Bonmot, že každá doba potřebuje svého Hamleta, je sice otřepané klišé, zjednodušeně však vypovídá o úzkém vztahu mezi aktuálním společenským děním a jeho jevištním odrazem. Ve svých tvůrčích úvahách z něj vychází i režisér Dodo Gombár, který dánského prince nahrazuje postavou Manon Lescaut. Stejně jako se napříč jevištní historií proměňuje Hamlet a jeho motivace, transformuje se podle Gombára i hrdinka, která se v literatuře objevuje už v první polovině 18. století. V jeho autorské variaci Já, Manon, kterou napsal pro Horácké divadlo v Jihlavě, se tak spolu s celým týmem přenáší do současnosti. Ve změti současných patologií, kterými je inscenace zahlcena, se však vytrácí její základní sdělení a v množství nahodilých motivů i sám příběh Manoniny věrnosti srdce, nikoli těla.
Román Antoina Françoise Prévosta Příběh rytíře des Grieux a Manon Lescaut byl sice těsně po vydání ve Francii v roce 1731 zakázán, mezi lidmi se však dále šířil nezákonně a vedl k řadě zpracování. Látka získala baletní podobu, nejznámější operní verzi zkomponoval Giacomo Puccini na konci 19. století. Manon inspirovala i české básníky, verše jí věnovali Jaroslav Vrchlický nebo Jiří Mahen. Těsně po rozpoutání druhé světové války oslovil s prosbou o dramatické zpracování příběhu básníka Vítězslava Nezvala pro své divadlo Déčko režisér E. F. Burian. Podle Prévostova románu vzniklo známé veršované drama Manon Lescaut o sedmi obrazech, které Burian uvedl v květnu 1940. Pro inscenaci se stal stěžejním samotný verš a prostřednictvím něj oslava českého jazyka. Romantické vyznění režisér potlačil odstupem, a to především ve výtvarném, lehce naivistickém, hravém pojetí, kdy například rytíře des Grieux vybavil místo kordu dřevěným mečíkem.

Dění posunul z rokoka do biedermeieru, čímž zdůraznil pro svou tvorbu zásadní téma měšťáctví. Nejdřív měla být Manon Lescaut hudební komedií, nakonec v ní zůstaly jen mezihry. Během okupace ji mimo Déčko uvedlo několik dalších domácích scén a její inscenování neustalo ani v mírové době. V Horáckém divadle se Nezvalova Manon Lescaut dočkala tří nastudování (1954, 1965, 1998). V posledním ztvárnili Manon Anna Fialková a rytíře des Grieux Jakub Škrdla, který vystupuje i v aktuální verzi.
Gombárova variace vychází z předpokladu lehkovážnosti až dětské lačnosti ústřední hrdinky, kterou zmnožuje a namísto veršů ji obdařuje rytmizovanými hudebními výstupy. Na scénu přivádí dívčí pěvecké trio Manon’s, jehož právě probíhající koncert v hudebním klubu otevírá celou inscenaci. Svět popových hvězdiček je stejně odstřižený od reality a prchavý jako touha Manon po penězích a přepychu. Ani milostné vyznání nemá v takovém prostředí valný význam. Vnímá jej jako pomíjivý záblesk, šalebné mámení. Od skutečného života Manon ale odděluje spodní hrana pódia. Život začíná tam, kde zhasínají reflektory. A ten autor rozpracovává v podobné intenzitě a překotnosti jako samotnou hudební produkci. Frontmanka tělesa neboli Manon zlatá Kristýny Novákové má svého málokdy už snícího, spíš pragmatického rytíře des Grieux. Spalující vášeň nahradila pohodlná rutina a rytířova slova lásky rétorické figury závislého jedince. Skutečnou emoci leckdy zprostředkovává už jen „káčko“, které spolu s dalšími postavami šňupou. Seberealizace Manon stříbrné hostující Sofie Chalányové je příčinou vzniku kapely, kterou získala od otce Duvala st. ke svým osmnáctinám jako rodinný business projekt, který – jak připouští – se už vyčerpal. Sama si namísto hudebních starostí spíš klade otázky po vlastní identitě a v závěru se rozhodne pro tranzici. Manon bronzová Markéty Bohadlové má naopak potíže s otcem, který propadl alkoholu. Sama sebe v textu definuje: „Já, DDA. Dospělé dítě alkoholika. Dítě alkoholikem vychované. Dospělá žena, která celé dětství, celé mládí vnímala, že norma, ve které žije, není zcela normální. Jediným únikem byla hudba, můj vlastní svět.“

Kromě trojjediné Manon reprezentuje výrazný odklon od předešlých zpracování i postava ukrajinské uklízečky Aliny Lenky Schreiberové a trojice démonů vnějškově zpodobňující temné stránky dívčího tria. Pudovost, kterou jejich představitelé Jakub Škrdla, Kamila Zetelová a Tomáš Rychetský ztvárňují fyzickým herectvím, by mohla být až přízračná, kdyby však nepřesahovala žánrový rámec díla a zbytečně nezatěžovala jeho už tak motivicky spletitou a spíš nahodile budovanou strukturu. Prostřednictvím figury pomocné síly, která měla ve své domovině vysoký společenský status, avšak coby uprchlice je nyní dobrá leda k podřadným úkonům, se chce Gombár přihlásit k politicky aktuálnímu tématu války na Ukrajině. Výsledkem je spíš z celku uměle trčící teze.

Uměle působí i Gombárem budovaný eklektický jevištní svět. V něm se mísí nezřetelné metafory, narážky na universum filmů Davida Lynche a symbolika s prvoplánovým zobrazením excentričnosti doby. Ta se projevuje zejména v některých kostýmních návrzích, jako jsou obleky se zvířecími vzory či blyštivé overaly. Výrazným, avšak zbytným prvkem je na scéně umístěný semafor, jehož měnící se barevná signalizace má hrdinům ocitnuvším se na životní křižovatce udávat směr. Navzdory komplikovaným vztahovým vazbám, které se v Já, Manon mezi postavami vyskytují a které v důsledku přebíjí jejich egoismus, drží herecký soubor Horáckého divadla během představení pospolu. Gombárovu konceptu věří a do svých výkonů investují maximum možného. I v tom se projevuje přerod zdejšího divadla, jehož soubor by v minulosti k takovému tvaru nenalezl odvahu. To však nezachrání výsledný dojem z inscenace chaoticky rozkročené mezi tolika tvůrčími podněty, že ani jeden nezůstává nosný. Panoptikální obraz dneška jako sdělení neobstojí.
Horácké divadlo Jihlava – Dodo Gombár: Já, Manon. Podle románu Abbého Prévosta a dramatu Vítězslava Nezvala. Režie Dodo Gombár, dramaturgie Jaroslav Čermák ml., scéna Kristina Komárková, kostýmy Anna Tichá, světelný design Adam Hruška, hudba Róbert Mankovecký, choreografie Linda Fernandez Saez. Psáno z premiéry 25. dubna 2026.

