Marcela Vrbová a Zbyněk Sviták jsou členy Studia 60+, amatérského souboru pro seniory a seniorky při Divadle Husa na provázku. Soubor vznikl na základě konkurzu a pod vedením dramaturgyně Marie Klemensové funguje ve stejném obsazení už třetím rokem. Na kontě má tři autorské inscenace: Napečeno mám, Án uch a Neboj, neboj. V rozhovoru mluví o radosti z pozdního objevování divadla, o trémě, improvizaci i kolektivní tvorbě, ale také o tom, proč je setkávání napříč generacemi jedním z nejlepších způsobů, jak si uchovat svěžest, zvídavost a chuť zažívat něco nového.

K rozhovoru se scházíme vzápětí poté, co jste odehráli představení Neboj, neboj, v němž skrze poměrně náročnou práci s rekvizitami a precizní hru stínů vypovídáte o různých podobách strachu, upozorňujete na manipulaci strachem, ale i na to, že strach může být užitečný kamarád. Jak se teď, bezprostředně po odehraném představení, cítíte?
Zbyněk Sviták: Po představení jsou naše emoce vždycky rozjitřené a adrenalin zvýšený. Chvíli trvá, než se to zklidní. Někdy to řešíme společným posezením tady v divadelním baru. Ale třeba po večerním představení Án uch, které navíc hrajeme na velké scéně, mi trvá delší dobu, než usnu. Pokud vím, profíci to mají stejně, takže alespoň v tomto se s nimi můžeme srovnávat.
Marcela Vrbová: Já to vnímám s každou inscenací trochu jinak. Napečeno mám bylo místy i veselé, takže jsem zažívala úplně jiné nálady, než s jakými se vyrovnávám po odehrání Án uch. Nejde jen o náročnější téma, ale taky o hraní na velké scéně před větším množstvím diváků, kteří někdy i hlasitě reagují. To je pro mě mnohem větší adrenalin.
U Neboj, neboj jsem zažívala nejrůznější emoce hlavně během čtyřměsíčních příprav. My se totiž na všech inscenacích podílíme. Nemáme předem daný scénář, nejsou určené role, vše vzniká v tvůrčí spolupráci s profesionály, kteří nás vedou. Třeba když kolegyně Hanka během představení vyhazuje z domečku plyšové bubáky, pojmenovává je podle svých skutečných strachů. Já zase mluvím o ekologii, strachu z války. Během příprav jsme se museli s některými věcmi nejprve sami vypořádat, abychom je mohli před diváky přesvědčivě nahlas říkat. Byl to emočně náročný proces. Inscenaci anoncujeme pro publikum od pěti do sto padesáti let, i dnes byly v prvních řadách malé děti, takže abychom je něčím nezaskočili, byla procesu tvorby několikrát přítomna i psycholožka.
Nebojíte se tedy Neboj, neboj – nebo i jiné inscenace – před lidmi hrát?
MV: Máme spíš respekt, abychom něco vyloženě nepopletli. Je to kolektivní věc a nejsme profíci, takže jakmile jeden selže, ostatní musí improvizovat. Naše vedoucí Marie Klemensová nás sice učila, jak reagovat na nenadálé situace, ale já to dost dobře neumím. Někteří kolegové jsou v tomto směru pohotovější.
ZS: Dneska jsme zrovna jedno takové místo měli. Nefungovala nám vrtačka, tudíž jsem se jí nemohl leknout. Ale jak nám bylo řečeno, divák neví, co ve hře má nebo nemá být, takže chyby většinou ani nerozpozná. A mě to docela baví, aspoň nesklouzneme k rutině.
Já jsem opravdu nepoznala, že by v představení něco chybělo… Takže vám vyhovuje, že to není rutina?
MV: Já nemám ráda, když mě něco doslova zaskočí, právě proto, že neumím rychle zareagovat, ale rutina by byla nuda, takže mi to spíš vyhovuje.
ZS: Mně to jednoznačně vyhovuje. Občas je i potřeba někoho k chybě navnadit, aby to bylo zajímavější.
Počkejte, vy si děláte i nějaké herecké naschvály?
ZS: Ne, to přímo ne, ale nakonec to vždycky nějak přijde. Jako třeba právě dnes s tou vrtačkou.
MV: Ale třeba před derniérou jsme si jakékoli překvapení tohoto typu vyloženě zakázali, jelikož někteří takové tendence měli. Jsou situace, kdy prostě potřebujeme zachovat řád, jak o tom hrajeme v Án uch.
Je pro vás náročnější představení, kde máte hodně textu, nebo třeba práce s rekvizitami jako v Neboj, neboj?
MV: Tak zatím jsme nehráli žádného Krále Leara, že. Čímž chci říct, že když jsme studovali Án uch, vypadalo to, že ani moc nepromluvíme. Já tam mám nakonec poměrně hodně slov, což je dohromady tak šest vět. Pro mě ale není problém naučit se text. Když mám mluvit sama za sebe, jak to bylo třeba v závěrečné pasáži Napečeno mám, tak jsem klidná. Nervozita přichází, pokud musím nečekaně improvizovat. To se bojím, abych to kolegům nezkazila.
