Tereza Volánková: Provázek pro mě byl vždy srdeční záležitost

Sdilej

Naše první setkání proběhlo před mnoha lety na divadelním workshopu v Šumperku. Rodačka z Ivančic si mě už tehdy získala neobvyklou otevřeností v autorském tvůrčím procesu, černým humorem i neuvěřitelnou bezprostředností. Znovu jsme se setkaly při studiích na DAMU a já s velkým zájmem začala sledovat její profesní dráhu. Etablovaná tvář Husy na provázku se kromě hraní pravidelně věnuje také režii. Naposledy zaujala inscenací Normální detektivní komedie, ke které napsala i text a s úspěchem se uvádí na Terezině domácí scéně.

Na provázkovském webu se o tobě mimo jiné dočteme, že jsi jedinou absolventkou pražské DAMU ve zdejším souboru. Je to výhoda, nebo nevýhoda?

Už to není pravda. Po létě k nám nastoupil Goran Maiello, který má taky DAMU. V rámci souboru je to asi jedno. Jsou tam absolventi různých škol a pedagogů, takže přístupy a zkušenosti se samozřejmě různí. Obecně je to ale spíš nevýhoda. Nemám v Brně další pracovní kontakty a vazby na školu. Všechno jsem to nechala v Praze.

Se spolužačkami z ročníku a posléze kolegyněmi ze souboru 11:55 Danielou Šiškovou a Petrou Majerčíkovou (Petra Tejnorová: Pýcha a předsudek aneb Láska voní po hnijícím mase, režie Petra Tejnorová, premiéra 21. dubna 2016 na Jatkách78 v produkci 11:55). Foto Marek Bartoš / Nina Zardalishvili
Se spolužačkami z ročníku a posléze kolegyněmi ze souboru 11:55 Danielou Šiškovou a Petrou Majerčíkovou (Petra Tejnorová: Pýcha a předsudek aneb Láska voní po hnijícím mase, režie Petra Tejnorová, premiéra 21. dubna 2016 na Jatkách78 v produkci 11:55). Foto Marek Bartoš / Nina Zardalishvili

AUTENTICITA A AUTORSTVÍ

KALD má stejně jako každá katedra DAMU svá specifika. Jak jsi v době studia vnímala definici slova alternativní? A změnila se nějak postupem času?

Tehdy jsem si asi myslela, že rozdíl je ve způsobu herectví. Pocházím od Brna, takže při nástupu na DAMU jsem znala hlavně herce z Provázku a HaDivadla a ti byli ve velké většině velice autentičtí. Vždycky mě odpuzovala velká gesta, nádherný přednes a patos velkého divadla, protože většině herců to tu autenticitu smaže. Myslela jsem, že alternativní je autentické. Dnes vidím ten rozdíl spíš ve výběru látky, témat a formě zpracování. Chápu muzejní úlohu divadla, která uchovává stále živá dramata od antiky přes Shakespeara po Čechova a tak dále, ale vůbec takovému divadlu neholduju. Ani jako tvůrce, ani jako divák. Mám pocit, že ať se vyloží hra sebevíc současně, je to pořád text, který vznikl ve zcela jiném dobovém kontextu. Mám mnohem raději divadlo absolutně současné. Autorské. Takové, které můžu zpravidla vidět jen v tom jednom jedinečném zpracování.

Absolvovala jsi pod vedením Jiřího Havelky. Čím tě nejvíc ovlivnil?

Zřejmě humorem. A taky asi touhou všechno extrahovat na minimum a zbavit se zbytečné vaty. Zřejmě ale mnoha a mnoha dalšími věcmi. Jirka mě ovlivnil hodně.

Na která další setkání ráda vzpomínáš?

Pro moje herectví byl absolutně stěžejní klaunský workshop, který jsme měli s Tomášem Měcháčkem. A pak ráda vzpomínám na Petru Tejnorovou, to je pro mě v rámci školy rozhodně klíčová postava. A pak Matija Solce, protože mi dal možnost zamilovat se do loutek. A taky Vráťa Šrámek, ten mě zase pustil do světa hudby. A samozřejmě spolužáci.

