Tanec Praha 2026: To se nedá popsat, to musíte zažít

Sdilej

Tak znělo motto letošního 38. ročníku mezinárodního festivalu Tanec Praha, který se konal od 1. do 23. června 2026 na známých scénách v Praze – v divadle Ponec, na Jatkách78, v Hudebním divadle Karlín, ale také na mnoha místech v plenéru. Tradičně probíhal také program v regionech.

Festival odstartoval v divadle Ponec spolu se souborem GN | MC ze Španělska. Dvojice choreografů a tanečníků Guy Nader a Marie Campos z Libanonu a Španělska (název je složen z iniciál jejich jmen) sídlí se svou skupinou v Barceloně a na festivalu jsme je mohli vidět před deseti lety. V Ponci tehdy uvedli představení Time Takes The Time Time Takes. Tentokrát ve dvou večerech (1. a 2. června) předvedli úspěšnou inscenaci Natural Order of Things. Premiéru měla před dvěma lety na katalánském festivalu Grec a získala několik cen Max Awards – za nejlepší choreografii a ženský i mužský výkon (Maria Campos a Alfonso Aguilar).

Pojetí této kompozice je minimalističtější, ale stále se pohybuje na poli fyzického divadla a současného tance. Jednoduchost a kreativita vycházejí z přírodních zákonů, jak je z názvu patrné. Hlavní inspirací tvůrců jsou vlny a vlnobití, nekonečno moře v neustálém pohybu a vzruch živlů. Kolmá řada, zástup devíti tanečníků stojících proti divákům, se po sekundě začne dělit a rozpadat. Z jedné choreografické linie tanečníci ve více skupinách opanují prostor, aby se zase vrátili k sobě, snad ke břehu, jindy zpátky do moře. Opakování jednoduchých kroků a překroků se stále a téměř ve stejném rytmu násobí. Pak se mění ve zvuku i hudebním podkresu v rychlejší tempo, a i když je tanečníků málo, vyvolávají pocit, že se snad jako vlny přelijí do všech stran.

Symbol vodního živlu podporují kostýmy v modrošedých odstínech. Příliv a odliv, prudké změny větru, nekonečně se opakující cykly nás nutí přiznat si, že jsme proti přírodním zákonům bezbranní. Atmosféru dolaďují zvuk, hudba (Coti K.) i světla. Tvůrci sami tančí se skupinou svých interpretů, skoro nikdo se ani chvilku nezastaví. Na soustředění je to dost náročná a precizně interpretovaná kompozice a v práci tanečníků je vidět velký pokrok. Přes minimalistické řešení inscenace je její slovník velmi taneční a divácky je vděčná.

Natural Order of Things: tanečníci v plném soustředění ztělesňují mořské vlny a proudy. Foto Andrea Jircová
Natural Order of Things: tanečníci v plném soustředění ztělesňují mořské vlny a proudy. Foto Andrea Jircová

Dva duety v jednom večeru

V jeden večer (9. června) se představily zcela rozdílné umělkyně. Izraelská dvojice Anat Grigorio a Michal Herman předvedla lehce provokativní práci nazvanou Mitbarberot, což v hebrejštině znamená něco jako „cestou se ztratit“. Premiéra se odehrála již v roce 2021 v Tel Avivu na festivalu Intimadance. Duo patří mezi zcela nezávislé izraelské soubory, což je vzhledem ke konfliktu v Gaze důležitá informace, jinak by musela být účast na festivalu odřeknuta.

Projekt Mitbarberot ale nemá s politikou nic společného. Na scéně jsou dvě židle. Zdá se, že jde o zkoušku, tanečnice mají na sobě trička, černé prádlo a černé podkolenky. Obě jsou středního věku, své mají odtancováno, ovšem technicky jsou stále ve výborné kondici. Začínají zády k nám a poměrně dlouhou dobu se v úvodu díváme na jejich zadnice. Chtějí nás škádlit, snad svádět nebo provokovat trochu jako v kabaretu. Boky jsou uvolněné, vrtí se ve stejném rytmu zprava doleva. Nemá to nic společného s africkými dynamickými pohyby a nepůsobí to ani moc eroticky, jde spíš o provokaci. Po této sekvenci se tanečnice dohadují, trochu i zápasí a proplétají svá těla. Snad hledají způsob, jak vyjádřit svoji identitu, osobní svobodu i hrdost a podle vlastních slov „ze sebe něco setřást“.