ZS: Mně nedělají problém ani rekvizity, ani text.

Jenže vy se zřejmě na brněnské divadelní scéně profesionalizujete. Viděla jsem vás totiž také v představení Hlad Divadla Feste.
MV: Kdyby Zbyněk nebyl skromný, tak by se vám přiznal, že i tady na Provázku hraje s profesionály, kteří si ho do jednoho představení kooptovali.
ZS: Bylo to představení Reality, kde jsem alternoval Pavla Zatloukala. Jde o menší roli bývalého primátora, který slaví narozeniny, hosté popíjejí, ale jeho opomíjejí. A je to zase úplně jiná zkušenost, protože tam celou dobu sedím v kolečkovém křesle, mlčím a pak najednou musím odříkat monolog – to je pro mě namáhavé, ale jsem za tu příležitost rád.
Máte za sebou už tři autorské inscenace a pro příští ročník Festivalu 60+ budete připravovat čtvrtou. Když jste se na konkurz do Studia 60+ hlásili, počítali jste s takto aktivním veřejným vystupováním?
MV: My jsme chtěli hrát, nechtěli jsme jenom chodit do kroužku. Mě na konkurz na Provázek upozornila dcera, a protože tuto scénu dlouhodobě sleduji, říkala jsem si, proč ne? Posílím si paměť, zažiju něco nového, poznám nové lidi.
ZS: Já jsem to měl jinak. Přihlásila mě dcera a nevěděl jsem vůbec nic, neměl jsem ani žádné představy. Když nám Maruška (vedoucí souboru, dramaturgyně Marie Klemensová – pozn. red.) řekla, že bude první premiéra, zeptal jsem se jí, jestli přijdou i diváci.
Jaká jsou vlastně vaše civilní povolání?
MV: Já jsem celý život působila ve vzdělávání.
ZS: Já taky, jsem historik a učím na univerzitě.
Měli jste před Studiem 60+ nějakou jinou zkušenost s divadlem?
MV: Jako dítě jsem hrála a tancovala a v podstatě jsem byla na jevišti jako doma. Nikdy to ale nebylo v této míře a s kolektivem dospělých lidí.
ZS: Moje zkušenosti byly pouze divácké. Myslím si ale, že pedagogická praxe mi teď v divadle pomáhá, protože když vystupuji před studenty a potřebuji vysvětlit nějaké okrajové téma, také musím něčím zaujmout. Dříve jsem vedl Prázdniny s Brontosaurem a v rámci toho jsem na sebe též bral roli, řídil nějakou hru, podobně jako když jsem v Hladu vedl tu reorganizaci místnosti během přestávky, co nebyla úplně přestávka.

Ano, všichni jsme vás na slovo poslouchali a ještě se u toho bavili a nikdo myslím nepoznal, že nejste profesionální herec. Míváte před představením trému? Jak s ní pracujete?
ZS: Doléhá to na mě, to ano. Zažívám ale obdobné situace třeba s příspěvky na konferencích. Nebo když učím nový předmět, jdu poprvé do hodiny a nevím, kdo tam bude, jestli posluchače zaujmu natolik, aby v polovině neodešli. Podobné to bylo během studia u zkoušek – nejprve nervy, pak se spustí akce a je to v pořádku. Na divadle to vnímám hodně podobně.
MV: Já při žádném našem představení nezažívám takový adrenalin jako během těch patnácti let, kdy jsem školila. To jsem stála sama třeba před padesáti lidmi, kteří byli na školení nahnáni, notabene třeba i mimo pracovní dobu, a potřebovala jsem si je během prvních deseti minut získat a přesvědčit je, že to pro ně nebude ztráta času. Když po školení přišli a chtěli se domluvit na pokračování, tak to byl větší adrenalin, než když nám teď někdo třikrát zatleská. Navíc v souboru na ty situace nejsem sama.
Jakou průpravou jste ve Studiu 60+ procházeli?
MV: Naivně jsem si myslela, že dostaneme nějakou kostru nebo scénář a podle toho budeme zkoušet. Realita byla ale úplně jiná. Procházeli jsme řadou nejrůznějších úkolů, ztvárňovali jsme situace pohybově nebo jenom pantomimou. O nějakém představení se sice mluvilo, ale dlouho jsme neměli žádnou představu. Pak se to najednou začalo skládat a utvářet.
ZS: Sehrávali jsme různé scénky a Maruška si u toho stále dělala nějaké poznámky. Ty situace se pak objevily právě v Napečeno mám. Podle mě je to cesta, která vede k dobrému výsledku. Po našem amatérském souboru nemůže nikdo chtít, abychom nacvičili Othella. Problémy jdou ale vyjádřit různými formami. Dramaturgové a režiséři se s námi baví o různých věcech, třeba co zažíváme, co nás štve, nebo co nás naopak baví, co cítíme. Proto to pak v představení můžeme vyjádřit tak autenticky a hlavně sami za sebe.
