Tereza Dočkalová: Když od tří do šesti někomu vykládáte, jak se věci mají, nemůžete pak přijít do divadla a od sedmi do deseti to zrazovat

Sdilej

Herečka Tereza Dočkalová (*1988) se letos stala historicky první umělkyní, která získala už třetí Cenu Thálie – tentokrát za roli Olji v inscenaci Máma Divadla pod Palmovkou. O chvílích bez dechu po vyhlášení svého jména, o síle pochybností, o návratu k příběhu poznamenanému válkou, ale i o tom, proč se při učení herectví cítí, jako by měla „čtvrté myšlenky“, mluvila v rozhovoru pro divadelní.net.

První herečka, která získala už třetí Cenu Thálie. Foto Jana Pertáková

Prvního listopadu ses stala vůbec první herečkou v historii, která získala už třetí Cenu Thálie. Když při slavnostním ceremoniálu v Národním divadle zaznělo tvoje jméno, co ti problesklo hlavou jako první?

Vůbec nic. Ono chvíli trvá, než si vyřčené jméno člověk spojí sám se sebou. Je to neuvěřitelný pocit, čas plyne nějak moc pomalu. Jako když ve válečném filmu vybuchne granát a my pak ve zvuku slyšíme pískot a vidíme záběr na dezorientovaného člověka, který chodí v oblacích prachu. Akorát je to šťastný granát a jsou to veselá oblaka. Asi oblaka hvězdného prachu.

První Thálii jsi získala pro činoherce do 33 let (2012), druhou za Noru (2018) a tu letošní za roli Olji v inscenaci Máma. Co pro tebe v jednotlivých obdobích tvé kariéry ocenění Thálií znamenalo?

Myslím, že v každém období to hlavně bylo potvrzení, že jdu po správné cestě. Ukazatel v lese, který se neobjevuje tak často, jak by člověk potřeboval, zato když se objeví, je to ohromná úleva. Myslím, že pochybnosti jsou pro naši profesi důležité, ale někdy – třeba jednou za pár let na malinkou chvilku – je velmi úlevné nepochybovat ani trochu. To jsou pro mě ty tři večery Thálie.

Jako Olja v inscenaci Máma. Foto archiv Divadla pod Palmovkou

Mámu jsi nahrála už v roce 2022 jako monodrama pro Český rozhlas, kde tě – stejně jako o dva roky později v divadle – režíroval Tomáš Soldán. V čem bylo zkoušení rozhlasové a divadelní verze odlišné? A co se pro tebe při návratu k té samé postavě po dvou letech zásadně proměnilo?

Na jevišti jsme se mohli pokusit Olju a její příběh rozvinout. Ke zvuku se přidala i hmota. A hmota mohla popírat ty silné ironické statementy, kterými Olja komunikuje. „Tělo to ví.“ To je věta z inscenace, kterou Tomáš Soldán v obou případech zvolil jako klíčovou. V době, kdy jsme to nahrávali jako rozhlasovku, byl prosinec 2021 a nebyla ještě válka na Ukrajině. Myslím, že to zásadně proměnilo ten příběh, ač to s ním na první pohled příliš nesouvisí. Esther psala Mámu myslím okolo roku 2016. My jsme jí nabídli, jestli hru nechce ve světle aktuálních příšerností nějak aktualizovat. A Esther chtěla. Vznikla tak přenádherná obžaloba Ruska na dvě stránky. Ostrá a nekompromisní jako náplast, co s sebou nakonec vezme i ten strup. 

Autorka Mámy Esther Bol byla i na premiéře v Divadle pod Palmovkou v červnu 2024. Měly jste možnost promluvit si?

My už jsme se předtím viděly. Tomáš Soldán v mezičase zinscenoval čtení její hry C.R.I.M.E. Rok od začátku války jsme ji uváděli v MeetFactory. Ester, tehdy ještě Asja, přijela na premiéru. Viděly jsme se dvakrát a sem tam si zamáváme přes Marinu Feltlovou, která s ní komunikuje pravidelně. Myslím, že Máma rozhodně není poslední hrou této autorky, kterou v Česku uvidíme.

Vím, že uvedení Mámy v Divadle pod Palmovkou pro tebe bylo splněným profesním snem. Máš už teď v hlavě nějaké další herecké sny nebo projekty, které zatím trpělivě čekají na svou příležitost?

Mám takový jeden sen. Ale nechci v tom hrát ani to režírovat, jenom to chci vymyslet a občas do toho trochu kecat. Nevím, jestli má tahle pozice u divadla jméno.

Hester Swanová i inscenaci U Kočičí bažiny. Foto archiv Divadlo pod Palmovkou

V inscenaci U Kočičí bažiny Mariny Carr v režii Michala Langa jsi vystavěla Hester Swanovou jako mimořádně vrstevnatou postavu – silnou, zranitelnou a zároveň neklidně přitažlivou. Co tě na této moderní Médee nejvíc přitahovalo?

Asi to její spojení s přírodou, sahající až někam do kolektivního nevědomí. Baví mě ta hluboká tělesnost. Baví mě to vyvrhelství. Je to trochu Thomas Shelby z Gangů z Birminghamu (Peaky Blinders), ale v sukních. Je to trochu Sinead O’Connor. 

Od února 2025 učíš na DAMU činoherní herectví v ročníku Darji Ullrichové a Jana Nebeského. Taková nabídka se neodmítá. Jak se v roli pedagožky cítíš?

Je to velká odpovědnost. Už jsem se možná trošku naučila, jak s ní zacházet, ale i tak… asi nikdy jsem před ničím neměla takový respekt. 

Co tě na práci se studenty nejvíc překvapilo nebo tě samotnou posunulo v přemýšlení o herectví?

Když od tří do šesti někomu vykládáte, jak se věci mají, nemůžete pak přijít do divadla a od sedmi do deseti to zrazovat. Takže vás to zpětně cizeluje. Tonička Bolavá, postava ze světa Terryho Pratchetta, má Třetí myšlenky. Ty – když to řeknu ve zkratce – přemýšlejí samy pro sebe. Od té doby, co učím na DAMU, mám při hraní Čtvrté myšlenky.

V rozhovoru pro Český rozhlas jsi říkala, že učení je jako sázet sazeničky se zavázanýma očima. Trochu mi to připomíná moji výchovu čtyřletého syna. Pomáhá ti v pedagogické praxi nějak tvoje praxe mateřská?

Zkušenost s mateřstvím mi myslím pomáhá úplně ve všem. A děti a zvířata jsou pro herce nejlepší inspirace. 

Další čtení

Další čtení