Krátký text a výměna názorů vždy končí uvolněným sólovým výstupem. Akce se proměňují s různými výstřednostmi. I hudba je rozmanitá: trocha Vivaldiho, pak španělská Jeanette a José Luis Perales nebo songy Loua Reeda. Hudba ale není vodítkem tance, jen dokresluje atmosféru.  Inscenace navíc končí fórem. Obě se u židlí jako v šatně převléknou, vezmou si lodičky a chystají se na plac jako před premiérou. A najednou nic. Blackout a konec produkce. Co by mohlo být oproti zkoušení, jehož jsme byli svědky, lépe nazkoušené nebo dodělané, si musíme jen domyslet. Jde snad o specifickou cestu k osvobození či obnažení naprostým uvolněním nespoutané ženské energie.

Ve stejném večeru vystoupilo další duo, tentokrát ze Španělska. Tanečnice La Chachi (María del Mar Suárez) a herečka a zpěvačka Lola Dolores předvedly Taranto Aleatorio. Dvě dívky sedí na lavičce, na sobě mají šustivé tepláky a mikinu. Je nudné odpoledne. Louskají ořechy a jedna si balí cigáro. Z vydechování a funění vzniká první vokální projev. Z ničeho nic se dostávají do transu – urputností hrdelního, ale niterného zpěvu Loly Dolores, zatímco tanečnice La Chachi se začne nejdříve nervózně hýbat a vrtět a v červených flamenco střevících s pevným podpatkem dupat zapateado, charakteristický rytmický projev tanečníků a techniku dupu.

Následuje typické flamenco, vláčné pohyby rukou a paží, otáčky tělem mimo osu – tedy v předklonu a záklonu – a patřičný výraz podmračení a jisté nadutosti. Tanečníci flamenca se moc neusmívají, protože vždy sdělují něco velmi niterného. Duše se doslova pere s tělem. Obě komunikují a navzájem si nechávají prostor a čas pro svoje sdělení. Rozličné sekvence zpěvu a tance, kombinujícího originální techniku s prvky současného tanečního stylu, postupně gradují. Je to věrohodný výlet do Španěl, i když v současném hávu.

Rave Lucid: na holešovické střeše závodí tanečníci s větrem a vyskakují přímo do oblak. Foto Andrea Jircová
Rave Lucid: na holešovické střeše závodí tanečníci s větrem a vyskakují přímo do oblak. Foto Andrea Jircová

Zpátky na střechu

Po roce se festival vrátil na střechu objektu WPP Campus v pražských Holešovicích, který dříve patřil dopravním podnikům. Je to báječné místo s krásným výhledem především na Žižkov a Vinohrady. Podobně jako loni se tady uskutečnilo představení ve stylu electro dance, street dance, freedance a hip hopu, tentokrát (11. června) Rave Lucid francouzské skupiny MazelFreten, které je poctou electro dance – prvnímu francouzskému urbánnímu tanečnímu stylu. Nejsem expertkou na tyto disciplíny, ale troufnu si tvrdit, že vystoupení mladých tanečníků různých národností zaujalo všechny diváky. Choreografie sršela mládím a energií a byla důmyslně prokomponovaná.

Netančili stále všichni, viděli jsme řadu sólových výstupů a krátkých duetů, které se po sobě střídaly. Až opět vygradovaly ve velkou show všech tanečníků, na pomezí klubové extáze a precizní současné choreografie s nezvykle rychlými pohyby paží a rukou. Tvůrci Brandon Miel Masele, vicemistr světa v electro dance, a Laura Nala Defretin, hiphopová tanečnice, jsou známí jako Miel a Nala. Jejich přítomnost a tepající hudba se na mnoha scénách transformují v báječný kolektivní zážitek.