MV: Já hodně čtu, a když byl vybrán Pán much jako předloha k inscenaci Án uch, tak mě to téma vůbec nepřitahovalo. Ale režisér Dalibor Buš z nás svým vedením vytáhl to, za co se můžeme nakonec postavit. Třeba téma demokracie…
ZS: … nebo boje o moc, které je v Án uch hodně přítomné. Taky jsme se učili zacházet s mikrofonem. Práce s hlasem je dovednost, kterou postrádám. Na divadle je to velmi komplexní disciplína, ale uvědomil jsem si, jak důležité je to i v pedagogické praxi, přitom se na to vůbec nehledí.
Co děláte pro to, abyste se udržovali v tak dobré kondici? A jak nahlížíte na současný trend longevity?
MV: Já bych k tomu řekla, že aniž by dřív bylo nějaké longevity, já i Zbyněk jsme vždycky sportovali, o vše se zajímali, snažili jsme se být akční. S věkem se dostavují zdravotní i jiné problémy, ale člověk se musí snažit udržet si dostupnými způsoby určitou svěžest.
ZS: Marcela to řekla velice pěkně. Vždycky jsem pěstoval nějaký sport, zajímal jsem se, co se děje, a taky mě baví setkávat se s různými vrstvami lidí. Musí ale jít o tolerantní setkávání, vzájemné naslouchání – to je z mentálního i lidského hlediska myslím hodně obohacující. Všiml jsem si, že někteří neposlouchají a připravují se tím třeba o myšlenkovou pružnost.
MV: Měli jsme také štěstí, že jsme ve své profesi hodně pracovali s mladými lidmi. A možná bychom měli podotknout, že i mezi námi v souboru jsou věkové rozdíly. V podstatě 60+ už jsou jenom dvě mladá děvčata a my ostatní jsme spíš 80–.
Co nového vám Studio 60+ vneslo do života?
ZS: Pro mě to je jako zkušenost s novým řemeslem. Je skvělé, že to mohu zažít. Přece jenom je to jiné než práce na zahrádce, nebo když jdu sám bádat do archivu – tam takový adrenalin nezažiju. Cítím určité uspokojení, třeba i ze závěrečného potlesku.
MV: Souhlasím a taky si toho vážím. Třeba jsem si mohla zahrát s Terezou Maxmilián Marečkovou, představitelkou Vitky. No kde jinde by se mi to poštěstilo? Celou dobu nás láskyplně vede Maruška Klemensová a asi se jí přitom hodí praxe ze školky. S kolegy z našeho souboru se potkáváme i mimo divadlo, třeba o prázdninách, pokud na to máme čas. Pro mě to je celkové zpestření života.
ZS: Pracujeme tady s nesmírně talentovanými a inspirativními mladými lidmi. Ostatně já bych se od nějakého sedmdesátníka vést nenechal. S každým tady můžeme promluvit, najdou si čas a poradí nám. Chovají se k nám moc pěkně, fandí nám a to je úžasné.
MV: Kdyby na nás nebyli hodní, nebudeme sem chodit. Máme to jako hobby a ta atmosféra je moc pěkná. Taky to ale stojí hodně času a mně to trochu bere svobodu cestování, protože mám ferman s pevně danými termíny. Třeba můj manžel tím velice trpí, protože už druhou neděli jsme v Brně, místo abychom byli na chalupě.

A co sláva? Nestoupla vám do hlavy?
ZS: U mě na to dbá manželka. Ale vážně, je to můj celoživotní postoj, zapříčiněný i tím, že ve vědeckém prostředí vídám, jak se někdo pýří a jak je to hloupé.
MV: Hlavně, my nejsme tak slavní, abychom se tím museli zabývat. I když vlastně kolegyni, která vystupuje v Napečeno mám s nákupním vozíkem a ztělesňuje stereotyp o seniorkách, které nakupují podle slevových letáků, oslovovali lidé v tramvaji, ta byla v Brně slavná po dvou třech představeních.
Jak se vám hrálo v Praze?
MV: My toho z Prahy nikdy moc nevidíme, bohužel, protože jedeme vždycky tam a zpět. V ARŠE+ se nám ale hrálo velmi dobře.
ZS: Mozartem řečeno: naši Pražané nám rozumějí.
MV: Dokonce zazněla po představení věta, že jsme hráli lépe než Rolling Stones a ještě jsme to zakončili moravskou besedou. Také padl dotaz, kolik toho vydržíme a jestli se nějak rozcvičujeme, tak jsme hned vstali a předvedli, jak na melodii z Řeka Zorby tančíme ten řecký tanec, který se stále zrychluje. A to je právě to longevity.
Co vám v poslední době udělalo radost?
ZS: Já se nesoustředím na velké věci. Naopak, radost mi dělají drobnosti, kterých si jen tak nahodile všimnu. Třeba když na procházce kolem řeky vidím žluté kosatce nebo mraky na obloze.
MV: Já jsem od dětství „zelená“, tím mám na mysli přírodu a ekologii. Letos si u nás na zahradě udělali hnízdo kosi. S manželem jsme je přikrmovali a teď vyhlížíme, kdy začne mládě lítat. Tohle pozorování přírody mi dělá velkou radost.

