Tak schválně: jakého divadelníka tím měl autor na mysli? Hádanku jistě rozřeší pouhá dvě slova: zcizovací efekt. Ano, tématem nové hry Davida Košťáka Pohřeb velkého umělce, kterou v rámci úspěšného formátu Večeře s novou hrou uvedlo v režii Martiny Schlegelové Divadlo LETÍ, se stal proslulý německý dramatik a tvůrce novátorské koncepce epického divadla Bertolt Brecht (1898–1956). Pražská scéna se tak jako první vyslovila k významnému milníku: letos uplyne 70 let od Brechtovy smrti, tudíž se k 1. lednu 2027 stane volným autorem a jeho texty konečně bude možné inscenovat bez odrazující pietnosti, na níž trvali dědicové střežící jeho odkaz.
Nová scénická skica byla uvedena v sérii pouhých pěti představení ve VILE Štvanice coby první vlaštovka oslav dvacetiletého fungování Divadla LETÍ, které vyvrcholí poslední květnový víkend bohatým programem. Na projektu pracoval „old stars team“ této nezávislé pražské scény specializující se na současnou dramatiku – kromě někdejší umělecké šéfky Schlegelové a kmenového dramaturga Košťáka také současná umělecká šéfka Marie Špalová v roli dramaturgyně.

„Neznámý český autor“, jak se o Košťákovi s nadhledem píše v anotaci, Brechta exponuje jako ambivalentní figuru, která sice uměla geniálně uvažovat o divadle, ale když došlo na praxi životní, kázala vodu a pila víno; na papíře hýřil komunistickými idejemi, ovšem vlastnil auto, a dokonce i nemovitost (ironií osudu jen pár dní, než musel uprchnout z Německa před nacisty) a nakonec nepohrdl ani azylem v kapitalistických Spojených státech. Brechtův životopis je plný podobných paradoxů a Košťák je dovedl vyostřit a s humorem vměstnat na omezenou plochu divadelní hry. Všímá si též autorova až vykořisťovatelského přístupu k ženám – nejenže bezskrupulózně vedl několik paralelních vztahů, své milenky navíc zneužíval jako pracovní sílu, jíž často ani nepřiznal zásluhy.
Nelze však říci, že by Košťákův postoj vůči slavnému dramatikovi byl kategoricky odmítavý či naprosto odsuzovačný. Jistá snaha o pochopení vyplývá především z dialogů, které německý divadelník vede s Galileem Galileim, italským vizionářem, který – stíhán inkvizicí – nakonec odvolal své vědecké závěry. Zazní například tato výměna:
Brecht: Zapřel jsem, ale budu žít.
Galileo: Tvoje ruce jsou poskvrněné.
Brecht: Je lépe je mít poskvrněné než prázdné.
Galileo: To zní galileiovsky. Stáhl jsi se z beznadějné politické bitky, aby ses dál mohl věnovat svému psaní.
Tři verze hry Život Galileiho, z nichž každou napsal v jiné životní etapě, ovlivněn dějinnými událostmi, například i svržením atomové bomby na Hirošimu, opravdu nasvědčují tomu, že skrze tuto personu se Brecht celoživotně vyrovnával se svými vlastními „zapřeními“ či – chcete-li – oportunismem. O pár replik dál nakonec zazní prosté: „Odvolal jsem, poněvadž jsem se bál.“ A právě to je na Košťákovu Brechtovi sympatické – nakonec se přestane dělat lepším a přizná barvu. Místo nedotknutelného barda vidíme chybujícího člověka smýkaného pudem sebezáchovy či touhou po blahobytu. A tak spolu s Košťákem rozumíme spíše Brechtově rozkolísanosti než morálnímu absolutismu Thomase Manna, který vyžadoval trest za nacistické zločiny pro celý německý národ (což tvůrce epického divadla odmítal).