S Michalem Bednářem, Janem Hofmanem a Martinem Dědochem v závěrečném díle brakové trilogie (Petra Tejnorová: Pravda o 17.11., režie Petra Tejnorová, premiéra 27. března 2018 v Divadle NoD). Foto Ondřej Kudyn
S Michalem Bednářem, Janem Hofmanem a Martinem Dědochem v závěrečném díle brakové trilogie (Petra Tejnorová: Pravda o 17.11., režie Petra Tejnorová, premiéra 27. března 2018 v Divadle NoD). Foto Ondřej Kudyn

V jakém stavu je aktuálně skupina 11:55, kterou jsi založila společně se spolužáky z ročníku?

Drží ji naživu malé tvrdé jádro ve spolupráci s Aničkou Klimešovou a Petrem Erbesem. Provoz je hodně omezený. Pod hlavičkou 11:55 se momentálně hraje myslím pouze jedna inscenace: První rána kapitána ve Vzletu. Projekt vznikl společně s teenagery, kteří prošli konkurzem. Pokud vím, 11:55 se chce věnovat tvorbě pro young adults i dál. Já to teď pozoruju jen z dálky.

Soubory, které vzniknou během studií, jsou obvykle motivované touhou dál tvořit v zaběhnutém kolektivu. Na jaký váš projekt jsi pyšná nejvíce?

Asi bych nezvládla vypíchnout jeden. Určitě tam patří braková trilogie, kterou jsme vytvořili s Petrou Tejnorovou (John Sinclair: Umění braku ON AIR, Pýcha a předsudek aneb Láska voní po hnijícím mase a Pravda o 17/11). A pak určitě Rádio 23:55 a námi živě komentované hokejové zápasy v rámci mistrovství světa, což byly naše vlastní autorské projekty. Nevím, jestli se to dá označit za projekt, ale jsem taky hodně pyšná na to, že se pořád stýkáme a máme se moc rádi.

Jak se tohle nezávislé divadelní uskupení proměňovalo v průběhu let?

Jako soubor jsme se postupně dokázali víc a víc spolehnout sami na sebe a pracovali jsme buď kolektivně bez režiséra, nebo se jako režisér etabloval někdo z nás. Bohužel ale asi nejvýraznější změnou byl postupný úbytek sil a motivace pokračovat v tom dál v těch polních podmínkách. Na začátku jsme si byli sami stavbou, rekvizitáři, garderobou… A vypláceli jsme si za to minimum. I když se to časem zlepšovalo, pořád se to ani zdaleka neblížilo pohodlí nebo jistotám zaměstnání. Všichni si hledali práci jinde, a čím víc jí měli, tím složitější bylo najít termíny i na samotné reprízování.

S Lukášem Černochem a Adamem Ernestem (Anna Klimešová, Boris Jedinák, Mikoláš Zika, Klára Fleková: Ticho po pěšině, režie Anna Klimešová, premiéra 15. června 2018 v Letním kině Ústí nad Labem v produkci Činoherního studia). Foto Markéta Petříčková
S Lukášem Černochem a Adamem Ernestem (Anna Klimešová, Boris Jedinák, Mikoláš Zika, Klára Fleková: Ticho po pěšině, režie Anna Klimešová, premiéra 15. června 2018 v Letním kině Ústí nad Labem v produkci Činoherního studia). Foto Markéta Petříčková

Z pražské alma mater jsi pokračovala do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Přesun z učeben do profesionálních podmínek není vždy jednoduchý. Co je na téhle změně to nejtěžší?

Já jsem v Činoheráku dvakrát angažmá nepřijala, právě kvůli 11:55. Celou dobu jsem tam působila „jen“ jako stálý host. Možná právě díky tomu to pro mě bylo celé daleko jednodušší. K formálnímu přechodu nikdy zcela nedošlo, pořád jsem byla doma v 11:55. Tu změnu jsem si odložila až na dobu, kdy nebyla tak těžká.

Jak vzpomínáš na etapu v ústeckém Činoheráku?

Bylo to divoký a svobodný a já jsem byla drzá a sebevědomá.

