, vsadilo na Michala Kerna. Českou premiéru režírovala Diana Šoltýsová.
Nad dřevěnou krabicí umístěnou na jinak prázdném jevišti visí lahev od pálenky. Hraje píseň Barbie Girl od skupiny Aqua, ovšem ve vznešeném, až osudovém instrumentálním přepracování. A z krabice se začne něco klubat. Či spíše někdo: nesmělá figura v bílém kompletu na půl cesty mezi oblekem a pyžamem, zabalená do igelitu. Ale kdo to vlastně je? Jako by se ani on sám nemohl rozhodnout. Nebo ona? Tiskne si ruku k tváři a vplouvá do role vykulené, uvzdychané hospodyně Maureen (autor nahradil některá ruská jména anglickými). Po jediné replice ale zase zaboří ruce do kapes a stává se ležérně flegmatickým doktorem Michaelem. „Rozhlédni se kolem sebe – všichni jsou tu šílenci. Jeden vedle druhého. A když žiješ mezi šílenci, dřív nebo později taky zešílíš,“ říká. Ale to už je tu titulní postava – rtuťovitý, jízlivý Ivan, jenž se snaží vyrovnat s pocitem, že promrhal nejlepší léta života službou lidem, kteří toho nebyli hodni.
Je fascinující sledovat Kerna, jak v rychlém tempu střídá jednotlivé mužské i ženské postavy pomocí těch nejsubtilnějších proměn hlasu, mimiky, gest či tělesného postoje. Česká verze je v tomto ohledu ještě odvážnější než ta anglická, kde tvůrci každé z osmi postav přidělili jednu rekvizitu coby jasnou nápovědu divákům, koho Scott právě hraje. Tým kolem režisérky Šoltýsové se rozhodl spolehnout především na herecké prostředky a risk jim vyšel. Kern dokáže ve zkratce zhmotnit jádro každého z Čechovových hrdinů natolik přesvědčivě, že se člověk velmi brzy zorientuje a pak už mu nedělá potíže rozlišit jednotlivé mluvčí. Největší nebezpečí zmatení samozřejmě hrozí na začátku představení, ale i tomu se podařilo předejít pomocí jednoduchého triku: herec signalizuje příchod nového aktéra či aktérky tak, že zaleze do krabice, z níž se vzápětí vynoří coby úplně jiný jedinec.
Kromě zmíněných je tu ještě Ivanova neteř Soňa, charakterizovaná přivřenýma očima a zasněným výrazem coby tragikomická spící panna, dále jeho matka, iritující rozjuchaná osůbka, která máchá vějíři z papírů v obou rukou na znamení, jak moc ji potěšil rozhovor s avantgardním filmařem Alexandrem. I ten se zjeví a není pochyb, že je za zenitem nejen umělecky, ale též věkem, jelikož mu činí potíže vylézt z krabice. Avšak ani to mu nezabrání v jeho velkopanském chování. A konečně přichází Alexandrova žena Helena, sošná kráska v igelitem naznačené róbě, samolibě se uculující nad přízní, kterou ji zahrnují všichni přítomní muži. Snad až na prosťáčka Liama, který má „hubu nakřivo“ a nese především funkci komického zcizovacího pomrknutí (IVAN: „Liame! Kde se tu bereš?“ / LIAM: „Jsem tu od začátku.“). Všechny tyto identity Kern dovede střídat mrknutím oka, až se zdá, že nad tím vůbec nemusí přemýšlet. Vrcholem jeho herecké exhibice je diskotékové taneční číslo, během nějž dokáže všech osm charakterů přehledně a hlavně vtipně odlišit jen prostřednictvím řeči těla.
Nemá smysl zastírat, že Stephens Čechova nijak nerozvijí, vytvořil především skvělou příležitost pro hereckou exhibici a jak Scott, tak Kern ji vytěžili na maximum. A přitom každý po svém. Anglická verze v režii Sama Yatese, kterou české publikum mělo možnost zhlédnout v kinech v rámci projektu NT Live, se nesla v realističtějším duchu jak v rovině výpravy, tak herectví. Scott dával divákům možnost vcítit se do každé z hlavních postav a spoluprožít její vnitřní téma. Inscenace Šoltýsové je grotesknější a odvažuje se k výraznějším interpretačním posunům včetně překvapivého dějového zvratu na konci. A dokonce má nakročeno k opodstatnění kontroverzního kroku udělat z Váni one man show: nijak násilně, ale přeci jen docela přesvědčivě mi během představení v hlavě uzrávala hypotéza, že postava je na jevišti vlastně jenom jedna: psychicky křehký Váňa, který si přehrává zásadní zlom svého života, konfrontační období, které ho definitivně uvěznilo v krabici šílenství.
Až se chce trochu nadneseně říct, že dvojice inscenací vypovídá o odlišném přístupu k interpretaci dramatického textu u nás a v Británii. Když to vyhrotím: tvůrčí převaha divadla nad textem versus pokorná služba dramatické literatuře.
Divadlo v Řeznické, Praha – Simon Stephens podle A. P. Čechova: Váňa. Překlad Zuzana Josková, režie Diana Šoltýsová, dramaturgie Denisa Kábrtová, výprava Agnieszka Pátá-Oldak, hudba Ibby, pohybová spolupráce Jaroslava Košková, světelný design Magdalena Klára Hůlová. Premiéra 15. ledna 2025 (psáno z reprízy 16. ledna).