Mountain: oba performeři nás svým rituálem upozorňují na neúprosnost smrti. Foto Marcelina Durska
Mountain: oba performeři nás svým rituálem upozorňují na neúprosnost smrti. Foto Marcelina Durska

Návrat po deseti letech

Linda Kapetanea je významná řecká tanečnice a Jozef Fruček pochází ze Slovenska. Na jejich představení se vždy chodilo a stále chodí s dychtivým očekáváním a zájmem o syrové fyzické divadlo. Soubor RootlessRoot založili v roce 2006 v Athénách. Jejich představení jsme v Praze mohli vidět ve spolupráci s DOT504. Pravidelně spolupracují s řeckými festivaly a s Řeckou národní operou, spolupracovali ale i s Akramem Khanem nebo Helsinki Dance Company. Vytvořili kolem dvaceti tanečních inscenací. Na festivalu Tanec Praha naposledy hostovali před deseti lety.

Atmosféra díla Mountain (uvedeno 19. června na Jatkách78) je tajemná a rituální. Tvůrci propojují pohyb a silný monolog. Jozef Fruček tentokrát netančí, vypráví o poznání, o začátku i konci, o zrodu, setkání, lásce a smrti. Zapomíná se, že smrt je součástí života, a proto v tomto téměř šamanském rituálu tvůrci přibližují smrt životu. Pomocí hlubokého lidského bytí a vědomí je důležité být připraven na její příchod.

Přenášením nebo snad vyklopením mrtvého těla inscenace začíná. Oba aktéři jsou v jakémsi posvátném kruhu a ve scénosledu rituálních symbolů jdou proti času. Vidíme Lindu Kapetanea živou, jak dupe v červeném prachu či písku. Dynamickým expresivním tancem i pomocí několika rekvizit (chřestidlo, prach, proutí) živelně burcuje k probuzení, k nějaké vyšší pravdě. Pohybová energie se přelévá do hlasu vypravěče. V závěru Jozef Fruček zapichuje dřevěné pruty kolem tanečnice, jako by byla jen ona sama vyvolena k obřadu.

My Fierce Ignorant Step: sršící energie a nadšení z pohybu se zcela přenáší na diváky. Foto Pinelopi Gerasimou
My Fierce Ignorant Step: sršící energie a nadšení z pohybu se zcela přenáší na diváky. Foto Pinelopi Gerasimou

Vrchol festivalu?

Představením My Fierce Ignorant Step mezinárodně uznávaného řeckého choreografa Chrise Papadopoulose s mottem „Netančíme spolu, protože jsme synchronní, jsme synchronní, protože tančíme spolu“ v Hudebním divadle Karlín (23. června) letošní festival vyvrcholil. Na téměř holou scénu pouze s náznaky mantinelu vymezujícího prostor přicházejí tanečníci, šest dívek a čtyři muži v jednoduchých civilních tréninkových kostýmech. Jdou pomalu, přesvědčivě dopředu a s prvními zvuky krátce a ostře zahýbou hlavou. Jako by si „prokřupli“ krční páteř a uvolnili v ní bloky. Tyto krátké ostré pohyby se opakují, jsou náznakem určité pohybové formy Chrise Papadopoulose. Následný vývoj pohybového jazyka je ovšem tak trochu krátkonohý. Žádné fluidní taneční sekvence se nekonají. Kompozice je hodně kroková, jen s jednoduchými prvky otáček, přepadávání kroků a trupu, nic nového. Pouze práce s pažemi (švihy nebo naopak legatovým tahem) je prokomponovaná.