Čím byl motivován přesun do Brna?

To byla jedna velká souhra okolností. Provázek pro mě byl vždy trochu srdeční záležitost, protože jsem na něm vyrostla a do Aničky Davidové jsem se zamilovala díky inscenaci Tichý Tarzan, kterou na Provázku režírovala. Ona byla jediná, komu jsem kdy napsala, že bych s ní chtěla pracovat. I když už poznám, že něco chci, neumím si o to většinou říct. Kdyby se tehdy Anička ozvala odjinud nebo z Provázku někdo jiný, asi bych stejně nešla. 11:55 už ale bylo tou dobou hodně oslabené, a když jsem se zeptala, co mám dělat, řekli mi, ať neblbnu a jdu.

Kromě herectví se intenzivně věnuješ dalším tvůrčím profesím – píšeš, režíruješ, skládáš hudbu. Kde se v tobě zrodila tahle potřeba vystoupit mimo herecké mantinely?

Když se ohlédnu zpátky do svojí puberty a dětství, asi bych tu otázku otočila a spíš se ptala, kdy se zrodila potřeba vstoupit do těch hereckých mantinelů. Ale to bych si pak musela odpovědět, že jsem zřejmě byla blbá a chtěla být slavná. Dneska bych se možná hlásila spíš na režii.

Kristina Sittková, Sára Märcová, Marie Švestková a Veronika Lapková (Jaroslav Foglar: Záhada hlavolamu, režie Tereza Volánková, premiéra 26. listopadu 2016 v Divadle Lampion). Foto Tomáš Glasberger
Kristina Sittková, Sára Märcová, Marie Švestková a Veronika Lapková (Jaroslav Foglar: Záhada hlavolamu, režie Tereza Volánková, premiéra 26. listopadu 2016 v Divadle Lampion). Foto Tomáš Glasberger

Jako režisérka jsi podepsána například pod inscenacemi Pat & Mat (Městské divadlo Zlín) nebo Záhada hlavolamu (Divadlo Lampion). Co jsi zjistila o dětském divákovi? A pomohla ti tahle zkušenost nějak v další práci?

Potvrdila jsem si tušení, že dětskému divákovi rozhodně nestačí předložit něco menšího nebo nedej bože hloupějšího než dospělému. A kdo si to myslí, ten si zaslouží sedět hodinu v sále plném dětí, které se po deseti minutách začnou nudit. Tyhle dvě pohádky pro mě byly první režijní zkušenosti v profesionálních divadlech, takže to pro mě bylo obecně hrozně moc prospěšné.

PROVÁZEK A PŘEDSUDKY

V režírování pokračuješ také v Huse. Jak se zrodil nápad na inscenaci Napečeno mám, která vznikla v rámci amatérského souboru pro seniory s názvem Studio 60+?

Myslím, že původní idea byla, že vyrobíme autorskou inscenaci, kde budou členové souboru Studia 60+ víceméně sami za sebe a nebudou muset vytvářet role, když to bude jejich první herecká zkušenost. To se povedlo tak napůl. Ve druhé půlce představení jsou skutečně sami za sebe. Jinak mají docela velké, stylizované a vesměs proti typu nasazené role. Byl to trochu křest ohněm. Napečeno mám je o předsudcích, které máme o stáří a seniorech, protože se to v souboru samotném ukázalo jako velké téma.

U amatérů je zásadní také schopnost vést, učit, inspirovat. Pedagogickým aktivitám se dlouhodobě věnuješ. Může se herectví naučit každý? A co je při předávání zkušeností to nejdůležitější?

Každého lze postavit na jeviště a najít pro něj způsob jevištní existence, která bude v nejhorším případě co nejmíň bolet, jak jeho, tak diváky, v lepším případě bude dokonce obě strany bavit. Možná v sobě herectví máme v základu všichni a učíme se ho jen tím, že odbouráváme nánosy, které jsme na sebe v průběhu života nabrali a které nám v tom herectví brání. A co je nejdůležitější? Kéž bych si byla jistá aspoň tím, co je důležité.