Na kontrastu mezi Brechtem-chybujícím člověkem a Brechtem-geniálním umělcem je ostatně postaveno celé scénické řešení vycházející ze situace pohřbu a následného karu. Místo smutku a piety nastupuje humor, připomenuty nejsou jen zásluhy, jak bývá na pohřbech zvykem, ale i mnohé přečiny. Diváctvo, jež bylo instruováno, aby přišlo v černém, se nejprve schází u zavřené rakve v plenéru před štvanickou vilou a řečník (Pavol Smolárik) vede smuteční řeč oslavující Brechtovy zásluhy o umění. Nebožtík však procitá a v souladu s pravidly zcizení se ujímá režie vlastního funusu. A protože vždy hlásal, že divadlo má být v první řadě zábava, velí přeskočit nudné oficiality a rovnou se odebrat do vily na smuteční hostinu. Koho neuspokojí divadlo, dá si aspoň do nosu… Rakev s umrlcem je tedy odnesena do sálu na katafalk a kar může začít. Servírovány jsou tři chody (východní boršč, německý šnycl a coby dezert samozřejmě věneček či rakvička), během konzumace se hraje na piano a zpívají řízné kabaretně laděné songy s texty inspirovanými Brechtovou tvorbou (hudba Aleš Březina).
Do ústřední role přitom nebyl obsazen herec, ale divadelní režisér Marián Amsler, jeden ze zakladatelů Divadla LETÍ a současný umělecký šéf Městských divadel pražských. A skutečně, s ofinou sčesanou do čela a kulatými brýlemi se Brechtovi velice podobá. K postavě přistupuje s nadhledem, místy si v rakvi hoví až znuděně, a pokud dojde na emocionálně vypjatější scény, úkoluje herce Pavla Smolárika a Richarda Fialu, aby se role ujali místo něj. Jeho nevyumělkovaný projev přitom postavu zcizuje tak, jak žádal sám Brecht: chtěl po hercích, aby se do role nevciťovali, ale jakoby pozorovali z odstupu a ozřejmili publiku svůj postoj k ní.

Inscenaci tak lze vnímat i jako ukázku, leckdy komentovanou, postupů epického divadla. Čtvrtou stěnu mezi jevištěm a hledištěm není třeba bourat, protože vzhledem k formě komentovaného pásma výjevů inspirovaných Brechtovou biografií ani nikdy nevznikne. Poté co se publikum pokloní nebožtíkovi, zasedne k hodovnímu stolu obklopujícímu katafalk s rakví ze tří stran, iluzi reálného karu však neustále narušuje Smolárik coby personifikovaná scénická poznámka, ani ostatní herci a herečky zcizovacími komentáři nešetří a dojde i na vtipné vstupy techniků. Několik scén, například polemika Brechta s Mannem či zjevení dědiců, má pak vyloženě charakter grotesky.
Místy se k režisérově znechucení nicméně dostaví i vciťování, obzvláště ve výstupech Milady Vyhnálkové, představující v první řadě Brechtovu osudovou ženu, herečku Helene Weigel, a Zoji Oubramové ve významotvorné dvojroli matky a Galilea. Brecht-Amsler však jakýkoli výtrysk citu shodí cynickou poznámkou typu „neprožívej se“. Herci a herečky v nadsázce provětrají ještě mnoho menších postav. Nejvíce snad Karolína Vágnerová, jejíž základní úloha je ve scénáři pojmenována jako „ta další žena“. Holt všechny velké party jí vždycky vyfoukne Vyhnálkové Helene, umělcova múza; paradoxně ztvární i některé své sokyně v lásce.

V roce 2016 si divadlo k prvním kulatinám nadělilo inscenaci Olga (Horrory z Hrádečku), rovněž v režii Schlegelové a dramaturgii Špalové. Stala se hitem a na repertoáru je dodnes. Pohřeb velkého umělce je u příležitosti dvacetiLETÍ dárkem podobně zdařilým, až je člověku líto, že byl jeho jevištní život tak krátký. Nezbývá než doufat, že ještě někdy vykoukne z rakve. Téma sváru přesvědčení a skutků, idejí a ideálů převálcovaných touhou po životě je věčné – a kdyby někoho zcela nenaplnilo, došťouchne se věnečkem.
Divadlo LETÍ, Praha – David Košťák: Pohřeb velkého umělce. Režie Martina Schlegelová, dramaturgie Marie Špalová, scénografie Jana Špalová, hudba Aleš Březina. Premiéra 5. května 2026, VILA Štvanice (psáno z uvedení 13. května).