Jiskřící je energie tanečníků, stále ji stupňují a přidávají na intenzitě – spolu se zapojováním především bicích nástrojů, různých zvuků a dechu. Autory hudby jsou Kornilios Selamsis a Jeph Vanger. Někteří z interpretů mají mikroporty, do kterých hlasitě a ostře vydechují, živě vydávají až kvílivé zvuky. Trochu mi to připomnělo Ravelovo Bolero principem přidávání nástrojů a určité extáze z opakování hudebních motivů i dílčích pohybových variací. Ke každé z nich se vždy přidávají další pohybová témata, takže opakováním či do jisté míry kánonem narůstá jevištní napětí. To je známo z repetitivní hudby i tvorby minimalismu.

Diváci tento malý taneční soubor ocenili burácejícím potleskem vestoje. Především za neuvěřitelnou fyzickou výdrž a nasazení tanečníků. Hýbat se bez zastavení v rychlém tempu více než hodinu není jednoduché, tím spíš v šíleném vedru, které venku panovalo. Už tím byl úspěch zaručen. Od tak známého choreografa jsem nicméně čekala víc. Na závěr festivalu by to chtělo větší „bombu“ – nikoli ve smyslu strhujícího tance (toho tam bylo dost), ale v podobě nějaké vyšší idey, poslání, to mi chybělo.

Come Neve: pečlivost a přesnost tanečnic je znásobena dokonale uháčkovanými kostýmy. Foto Andrea Jircová
Come Neve: pečlivost a přesnost tanečnic je znásobena dokonale uháčkovanými kostýmy. Foto Andrea Jircová

Zážitky z plenéru

Pro mě osobně tak bylo největším zážitkem představení Mizu s ledovou loutkou. Možná že loutková inscenace na taneční festival nepatří, ale něco tak fascinujícího a svým způsobem ojedinělého je nutno ocenit. Představení se odehrávalo na vodě v plenéru – na tůni vedle Vltavy (tvořilo druhou část večera po Silhouette Letters mladého litevského páru uvnitř prostoru zvaného Maják Zdiby). Scénu představuje vor se stěžněm-sloupem, odkud se loutka vysouvá. Vodičem loutky je Sarah Lascar, zatímco choreografka Satchi Noro s loutkou tančí, hraje a manipuluje s ní. Vzniká mezi nimi silný vztah.

Obě interpretky jsou neustále ve střehu. Skelet je z kovu a na něj tvůrci nechávají přesně podle anatomického vzorce zaledovat dílčí části těla. Jak to drží pohromadě, je zázrak. Asi záleží na počasí, jak dlouho led udrží tvar. Vlastní rozpadávání těla, de facto jeho ostatků, musí aktéři odhadnout, aby sled akcí, mini příběhů a vlastní komunikace s loutkou měl logiku. V závěru se loutka vlastně utopila, doslova roztekla, i její partnerka byla celá ve vodě. Filozofický rozměr rozpadu a zániku dojal mnoho diváků. Bohužel jich bylo dost málo. Asi kvůli špatné dostupnosti k Vltavě ze Zdib.

I některá další představení organizovaná venku měla pěknou atmosféru. Nutno jmenovat především precizní i poetickou práci divadelního uskupení Holektiv s představením Pradleny (7. června) nebo italské duo s choreografií Come Neve známého choreografa Adriana Bolognina (21. června) na Kostnickém náměstí. Nápad na něj dostal zřejmě v době covidu, kdy se někteří umělci vraceli i k folklorním kořenům. Obě tanečnice měly uháčkované celé barevné kostýmy, návleky i čepce na hlavě. V drobnokresbě a lehkosti pohybů, malých krůčků, náklonů těla, rukou a hlavy byl cítit ubíhající čas či jeho zastavení v uspěchaném chaosu, který žijeme.

Tanec Praha na mě letos působil klidně a vyrovnaně. Přestože není možné vidět a zachytit úplně vše, je patrné, že dramaturgie festivalu cíleně nabízí témata a představení i workshopy pro různorodé publikum od dětí přes studenty a profesionály až pro širší veřejnost.

Další čtení

Další čtení