Z autorské inscenace, kterou ve sklepě Husy na provázku nazkoušela s amatérským souborem pro seniory Studio 60+ (Tereza Volánková, Marie Klemensová, Veronika Ohneiserová a kol.: Napečeno mám, režie Tereza Volánková a Marie Klemensová, premiéra 15. prosince 2023 ve sklepě Divadla Husa na provázku). Foto David Konečný
Z autorské inscenace, kterou ve sklepě Husy na provázku nazkoušela s amatérským souborem pro seniory Studio 60+ (Tereza Volánková, Marie Klemensová, Veronika Ohneiserová a kol.: Napečeno mám, režie Tereza Volánková a Marie Klemensová, premiéra 15. prosince 2023 ve sklepě Divadla Husa na provázku). Foto David Konečný

Tvou poslední režijní prací je na domácí půdě tvůj vlastní text Normální detektivní komedie. Inscenace reaguje na debatu kolem iniciativy Manželství pro všechny a vtipně poukazuje na řadu celospolečenských témat. Kdy přesně se zrodila první myšlenka na tuhle inscenaci?

Námět mě napadl, když dramaturgyně Kateřina Menclerová na celosouborové poradě poprvé představovala sezonu s názvem Oni! Co konkrétně tehdy říkala, už si nevzpomenu, ale zrodila se z toho představa, jak stárnoucí bílý heterosexuální detektiv pátrá po tom, kdo rozbil tradiční rodinu.

Není tajemství, že Manželství pro všechny je pro tebe zásadní. Jak těžké bylo u takto osobního tématu získat při tvorbě potřebný odstup?

Myslím, že v sobě mám bohužel-bohudík vrozený určitý odstup sama od sebe. A další část potřebného odstupu zajistil zbytek našeho tvůrčího týmu: Veronika Onheiserová a Marie Klemensová (dramaturgyně) a Johana Kubincová (scénografka).

Proč Manželství pro všechny pořád vzbuzuje takové kontroverze?

Asi ze stejného důvodu, proč stále existuje rasismus nebo xenofobie a proč se některé děti posmívají brýlatým nebo tlustým spolužákům. Protože velká část většiny pořád není připravená umožnit stejná práva menšině a ztratit tím svoje privilegium. A taky proto, že lidský mozek raději používá zkratky, než aby si dal pořádnou práci.

S Daliborem Bušem jako lidé z televize ve vlastní autorské inscenaci (Tereza Volánková: Normální detektivní komedie, režie Tereza Volánková, premiéra 7. března 2025 v Divadle Husa na provázku). Foto David Konečný
S Daliborem Bušem jako lidé z televize ve vlastní autorské inscenaci (Tereza Volánková: Normální detektivní komedie, režie Tereza Volánková, premiéra 7. března 2025 v Divadle Husa na provázku). Foto David Konečný

Jak reagovali kolegové, když se z kolegyně herečky a kamarádky ze šatny stala režisérka? Bála ses toho, zda budeš mít v nové pozici potřebný respekt?

Někteří reagovali velice kladně už na oznámení, že budu režírovat, protože třeba viděli nějakou moji předchozí práci. Zbytek když jsme donesly hotový text. Uvěřili tomu a byli hodně nápomocní. Pak jsem se přestala bát stran uměleckých rozhodnutí a požadavků. Co se týče organizace, bát jsem se nepřestala nikdy. Strašně těžko se mi popohání kolegy do práce po pauze nebo zastavuje dobrou zábavu a povídání, které se ale vůbec netýká zkoušení, když jindy jsem já ten, koho je potřeba popohnat a zastavit.

Jak dlouho hra vznikala?

Zhruba půl roku jsem nad námětem jen přemýšlela. Pak jsme měly v průběhu léta s tvůrčím týmem dvě týdenní soustředění, kde jsme daly dohromady kostru příběhu a rysy a motivace postav a pak jsme začaly psát. Po velice krátké době jsem ale zjistila, že to potřebuju napsat sama. Psala jsem to v období asi pěti měsíců, přičemž první tři jsem toho nenapsala moc a pak mě začal tlačit čas.

