Necelý týden poté, co ostravské Divadlo Petra Bezruče konečně získalo Cenu divadelní kritiky v kategorii Divadlo roku, představilo již třetí premiéru své aktuální sezony. Do zdejších kreativně úrodných vod se po mnoha letech vrací osobitá režisérka Daniela Špinar a spolu s ní v autorské adaptaci přichází i tajemný Krysař. Přináší vítězná euforie uchvacující scénickou krásu a nekompromisní výpověď o dnešním světě?
Saská středověká legenda ke svým divákům i tentokrát promlouvá slovy proslulého buřiče a výjimečného solitéra české literatury Viktora Dyka, jež dosud neztratila svou údernost ani univerzální sdělnost. Špinar se kromě své tradiční souputnice, kostýmní výtvarnice Lindy Boráros, a elitního světelného designéra Jana Tranty tentokrát obklopila i výrazně mladšími spolupracovníky. Společně ponuré zkazce o definitivním rozpadu jedné maloměstské komunity vtiskli přímočaře efektní podobu existenciální hororové urban fantasy, jejíž základní estetická východiska se ale překvapivě obracejí hluboko do devadesátých let. Scéna Adély Szturcové symbolicky evokuje plíživý rozklad základních etických hodnot a jednoznačnou preferenci materiálních požitků před těmi duchovními. Město Hammeln je ideovým nástupcem starozákonní Sodomy. Jeho hnací motory představují touha po moci a mamonu, jíž jsou ovládáni zdejší konšelé Frosch (Lukáš Melník) a Strumm (Ondřej Brett), či primitivní hédonismus permanentně přežvykujících dorostenek Lory (Monika Tomková) a Kätchen (Alexandra Palatínusová). Agresivní elektronická hudba Martina Modrého extaticky vzývá berlínský techno industriál i očekávané ozvěny uřvaných zupáckých maršů, jež jako by vypadly z favorizovaného playlistu nadšených příznivců Třetí říše.

Sebevědomá jevištní prezentace sice urputně usiluje o sugestivní hypnózu opulentními obrazy, postupně houstnoucí atmosférou i opakovanými a bohužel dosti stereotypními diváckými interakcemi, jejím kardinálním problémem je ovšem absence dramaturga, jenž by rozháranému dění vtiskl komplexnější výklad a postavám přehledné motivace a fungující vztahovou strukturu. Špinar totiž příběh neinterpretuje, ale vytváří únavnou koláž povrchních ilustrací a přepálených, navzájem zaměnitelných postav. Vzniká tak křečovitě rozpohybované epické divadelní leporelo, v němž se diváctvo neznalé původního díla může snadno ztratit. V tomto potemnělém labyrintu je navíc velmi těžké s kýmkoli sympatizovat, neboť tušené křehké téma hledání vlastní lidskosti na velmi nehostinných místech zde ustupuje siláckým formálním exhibicím, které kladou překážky subtilní herecké práci. Nutno ovšem dodat, že tyto eruptivní režijní výboje, jež dominantně upřednostňují formu nad obsahem, se opírají o takřka bezvýhradnou důvěru a oddanost výtečně vyladěného ansámblu.
Marián Chalány v titulní roli a Markéta Haroková coby Ďábel jsou dobrovolně zbavováni mimiky i nežádoucí psychologizace, navíc se často vyjadřují synteticky deformovanou mluvou. Jejich kreace ostrými tahy směřují k jakémusi obecnému archetypu, schválně postrádajícímu individuální rysy, z hlediska vizuálního pak připomínají radikální aktualizaci základních prvků středověkého světského divadla. Rybář Sepp, jenž je u Dyka nenásilnou oslavou přehlížené jinakosti i zvěstovatelem naděje, se v pokorném podání Jáchyma Kučery stává slintajícím retardovaným diskobolem, jenž ochotně dává v plen své obnažené vyrýsované tělo, které by k veliké radosti mediků i mediček klidně mohlo sloužit jako živý anatomický atlas. Režisérčina představa, že by se tato bytost měla stát ochráncem nového pokolení, však vyznívá jako sarkastický šleh. Vít Hofmann v roli Kristiána nedostal jinou příležitost než být pofidérním obecním alfa samcem, jenž je coby úlitba dnešní mládeži pochopitelně vyobrazen jako raper.

Z tohoto vyšinutého expresivního panoptika, které ne náhodou připomíná nejrůznější výjevy ze starých pouťových střelnic, se odlišným podáním svěřeného partu vymyká jedině vynikající Naďa Melková, jež má mimochodem přímou profesní zkušenost i ze stejnojmenného „dirty muzikálu“ Daniela Landy. Její Agnes je současnou dívkou autenticky sužovanou okolní lhostejností a přebujelým materialismem, která v příchozím sociálně stigmatizovaném hubiteli přemnožených hlodavců překvapivě nalezne spřízněnou duši, svou láskou ho povýší na člověka a nevědomky tak nastartuje apokalypsu. Ryzí humanismus v jedné z nejčistších možných podob i niterná, pečlivě vystavěná a hluboce zasahující tragédie jednoho (ne)obyčejného osudu, který by klidně mohl být tím vaším. V pleveli zbytných efektů je tedy přece jen nakonec ukrytá velká radost!
Přiznávám se tímto upřímně, že píšťala Krysaře Daniely Špinar ke mně nepromlouvá zdaleka tak naléhavě, jak jsem si přál. Představa, že dramaturga coby partnera i oponenta lze v tvůrčím procesu v pohodě postrádat, se totiž opět ukázala jako zcela lichá. Bezruči však znovu prokázali, že nemají strachu ni z žádných nečekaných setkání a trnitých cest. Tady se na vítězných vavřínech určitě nespí. A dobře tak!
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Viktor Dyk, Daniela Špinar: Krysař. Režie a adaptace Daniela Špinar, scéna Adéla Szturcová, kostýmy Linda Boráros, hudba Martin Modrý, světelný design Jan Tranta. Premiéra 21. března 2025.