Duhová vlajka, která ležela na stole při první čtené zkoušce, způsobila na sociálních sítích značné kontroverze. Ovlivnilo to nějak zkoušení nebo na tyhle výkřiky na sociálních sítích nebereš vůbec zřetel?

Zkoušení to myslím neovlivnilo vůbec. Mně jako člověku to samozřejmě bylo líto, protože se mě přirozeně dotklo, že mi někdo přeje smrt nebo mu je ze mě na blití.

STRACHY A RADOSTI

Uplynulá provázkovská sezona s názvem Oni! vyzvala – kromě jiného – k reflexi vlastních pozic. Jaká je pozice Terezy Volánkové v roce 2025?

Rok je dlouhá doba. Ta moje pozice se během ní stihla strašně moc proměnit. Na začátku roku to byla pevná, téměř neochvějná pozice vyhlížející dopředu se spoustou očekávání. Dneska je křehká, plná otázek a nejistot. A stačilo k tomu jen pár okolností.

V inscenaci podle nekorektních textů z kultovního internetového blogu anonymní brněnské partičky KKRD Boys, oceněného v roce 2017 Magnesií Literou (KKRD Boys a kol.: Pravidla bincárny, režie Anna Davidová, premiéra 12. května 2019 ve sklepě Divadla Husa na provázku). Foto Braňo Konečný
V inscenaci podle nekorektních textů z kultovního internetového blogu anonymní brněnské partičky KKRD Boys, oceněného v roce 2017 Magnesií Literou (KKRD Boys a kol.: Pravidla bincárny, režie Anna Davidová, premiéra 12. května 2019 ve sklepě Divadla Husa na provázku). Foto Braňo Konečný

Máš za sebou řadu výrazných a různorodých hereckých rolí. Která ti pomohla v sobě objevit něco jiného či zcela nového?

Většina mých rolí mi přinesla větší či menší výzvy, které mě posouvaly, rozvíjely, případně zbavovaly různých bloků. Pravděpodobně jsem pokaždé nedokázala vytěžit veškerý jejich potenciál. Nedokážu vybrat jednu, která by způsobila něco o tolik zásadnějšího než ostatní. Na takovou asi ještě čekám.

Čí režijní vedení tě v dosavadní kariéře nejvíce (lidsky i profesně) inspirovalo?

Jiřího Havelky a Petry Tejnorové. Práce s nimi měla společného jmenovatele. Vždycky probíhala v pohodě. Dokázali čerpat ze mě a rozvíjet moje součásti přísně a zřejmě i ambiciózně, ale zároveň strašně citlivě a pod zástěrkou humoru. Ty výzvy pak šly překonávat poměrně snadno a radostně. Díky nim věřím, že dělat divadlo je zábava.

Ve veřejném prostoru se postupně stále více otevírá téma vzhledu i tělesných proporcí žen, včetně hereček. A bohužel známe řadu případů, kdy se například váha stala kritériem pro získání role. Jak to vnímáš? A setkala ses ty osobně někdy s něčím takovým?

No jasně. Nevím, jak moc mě to ovlivňuje v divadle, protože u těch rozhodnutí a rozhovorů nejsem přítomná, pokud se na toto téma nějaké odehrály. Při natáčení se mi ale víckrát stalo, že castingová agentura pošle výňatek scénáře, kde je poměrně hrubě zmíněno, jak má postava vypadat. „Tlustá a nevzhledná“ je ještě to slabší kafíčko.

Ve „vernisáži studu“ (Daniela Špinar: Z pohlavního života našeho lidu, režie Daniela Špinar, premiéra 29. listopadu 2024 ve sklepě Divadla Husa na provázku). Foto David Konečný
Ve „vernisáži studu“ (Daniela Špinar: Z pohlavního života našeho lidu, režie Daniela Špinar, premiéra 29. listopadu 2024 ve sklepě Divadla Husa na provázku). Foto David Konečný

S kolegyní Zdislavou Pechovou tvoříš a spolumoderuješ oblíbený provázek.podcast. S podcasty se v posledních letech roztrhl pytel a ty z divadelního prostředí nejsou výjimkou. Co ti příprava a natáčení přináší?

Často stres a otravu v podobě produkčních úkonů, které si samozřejmě necháváme na poslední chvíli. Jinak je to ale svobodné pole, které jsme si se Zdišou mohly připravit a obdělávat samy a s důvěrou uměleckého vedení. Nejcennější je pro mě určitě ten čas strávený spolu a s hosty, který by se bez podcastu nejspíš nenašel.

Provázkovská sezona 2025/2026 je opatřena heslem Neboj, neboj! a kromě jiného má tematizovat strach ve všech jeho podobách. Čeho se bojíš?

Těch věcí je tolik, že by vydaly na samostatný rozhovor. Ale snažím se pořád věřit, že všechno má nějaké řešení.

Televizní diváci tě znají především z oceňovaného seriálu Jana Prušinovského Dobré ráno, Brno! Otevřela ti větší televizní role cestu k dalším projektům?

Já do těch rozhodnutí režisérů a producentů nevidím, ale byla bych naivní, kdybych si myslela, že to tak není. Simona Lewandowska smrdí.

Aktuálně čeká na odvysílání seriál Pád domu Kollerů. Na co se můžeme těšit?

Na scénář Natálie Kocábové v režii Jana Hřebejka. Hraju v něm hlavní postavu, do které se ustavičně strefují další postavy, výborně zahrané například Božidarou Turzonovovou, Davidem Matáskem, Petrou Hřebíčkovou, Antonínem Janem Abrhámem nebo Klárou Melíškovou. Je to poměrně vesele odvyprávěný, tak trochu smutný úsek života jedné ne úplně typické rodiny.

Se spolužáky Pavlínou Skružnou (později Balner), Michalem Bednářem, Vladimírem Polívkou, Danielou Šiškovou, Bořkem Jourou a Johanou Matouškovou (Jiří Havelka: Regulace intimity, režie Jiří Havelka, premiéra 10. ledna 2014 v Divadle Disk). Foto Tereza Bartůňková
Se spolužáky Pavlínou Skružnou (později Balner), Michalem Bednářem, Vladimírem Polívkou, Danielou Šiškovou, Bořkem Jourou a Johanou Matouškovou (Jiří Havelka: Regulace intimity, režie Jiří Havelka, premiéra 10. ledna 2014 v Divadle Disk). Foto Tereza Bartůňková
Královna Rohanu
Kdybych měl říct jednu jedinou scénu, kterou mám s Terezou nejvíc spojenou, bude to stoprocentně proslov krále Théodena před zahájením Bitvy pěti armád (Teda aspoň myslím, nebo to bylo před bitvou na Pelennorských polích? Nebo to je jedna a tatáž bitva?). Váže se k inscenaci Regulace intimity, která vznikala na základě dotazníku, který jsem studentům rozdal – a jedna z položek v něm byla i otázka, co vás dojímá. A Tereza tam uvedla právě tento proslov. Tak jsem jí navrhl, že by se ho mohla naučit nazpaměť, přesně a v angličtině. A ona se ho naučila. Přesně a v angličtině. Ostatní herci k tomu v brumendu brumlali úryvek skutečného soundtracku z Pána prstenů a mě tahle krátká scéna vždycky úplně dostala. Jak byla nablblá, tak byla hrozně silná. A zároveň dost vtipná. Vlastně parodická, ale přitom vůbec. Byla opravdová. I když to byla vlastně imitace. Jenže autentická. Zkrátka koktejl všech možných emocí od dojetí po výsměch. A to je pro mě Tereza. Nepředvídatelný divadelní živel. U Terezy se vzácně propojuje talent, osobitost, originální myšlení a intenzivní autorské puzení. Když ji máte v týmu při zkoušení autorského projektu, víte, že bude sranda, ale hodně vostrá, že bude trochu pruda, ale hodně vtipná, že budou dramata, ale hodně (sebe)ironická, že budou emoce, ale hodně shozené a že budou diskuse, a to dost hluboké (bez ironie). A hlavně víte, že to bude stát za to!
Jiří Havelka

Další čtení

Další čtení